Dokumentování vražedných svatyň v Oaklandu

Brandon Tauszik je fotograf z Oaklandu a ve svém projektu White Wax dokumentuje „vražedné svatyně“ – neboli dočasné pomníky, které vznikly na památku konkrétních obětí pouličního zločinu. V jeho fotosérii se tak skrývá určitý způsob, jak uctít tu část americké populace, jejíž smrti většina tamních obyvatel zcela ignoruje.

VICE: Jsou svatyně vždycky přímo na místě vraždy?

Brandon Tauszik: Ano.

Jak je nacházíš?

Každý den procházím Twitter. Existuje na to pár hashtagů, jako třeba #oakland187. Pak dám vyhledat „Oakland vražda“, „Oakland střelba“, „Oakland zabití“. Zpravodajské servery o tom obvykle tweetují, tak to hledám skrz ně. Někdy, ale jen výjimečně, je najdu jinak. Chodím často v noci na procházky. Žiju v západním Oaklandu a někdy nějaký sám zahlédnu, pak jdu domů a hledám jeho adresu. Je to tady úplně běžné – každých pár dní se objeví nové místo. A to Oakland ještě není tak velký. Má jenom 400 tisíc obyvatel, zkuste si to porovnat s New Yorkem, který má 8 milionů. Je tady toho prostě solidní koncentrace.

Musíš někdy jednat s rodinou nebo s kamarády zesnulých, zatímco pomníky fotíš?

Jo, všechny je založili kamarádi nebo rodina. Snažím se ten proces zachytit, ale třeba tam trefit správný čas a taky se pomníky snažím zabírat v noci, aby měly stejnou vizuální estetiku. Řekl bych, že asi tak u jednoho z dvaceti případů, kde fotím, se dostanu do kontaktu s rodinou a kamarády, kteří k němu přijdou. Ale u většiny už pomník ten existuje.

Jsou v pohodě s tím, že tam děláš fotky, nebo je to sere?

Jo, někdy spíš oni vyděsí mě. Protože spoustu z těch pomníků je ve čtvrtích, kam za žádných okolností nechcete jít, a já se jimi procházím v noci, sám, jenom s foťákem. Ale mám pár pozitivních zkušeností ze setkání s rodinou a s přáteli. Narovinu mi říkají: „Prosím, udělejte si ty fotky, byl to dobrý kluk, stalo se to kvůli nějaké úplné blbosti a je fakt smutné, že jsme o něj navždycky přišli.“ Většinou jsou opravdu otevření.

To je od nich milé.

Pár z nich mám i na fotkách. Chtěl jsem tam nechat, protože mám pocit, že je to důležitá část celého procesu. Toho, kvůli čemu lidé v Oaklandu truchlí. Chtěl jsem ukázat produkt těchto vražedných svatyní – to, co je přímo reprezentuje – ale i lidi, kteří je dávají dohromady.

Jak moc úsilí je vloženo do vytvoření takového pomníku?

Obvykle to trvá jednu až dvě noci od okamžiku vraždy. Většinou se na to lidi zorganizují stylem: „Hej, půjdeme tam dneska nebo zítra v noci.“ Může to být třeba pět lidí, ale někdy z toho taky vznikne menší party. Na některých fotkách je vidět, že tam je hodně svíček a vzkazů, ručně psaných přáníček, ale i flašek s chlastem. Svíčky jsou očividně velkou součástí tohohle. Používáme tady v Oaklandu takové pořekadlo: „Sviť v pokoji,“ namísto „Odpočívej v pokoji.“ Je to jenom obměna té fráze. Místo odpočívání nebo spaní tam dáváme svícení, což je spojené právě s používáním svíček. A taky je to společenská událost. Na fotkách jsou vidět i flašky alkoholu. Je to celé něco jako poslední party, což je součást truchlení. Hraje se při něm hudba, vypráví se historky a vzpomíná se, ale pořád je to společenská událost.

Takže kvůli tomu lidé ty pomníky dělají? Aby se mohli naposledy rozloučit?

Jo, je to divné. Ten člověk bude mít vlastní náhrobek, bude mít vlastní pohřeb, na hřbitově bude mít věčnou upomínku svojí osoby stejně tak, jako ji budeme mít i my všichni, až umřem, ale tady je trochu jiný účel. Je ze svý podstaty prchavý. Tyhle svatyně jsou tady a pak najednou zmizí. Jsou osobní, nachází se na speciálním místě. Jsou obvykle přesně tam, kde k vraždě došlo. Na hodně fotkách je ještě vidět krev na chodníku. Je to jedno poslední hurá. Pohřby jsou strašně neosobní – všichni mají na sobě stejné oblečení, zpívají nějaké písničky a reverend má nějakou řeč, ale tohle je jiné.

Nepřemýšlels někdy o tom, že tak trochu využíváš cizího smutku pro svoje umění?

O tomhle jsem přemýšlel. Ty fotky neprodávám, ale i kdyby ano, nepřipadalo by mi to jako zneužívání. Tyhle posraný věci se dějou ve všech městech, kde lidé žijí, a podobná úmrtí je strašně lehké ignorovat. Skrývají se v ulicích a ve čtvrtích, kam se všichni bojí chodit. Pokud si lidi budou myslet, že je to zneužívání, jsem s tím v pohodě. Protože já to chci jenom dostat na internet k lidem, kteří tady nežijí nebo kteří by do těch ulic nikdy nevkročili, aby ty fotky viděli a přemýšleli o nich. Umění dělám proto, abych prozkoumával současný svět a abych kladl otázky, pro sebe i pro ostatní. Je to skvělé, když lidi moji práci vidí a už tím se mi její tvorba splatí, nevidím na tom nic špatného.

Více temných fotografií na VICE:

Emil Kozak a jeho výlety za černočernou tmou

Podzemní společnost v Bukurešti

Praha je ráj