Antarktida je peklo vytesané z ledu

Spousta lidí má plnou hubu keců o tom, jak chtějí od všeho utéct. Většina z nich jen žvaní. Ti, co slovo dodrží, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Je fajn, udělat si pauzu a objet s baťohem Evropu, jihovýchodní Asii, nebo vypadnout na opuštěný tropický ostrov, ale všude vás budou otravovat lidi a jejich problémy. Proklínal jsem společnost tak dlouho, až jsem si našel únikovou cestu. Dostal jsem příležitost pracovat na jachtě filmařů, kteří točili dokument o Antarktidě.

Okamžitě jsem kývl. Představoval jsem si majestátní ledové kry, moře, divoké kosatky, dovádějící tučňáky v nedotčené krajině jak je znám z fotek National Geographic. Jenže realita sedmého kontinentu je od mé vysněné pohádky na tisíce mil vzdálená. Kromě neskutečné krásy světa jsou tu všelijaké podivné, kruté až děsivé věci, které žádné cestovní příručky nepopisují. Občas mi Antarktida zní jako Sigur Rós, jindy zase jako štěkot raněného tuleně na studeném kameni. Chci se podělit o pár detailů z mé cesty, které rozhodně ve filmu o přírodě neuvidíte.

CESTA TAM

Když chcete jet na Antarktidu, většinou to znamená, že pojedete z jižního cípu Jižní Ameriky přes Drakeův průliv, který je známý jako nejdrsnější moře planety. Nenávidím to tam. Spousta cestovatelů si pluje s ledoborcem a užívá si výhled z podpalubí jako by byli na výletní lodi. Já jel na malé pracovní jachtě a to je panečku nářez. S lodí to hází tak, že nejste schopni se ani najíst. Mořské nemoci se nevyhnete. Nevyspíte se už vůbec. Běžné denní aktivity, jako například oblékání nebo obouvání, by po natočení na kameru vypadaly jako groteska. Jste pohlceni šedočernou tmou, která s vámi nemá slitování. Jednoduše vystřízlivíte z oné pohádky, co jste měli v hlavě.

Měl jsem postel hned u okna, takže každé moje ráno vypadalo asi takhle:

Nejsem pesimista nebo nervák, ale tohle podnebí ve mně probouzelo dost morbidní představy: zlověstná mlha, bílá pěna na vlnách, mrazivá zima, co mě štípe do tváří, a vichřice, co mi bez varování podráží nohy. Často mě napadaly tragické scénáře. Zásoby léků a lékárnička nejsou bezedné. Zatímco zlomená noha se dá na pevnině za pár týdnů normálně vyléčit, na lodi se může stát osudným zraněním.

Vraky lodí, kolem kterých jsme s naší kocábkou proplouvali, mi několikrát vnuknuly myšlenku, že už to máme za sebou:

Mysleli jsme, jací nejsme drsní mořeplavci. Hnali jsme se do nebezpečné bílé divočiny. Podlamovala se mi kolena. Představte si, jaké je navigovat tady bez radaru. Lodě se lehce převrhnou, ztratí, shoří nebo narazí do ledové kry. Jedna jachta se loni potopila, protože narazila na velrybu. Navštívili jsme opuštěnou výzkumnou stanici a továrnu na zpracování masa z velryb. Poté jsem pochopil, proč tihle obří savci nemají nákladní lodě zrovna v lásce. Opuštěné zbytky lodí mě děsí. Mezi nimi jsme našli vrak letadla Air New Zealand, které narazilo do hory Mount Erebus v roce 1979. Velká část letadla se vryla do nové historie hory, která navždy zakonzervovala vše, co bylo kdysi živé.

BESTIE

Vzdávám velký hold tomuhle týpkovi, že vůbec ještě dokáže stát vzpřímeně i po tom, co mu tuleň leopardí vyhřezl vnitřnosti. Tučňák uzdičkový vydrží víc než jeho příbuzný tučňák císařský. Byl jsem svědkem incidentu, kdy gang tučňáků zfackoval mládě tuleně. Dělali jakože nic. Tučňáci císařští by se dali přirovnat k sicilské mafii.

S malým chlupatým tuleňem ovšem necítím slitování. Možná vypadají roztomile a plaše jako štěňátka. Ale chovají se spíš jak rotvajleři než retrívři. Tyhle malý bestie mě hnaly až na útes.

