Rozhovor s pronásledovaným čínským umělcem Aj Wej-wejem

Každé ráno dává Aj Wej-wej nové květiny do košíku na kole, které má před svým studiem v Caochangdi v severovýchodním Pekingu. V těchto malých barevných protestech plánuje pokračovat až do té doby, než mu vláda vrátí jeho pas, který je zkonfiskovaný již od roku 2011, kdy byl tento disident a umělec zadržen a psychologicky mučen po dobu 81 dnů.

Květiny a dveře do studia pozoruje hromada monitorovacích kamer, které mají přehled o veškerém Ajově pohybu. Ne že by se nějak moc pohyboval po tom, co mu bylo zakázáno opustit Peking.

Aj Wej-wej se narodil roku 1957 v rodině Aj Qinga, známého básníka. Mezi roky 1981 a 1993 studoval a pracoval v prostředí newyorské subkulturní bohémy, načež se vrátil do Číny. Až do roku 1997 jeho reputace pilíře čínského undergroundového umění rostla společně s tím, že pomáhal publikovat tři katalogy umělecké avantgardy a vydal se přitom mimo vládou povolené platformy. Později se zaměřil spíše na architekturu a byl požádán o pomoc s návrhem Pekingského stadionu "Ptačí hnízdo" pro olympijské hry 2008. Tuto nabídku nakonec odmítl jako "propagandu", jen aby se poté od události distancoval celkově.

Čínskou vládu otevřeně kritizoval prostřednictvím blogů, ale byla to až jeho reakce na zřícení vládou špatně postavených škol v sečuánské provincii po zemětřesení roku 2008, co ho vystřelilo na první příčky vládního seznamu lidí, které bylo třeba umlčet.

Vláda byla obviňována z toho, že se pokusila zamaskovat korupci, která vedla ke konstrukci chatrných staveb a smrti tisíce dětí. Aj zmobilizoval tým dobrovolníků, kteří nasbírali více než pět tisíc jmen těch, kdo při skandálu přišli o život, a tento seznam následně zveřejnili. Během procesu obvinil policejního úředníka z toho, že ho při ranním policejním zátahu v hotelu uhodil do hlavy.

Po tom, co bylo v roce 2010 jeho nově postavené studio v Šanghaji na základě příkazu státní moci zdemolováno, byl roku 2011 zatčen za nejasně určený ekonomický zločin a se zavázanýma očima převezen na tajné místo v Pekingu. Zatímco se všude po světě rozjela kampaň "Free Ai Weiwei", Aj byl zavřený po dobu 81 dní za neustálé přítomnosti dvou stráží, které stály jen kousek od něj 24 hodin denně. Svá muka zobrazil v mrazivě drsné práci S.A.C.R.E.D.

Jiná Ajova práce, Circle of Animals/Zodiac Heads, se právě chystá navštívit Prahu. Před Veletržním palácem bude od února do srpna k vidění dvanáct obrovských zvířecích hlav odlitých z bronzu, které by měly stejně jako ostatní Ajova díla poukazovat na vztah umění, historie a politiky. Záměrné umístění ve veřejném prostoru tak nabídne jejich poselství každému kolemjdoucímu, nejen těm, kdo pravidelně chodí do muzea.

I když Aj od roku 2011 žádné dramatické spory se státem neměl, stejně to bylo velké překvapení, když se ukázalo, že jeho první sólová výstava v Číně roku 2015 dostala zelenou. Ai Weiwei, velkolepě ambiciózní projekt, rekonstruuje chrám z období dynastie Ming, který zabírá dvě sousedící galerie v pekingské 798 Umělecké zóně.

Nevypadá to, že by výstava byla otevřeně politická, a deník Global Times, který funguje jako hlas čínské vlády, ji prohlásil za "nový start", což může Ajovi z hlediska jeho vztahu se státem hrát do karet.

"Řekli [nový start] proto, aby na mě příliš netlačili, nebo abych nebyl ještě lepší," říká Ai v zasedačce studia, kde sedíme obklopeni jeho vykrmenými kočkami. "Takže myslím, že jsou chytří. Jsou nevyzpytatelní, ale myslím, že v tomto okamžiku je to pozitivní."

VICE: Proč trvalo tak dlouho, než jsi měl svou vlastní výstavu v Číně?

Aj Wej-wej: Je to neuvěřitelné – je mi 58 let. Ale nechtěl jsem mít výstavu ve společnosti, která je velmi silně cenzurovaná.

Co se změnilo?

Měl jsem hodně výstav mimo Čínu, mohl jsem pracovat svobodně, takže nezáleží na tom, jestli budu mít výstavu i tady. Ani nedokážu říct, co řeknu někde jinde.

Jak jsi získal povolení od státu?

Nikoho jsem se neptal, jestli se výstava může nebo nemůže konat. Sledovali každý můj krok v rámci celého procesu, ale nikdy nezasáhli a neřekli ne. V Číně je to tak, že když nikdo neříká ne, tak to znamená ano. Ale to neznamená, že to tak doopravdy myslí.

