S českými Rolling Stones na rumunský Woodstock

Fajn, je pravda, že zrovna Rolling Stones na Woodstocku nehráli. Ale nevadí. Představte si, jaké by to bylo, kdyby ano. A kdyby si vás navíc s partou kamarádů chtěli přibalit k sobě na cestu. Zřejmě byste moc neprotestovali. Jenže celé tohle snění maličko kazí fakt, že je rok 2016, každému ze Stounů táhne minimálně na dvoustovku a předpokládám, že dlouhé hodiny jízdy busem zažili naposledy někdy v šedesátých letech a pravděpodobně netouží znovuobjevovat ono zapomenuté kouzlo. Navíc ještě s vámi na palubě. Ale každá rocková hvězda byla na začátku jen jedním z mnoha anonymních ksichtů v davu. O půl století zpět se člověk sice nepodívá, zato však může vyrazit na dobrodružnou cestu se současnými nadějemi české hudby. A smát se pak s nadrátovaným budoucím Mickem Jaggerem tomu, jak příští Keith Richards přebral, válí se kdesi na schůdkách a hledá hajzlík, který ovšem v našem autokaru jako na potvoru chybí. Stačí vyrazit na hudební festival Banát do Rumunska a vězte, že na tuhle akci jen tak nezapomenete. Tohle je malá sonda mapující bizarních patnáct hodin v autobuse plném hudebníků, alkoholu, fanoušků, zase alkoholu a lidí, kteří vůbec netuší, do čeho se to vlastně navezli, nicméně jedou v tom taky.

18:30

Oficiální odjezd. Nikdo zatím netuší, jak vypadá náš autobus. Vlastně ani, jestli nějaký vůbec existuje.

18:40

Autobus! No nekecej!

18:41 – 19:28

Není kam spěchat.

19:29

Řidič vybíhá zpoza vozidla, nakoukne dovnitř, máchne rukama a zvolá: „Celý blbě! Všechno vyházet!" Naráží na precizně dezorganizovanou změť krosen v zavazadlovém prostoru a fakt, že na chodníku ještě pěkná hromada bezprizorních báglů leží.

19:30

Jedeme. Nikdo neví, zda a jak jsme vlastně celou záležitost vyřešili, ale kdo se moc ptá, moc se dozví. Každý jen doufá, že zrovna jeho baťoh nevyhrál černého Petra a neletěl nenápadně za první keř u parkoviště, protože málo platné, autobus není nafukovací. Uvidíme v Rumunsku. Nebo taky neuvidíme.

19:31

Kapitán výpravy nás vítá láskyplně pohrdavými úšklebky a slovy: „Kdo si nezatrh ve formuláři klimatizaci, tomu bude prostě vedro."

19:35

Vozidlem se začíná ozývat šustění mikrotenových sáčků a křupavé zvuky alobalů. Čas na řízky. První runda.

19:40

Kolující petlahev neidentifikovatelného obsahu. Na rozdíl od řízků na rundy nepočítáme. Něco mi říká, že tohle ani nebude v lidských silách.

20:00

Hele a kde je záchod? Není? Jak jako není? Těbůh. Časomíra začíná s ujetými kilometry a loky rozličných tekutin získávat vágnější charakter.

21:00? 22:00?

První zastávka na benzinové pumpě. Močové měchýře cestujících plesají, řidič o poznání méně. Ví totiž něco, co my ne. Prý mu cosi neštymuje a bylo by lepší jet v kuse a radši ten rozfajrovanej stroj nepokoušet. Nicméně stalo se. A teď nemůžem nastartovat. Začíná se zdát, že letos si stany rozbalíme u dálnice před Jihlavou. Tak ještěže jsme se na to tak pěkně vyčůrali!

Nikdo neví, co se děje. Zepředu se po chvíli ozývá zvolání: „Zrovna se ztratil volant!"

Náhodní hrdinové se společnými silami hrabou v útrobách stroje. Řidičům odborné rady lehce prosycené vůní vodky nakonec asi přeci jen pomohly, krize zažehnána. Mít náhodou na palubě profesionálního moderátora není vůbec k zahození. Ukecal i autobus. Takže opět jedem.