Na druhou stranu, tenhle malej prcek pózoval jako model, a moc dobře věděl, jak se natočit směrem k fotoaparátu:

Nebezpečně sexy, co myslíte? Úplný James Dean mezi tuleni.

KOSTELY

Ať už byl ten, kdo postavil kostel Svaté Trojice na ostrově svatého Jiří, kdokoliv, zřejmě neslyšel o námořnickém přísloví: „50 stupňů na jih už žádné právo neplatí; pod 60 stupňů na jih Bůh neexistuje.” Kněz se stará o malý ruský ortodoxní kostelík celý rok. Dokonce je tu cítit zápach ze svíček a kadidel, ale kromě toho cítíte i vlastní stud a vinu. V porovnání s tuleními hovny a se zvratky tučňáků je to docela velká změna.

Tohle je krásné posvátné místo. Nicméně hodilo by se do filmu o konci světa.

UKAZATELE

Antarktida je posetá značkami. Místní “vtípek” se omílá ve všech světových jazycích stále dokola. To, aby nám připomínali, v jaké prdeli jsme a jak daleko od nás je civilizace.

JATKA

Jéé… zase tady jsou ty heboučké kožíšky! V pozadí si ale všimněte podezřelých nafouklých mrtvolek, co trochu připomínají soby. Na jihu ostrova svatého Jiří se kdysi proháněly tisíce sobů, prý nejjižněji žijící stádo na světě. Bývávalo. Lovci přijeli na ostrov, aby ho celé vyhladili. A tak je řežou hlava nehlava, dokud na ostrově nezbyde ani jedno kopýtko.

VELRYBÍ STANICE

Grytvik je perfektní místo na schovku. V téhle barabizně kdysi porcovali velryby. Dům se rozpadá, chátrá, dveře vedou jenom do temných zákoutí. K usedlosti patří i kostelík a hřbitov, kde pohřbívají nebojácné objevitele. A taky řetězy:

Poznámka pro producenty hollywoodských filmů: Není jednoduché se sem dostat, ale splní to všechny vaše představy o ideálním slasheru.

LED

Narazíte tady klidně na kusy ledu o velikosti fotbalového hřiště. Není to prdel najít mezi nimi cestu. Motor našeho nepotopitelného nafukovacího člunu několikrát vypadl. Bylo to, jako když stávkuje mixer, protože jste do vaší margarity naházeli moc kostek ledu.

ZÁKLADNY

Polská výzkumná stanice Arctowski na ostrově krále svatého Jiří zanechala své stopy. Styloví chlapíci zvedají těžký železo v posilovně, která pravděpodobně ještě zažila studenou válku. Je celá oblepená oldschool plakáty s instrukcemi:

Jste tady o dost izolovanější od světa a zoufalejší, než kdekoliv jinde, ale i tak se život na základně podobá nějakému nočnímu klubu v normálním městě. Lidé jsou stejně lhostejní. Zabíjí čas soutěženmi v pití vodky, hádají se, kdo pustí jakej song. Občas se stane, že malé neshody přerostou někomu přes hlavu, a večer končí bitkou.

Z příběhu, kdy lidé na místě zešíleli, už se staly legendy. Jedna z nich je třeba o doktorovi z argentinské základny. Těšil se po dlouhé době domů. Když ale přijela skupina na střídání, nebyl mezi nimi žádný doktor, co by ho nahradil. To znamenalo, že by měl na místě zůstat o rok déle. A tak doktor podpálil základnu a bylo.

To ale není nic oproti chlápkům ze základny Port Lockroy neboli ze základny A. Našli jsme jim tam tohle antarktický porno z 50. let, byly to prostě těžký časy:

Tuším, že tohle měla být Jayne Mansfield. A tohleto zbylo po Elizabeth Taylor:

(No, upřímně, pořád si myslím, že je to lepší než Lindsay Lohan v televizní show Liz & Dick.)

ODPLATA

Antarktida je zemí extrémů – extrémní izolace, extrémní teploty, extrémní lidé a také extrémní emoce. Ty špatné vám můžou připomínat bránu do ledového pekla. Ty dobré vás vynesou do nebeských výšin. Nicnémě nenajdete na světě lepší místo, kde si dát gin a tonic s ledem (nebo s ledovcem) a grilovaného soba.

Více cestování na VICE:

Vzal jsem kajak a dojel na opuštěný newyorský ostrov North Border

Na místě, kde se zabil Hitler, dnes stojí dětské hřiště

Vězení v San Salvadoru