Překvapilo tě, když měli radost z toho, že se výstava uskuteční?

Nemyslím si, že mají radost. Donutili nás posunout začátek výstavy z 30. května na 6. června, až po skončení choulostivého období [4. června je výročí pro-demokratických protestů na náměstí Nebeského klidu z roku 1989]. Neměl jsem v úmyslu zdůrazňovat žádné datum, ale jejich krok se stal součástí výstavy.

Global Times o tobě napsaly tohle: "Jen pár lidí v Číně zná jeho práce, což mu musí být líto." Jak bys zareagoval?

Kdyby to byla pravda, tak by ten článek neotiskli. Myslí si, že jsem příliš významný a samozřejmě, já příliš významný jsem.

Ale jsi doopravdy významný i v rámci čínské společnosti? Podléháš těžké cenzuře a pravděpodobně jsi známější mimo Čínu.

Mám vliv hlavně na vysokoškolské studenty. Každý rok studuje v zahraničí více než 300 tisíc čínských studentů; všichni o mně nějakým způsobem vědí a jejich zdrojem jsou západní média. Když jsem naposled byl v Tate Modern, v roce 2010, tak jsem slavný nebyl. Teď mi lidi říkají "Jsi spíš jako rocková hvězda nebo slavný sportovec."

Dělá ti to dobře?

Ne, jenom mě to nutí k pocitu větší zodpovědnosti. Cítíš, že musíš být opatrný – vždy jsem byl spíš uvolněný. Teď si o mně myslí, že můžu způsobit problémy. Ale samozřejmě mě chrání tou velkou zdí.

Chrání tě? Ale vždyť tě omezují.

Je to pro mě velká ochrana. Dává mi to sílu, být izolován – postavit si svou vlastní zbraň – ale na mezinárodním poli to tak úplně nefunguje. V podstatě jsem v Caochangdi, do centra Pekingu vlastně ani nechodím. Peking je pro mě jiné město.

Ale nezdá se, že bys vyráběl "zbraň" – tvoje sólová výstava ani trošku nevypadá, že by byla politicky zaměřená.

To je zajímavý point, protože tohle [to, že média vyhlásila, že výstava není politická] mělo velký politický význam. Říct, že člověk, co je označovaný jako politický, politický není, je jako kdybys šel do sečuánské restaurace, aby sis dal jídlo, co nepálí.

Global Times tě taky obvinily, že se snažíš nálepkou politické angažovanosti dohnat umělecké nedostatky.

Nevím, co za umělecký metr to používají, ale mám radost, že uznávají moje politické schopnosti. Mají dobrý point. Dokážu plně přijmout veškerou jejich kritiku a útoky. Myslím, že to nedokážou zvládnout, protože mají strach z opravdové filozofické diskuze.

Ať už jde o vynahrazování uměleckých nedostatků nebo ne, bezesporu jde o případ, kdy způsob, s jakým s tebou státní moc jedná, z tebe udělal mezinárodní hvězdu a dal ti mnohem větší platformu, než jakou bys jinak měl.

Jo, vládní činitelé mi vždycky říkají: "Wej-weji, jednáme s tebou takhle ne proto, že bys byl špatný člověk, ale protože jsi moc významný." Já jsem jim řekl: "Ano, ale zamyslete se nad tím, jak se to stalo, že jsem tak významný. Vy jste mi s tím pomohli." Vezměme si jakýkoli hrdinský příběh: Hrdina by nebyl hrdinou bez toho, aby existovala příšera. Musí existovat strašlivá příšera, aby z toho malého kluka udělala hrdinu. I ten nejnevinnější nebo nejslabší člověk se může stát hrdinou.

Jak moc tě teď sledují?

Už mě teď nikdo nesleduje. Nikdo se netáhne zhruba 100 metrů za mnou, lidi v restauracích si nesedají k vedlejšímu stolu a v parku na mě nečekají s foťákem schovaní v křoví. Jasně, že mi pořád odposlouchávají telefon a čtou mi emaily – to je normální. Každý digitální signál je sledovaný. Jen ať to dělají, vítám to.

Proč?

Řekl jsem jim: "Já nemám žádné tajemství; vy nemáte žádné tajemství." Takže je zvu do své pracovny, do své ložnice. Jednou jsem si do ložnice dal kameru, abych sám sebe natáčel a vysílal to – byla hned nad mojí postelí [pro projekt WeiweiCam z roku 2012]. Zapomněl jsem, že tam je. Pak mi policie zavolala a řekla: "Wej-weji, vypni to prosím." Zeptal jsem se, zda je to k diskusi, nebo je to rozkaz. Řekli, že je to rozkaz.

Minulé září jsi řekl: "Mé srdce je na tom nejmírumilovnějším místě za posledních deset let." Stále se tak cítíš?

