V pondělí jsme vám přinesli [5 důvodů, proč se učitel může těšit na nový školní rok](5 důvodů, proč se učitel může těšit na nový školní rok), dneska – když už máme ten první školní den za sebou – jsme se rozhodli vám odhalit i stinné stránky tohoto nelehkého povolání. Ono totiž učit na základní škole je trochu jiná polívčička, než ta, kterou servírujou na střední. Natož když se jedná o soukromé pražské instituce.

Takže tady je, bez většího otálení, pět důvodů, proč se učitel může na nový školní rok taky zrovna dvakrát netěšit…

Pro jazykového pedagoga jsou první vyučovací hodiny po prázdninách procházkou růžovým sadem. Aspoň se tak vždy jeví po cestě metrem a autobusem směr instituce. Prvních pár dní se dá přece zabít jednou jedinou otázkou: „Co jste dělali o prázdninách?"

Jenže kromě snaživé „Aničky" a jejích pohádkově nudných prázdnin, vás všichni v tom lepším případě s kamenným ksichtem pouze jednoslabičně odpálkujou slovem: "Nic," v lepším případě dvouslabičným: "Naffink." Zprvu máte tendenci se přesvědčovat, že jsou ještě v prázdninovém módu, a tudíž vás maj úplně u šosu, jenže po vypálení dávky doplňujících otázek přeruší dusné ticho až „Lubošova" polohlasá poznámka ze zadních lavic, že stejně neví, jak se to řekne.

Pokud jste třídní učitel, je tohle skvělá možnost říct cizímu jazyku sbohem a během následujících hodin se dovědět kdo s kým a kde a co, a získat tak podklady k pozdějšímu pololetnímu vydírání, pokud ovšem třídní nejste, nezbývá než mezi zuby procedit: „Oupn jór buks… Čéptr uan…" a začít se těšit zpátky do kabinetu, kde z oslav konce školního roku zbyla v lednici po chemikářce ještě nedopitá lahev vodky.

Jenže on váš kabinet není taky zrovna na začátku školního roku oáza klidu. Holky (rozuměj kolegyně pedagožky) se totiž celý prázdniny neviděly, a tak teď každou přestávku trávěj srocený kolem počítače, na kterým se předháněj v showcasu prázdninové promenády v plavkách po Makarský riviéře se starejma či novejma či čerstvě bejvalejma, či v tom nejhorším případě místníma seladonama, a vy u toho podle nich prostě nemůžete chybět.

Murphyho zákon kabinetů: Ta jediná kolegyně, kterou byste chtěli vidět v plavkách (nebo ještě lépe bez plavek), vždy sídlí v jiném kabinetu se starou zlou matrikářkou, která vás nemá ráda, protože používáte „novátorské vyučovací metody", nenosíte do zaměstnání zaprášený tweedový oblek a není vám sedmdesát (takže o učení víte hovno, ať už máte šuplík plnej certifikátů a diplomů, nebo ne), tudíž vás ve „svém" kabinetu nestrpí.

Nehledě na to, že, jakožto jediný další praktikující alkoholik z fakulty, o vás ví, že jste taky násoska a drží vám kudlu na krku, že to provalí ředitelce, pokud se vaše třída tenhle rok aspoň o stupeň nezlepší. Tento požadavek se během školního roku zmírní na: „Můžeš těm svejm harantům říct, ať se o mě na chodbě přestanou vyjadřovat jako o té staré nevyšukané píče?" což je jediná chvíle, kdy se cítíte jako inspirativní pedagog, protože tak o ní mluvíte před svou třídou obvykle vy a je to jeden ze stmelujících aspektů vás a vašich svěřenců.

Jestli existuje ročník, na kterej si přes prázdniny párkrát v dobrým vzpomenete, jsou to vždycky třeťáci. Byli minulej rok totiž už dost starý na to, aby se s nima dalo i celkem rozumně mluvit, jejich jazyková úroveň to již také dovolila, takže to s nima bylo vlastně jakoby docela príma. Průser je, že letos už nad nima není ročník, kterej by je ještě tu a tam šikanoval a přebíral jim všechny holky ze třídy.

Emancipace třeťáka ve čtvrťáka je snad fakt nejhorší aspekt studia na střední. Je to v podstatě dárkovej balíček čuráctví a povrchnosti, vlastností, které se celej rok stupňujou, až do dob maturit, kdy se ze čtvrťáků najednou mávnutím kouzelného proutku stanou vaši nejlepší kámoši, který vám málem nosí do kabinetu štangle salámu a domácí slivovici, abyste je k tý maturitě vůbec pustili, i když z nich za celej rok nevypadla jediná gramaticky správná věta.

Jelikož máte dobré srdce, tak už první den víte, že nakonec ty zmrdy odmaturovat necháte, i když jediný, co budou před komisí na konci školního roku opakovat poté, co si jako téma vytáhnou „Zajímavosti o Londýně", bude: „Landn iz sity in Junajtyd Kyngdoms vér evrydej rejn very mač." Není zač.

Jestli jsem něco nikdy úplně nepochopil, tak je to, proč se středoškolským pedagogům říká profesoři. Za ta léta, co jsem na těchto institucích strávil, jsem tam totiž ani jednoho člověka s profesurou fakt nepotkal. Můžete proti tomuhle oslovení bojovat, jak chcete, ale říkat vám tak nepřestanou. Hlavně taková ta jedna holka, kterou neučíte, ale pokaždý když na ni narazíte při přesunu po chodbách, na vás čumí, jak na svatej obrázek, a: „Dobrý den, pane profesore," v jejím podání zní spíš jak: „Vyšukej mi už konečně mozek z hlavy, ty starej prasáku."

Mimochodem, vsaďte svý naruby otočený proprděný spoďáry, že na vás přes léto nezapomněla a hned první přestávku bude číhat v průhledným crop-topu bez podprdy u učitelskýho hajzlíků na rohu před vaším kabinetem, aby vám popřála hezkej den.

Povolání učitele fakt není pro každýho a je to profese, ve které syndrom vyhoření přichází rychleji, než řeknete švec. Pocit falešné moci nad formováním mladé generace brzy vystřídá pocit bezradnosti z vlastního života a nadšení z nových úhlů přístupu k učebnici Headway (doufám, že na tebe spadne kovadlina nebo aspoň piáno, Liz Soars!) vám tváří v tvář tomu, že děláte vlastně furt jenom to samý dokola, taky dlouho nevydrží. A absolutně nekonsistentní rozvrh s čtyřhodinovejma prostojema hned po první vyučovací hodině tak akorát zajistí mírný nárůst tržeb v přilehlém non-stopáči…

Pokud jste tedy v první školní den narazili na jakýkoliv z těchto či podobných nemilých důvodů, proč se na letošní školní rok netěšit, doporučuju všema deseti kariéru kdekoliv, jen ne ve školství. Na Národce ve stánku s burritama nabíraj nový makáče skoro vždycky…