Ano. Když se podíváte na mou výstavu v 798, jeden ze základních kamenů pod jedním sloupem chybí. Vyměnil jsem ho za křišťálový blok. Je průhledný. Dal jsem tam papírek se zprávou, kterou mi napsal můj syn: "Xin ping er hao," což znamená, když je tvé srdce v klidu, svět se tomu přizpůsobí. Můj syn, sotva šestiletý, si tu větu vymyslel. Cítím se klidnější než kdy předtím.

Ale prostředí pro umělce v Číně se zhoršuje – vláda umělecký disent drtí a umělce se snaží nutit k propagaci komunistických hodnot. Proč se v tomto prostředí cítíš tak klidně?

To prostředí je mnohem drsnější a zhoršuje se. Ale všeobecný stav společnosti v Číně je o dost svobodnější. Stav ducha, srdce lidí… dnes jsou mnohem liberálnější, než kdy dřív.

Ale je to hrozné období pro svobodu řeči a jakýkoli druh disentu.

Zpřísněné kontroly právníků, umělců a aktivistů jenom odrážejí to, jak křehká teď situace je. Lidi můžou říct: "Jak můžete někoho uvěznit za to, že něco napsal na WeChat? Jak můžete někoho zavřít za to, že si označil datum 4. června nebo podporoval hongkongské prodemokratické protesty?" Když hraješ šachy nebo něco jiného, vždycky musíš zaujmout soupeřův úhel pohledu, abys pochopil, proč musí udělat to, co dělá. Když to neudělá, může přežít nebo ne? Pro protihráče je situace mnohem složitější. Je to reakce na situaci. Nedostatek sebedůvěry.

Co by se stalo, kdybys teď opustil Peking?

Myslím, že by to bylo v pohodě, ale určitě by o tom věděli. Vědí o každém mém kroku. Jel jsem do Šanghaje, abych viděl Metallicu. Viděl jsem lidi, kteří mě sledovali na nádraží a hotelovém lobby. Šel jsem k nim, abych se podíval, co dělají, a řekl jsem jim: "Neznám vás."

Nedávno jsi uveřejnil obrázek toho, co jsi popsal jako tajné vězení, ve kterém jsi byl zadržovaný. Jaké máš na to místo vzpomínky?

Když jsem šel dovnitř i ven, tak jsem měl zakryté oči. To místo bylo považováno za státní tajemství, s vysokou vojenskou bezpečností. Dokonce ani vojáci tam nevěděli, kde jsou. Jezdí tam v uzavřeném vozidle, tři až čtyři roky tam slouží a pak se přesunou. Nikdy ten komplex neopouští.

Vyobrazil jsi svou zkušenost v S.A.C.R.E.D., kde jsou dva uniformovaní úředníci, kteří na tebe konstantně zírají. Byli násilní?

Celý ten akt byl násilím. To násilí nebylo fyzické. Nemlátili mě. Přál bych si, aby mě bývali mlátili.

Proč?

Protože toužíš po lidském dotyku. Chceš cítit bolest, nebo něco, ale nechceš, aby se na tebe lidi dívali jako na cizí objekt a ani nikdy nemrkli. Přesně takhle [Wej-wej mi zírá do očí, dokud nemrknu]. Přehrál jsem je v tom, ale byli velmi dobře trénovaní. Nemohl jsem spát. Když jsem si lehl, vojáci stáli a koukali na mě, takže jsem byl celou noc vzhůru. Člověku to úplně zničí uvažování, komunikaci a citlivost na cokoli, co je mu blízké. Je to ten nejnásilnější čin, jaký může být.

Zlomilo tě to duševně?

Myslím, že ano. Začal jsem slyšet zvuky, které prý neexistovaly. Zvláštní hudbu, nahlas a kontinuálně 24 hodin denně. Dali mi prášky, které mě měly uklidnit, spravit mi mozek nebo něco. Musel jsem je brát, protože mi prohlíželi pusu a doktor stál vedle nich. Tohle se může stát jenom ve filmu. Anebo v noční můře.

Svádí tě to teď k tomu, že se budeš vyhýbat politickým vyjádřením, aby sis zachoval relativní klid?

Můj problém je to, že moc nevnímám nebezpečí. Nikdy jsem si nemyslel, že by mě zavřeli, a pořád nevěřím tomu, že by mi to udělali znova. Ale můžou to udělat kdykoli a komukoli.

Četl jsem, že tě po tvém propuštění varovali, že tě můžou zadržet znova.

Jasně: "A příště tě nikdy nepustím ven." Děsí mě to, ale… nevím. Co budu dělat? Řekl jsem jim, že i kdyby mě teď sebrali, aby mě zastřelili, tak stejně nezměním svá přesvědčení. Můžou mě nechat zmizet, ale nemyslím si, že jsem dost vyděšený na to, abych se změnil. To není možné.