O něco později

Útrobami busu již prostupuje oblak roztodivných výparů. U dveří se choulí první oběť alkoholové metly a podle všeho pozoruje zajímavosti na koberci. Drží se statečně. Z přilehlé sedačky mu kdosi dodává sílu slovy: „Neboj, voni ti za chvilku vodevřou a budeš se moc vygrckat!"

Nabíráme několik nových cestujících. Samé nicnetušící víly. V tu chvíli pravděpodobně začínají litovat, že se vůbec narodily, ale nakonec hrdinně nastupují. Kapitán autobusu nelení a ihned začíná s výcvikem k otrlosti, aby si holky rychleji zvykly. „Hlavně se s nima prosimvás nikdo nebavte, vony sou prej z Brna." Je dogrckáno, naloděno, petka stále koluje. Nejvyšší čas říci hlavnímu městu Moravy sbohem a vyrazit do ještě exotičtějších krajin.

Ještě o něco později

Štátné hranice Slovenska. Autobus lehce přibržďuje a jen co druhý řidič provede pokus o nepozorovaný výskok pro dálniční známku či čo, už se přes něj valí patnáct chlapů a my jen z okénka chtě nechtě přihlížíme, jak úhledně seřazení jeden vedle druhého začínají blaženě zalévat nedaleký trávníček. Pohled pro bohy.

Okolo jedné hodiny ranní

Noc je mladá a zábava v plném proudu. Zpíváme! Hodně, kvalitně, cokoli a především nahlas! Na Okoř je cesta, Babička Mary, Cohenovo Hallelujah – světový a nikoho nediskriminující repertoár. Jen škoda, že se nám nedaří ujasnit, jak je to s veverkama, rybama a sekerama v jedné hitovce od Čechomoru. Nakonec vybíráme jinou, o chlápkovi, kterého otrávila jeho stará. Jde nám to moc hezky. Holkám obzvlášť.

Od jedné až do nevidim

Uličku autobusu nyní již zcela ovládl příští Charlie Watts. Třešinka na cestovním dortu. Samozvaný alkostevard a lidový vypravěč zcela ponořený do vlastního několikahodinového cyklického monologu.

„Já nemám zábrany! Mohu nabídnout drink? Nebo tady Sklepmistr. Dáte si Sklepmistra? To není levný víno, šedesát korun jsem za něj dal! Ne? Nechcete? Nevadí, zbyde pro mě! Václave, ty spíš? Spíš?! Nespí! A znáte Milevsko? Zná tady někdo Milevsko? Milevsko je krásný! Sklepmistra někdo? Já si dám. Hele, Václave, spíš? 2:58, to je naprosto ideální čas na drink. Dáte si drink? Nebo růžové víno? To vážně nikdo nezná Milevsko? Sklepmistr? Já nemám vůbec žádný zábrany! Ale jestli támhle na tý benzínce zastaví, tak už přestanu mluvit. Sakra, nezastavil… Chtělo by to víc alkoholu. Václave, nespi! Chceš Sklepmistra?"

Jeho hlas se nesl stále větším tichem pozvolna usínajícího autobusu a nakonec už ani do mého nastupujícího kómatu neměl šanci proniknout. Dobrou, Sklepmistře, spi sladce. A ty taky, Václave.

Kdo ví, kdy one man show vlastně ustala, nicméně až do příjezdu pod finální rumunský stoupák byl potom celý obsah vozidla tichý a krotký jako beránek. Pouze těsně před koncem cesty řidič opět rozvířil emoce odemknutím tajné truhly plné chlazeného Kozla. Pravděpodobně z vypočítavosti. Každý pak spokojeně objímal svou plechovku a jen pár festivalových štamgastů tušilo, že právě najíždíme do úzkých serpentýn. Ostatním vše došlo, až když pod sebou uzřeli hlubokou propast, nad kterou se autobus pokoušel balancovat. Tak proto to pivo! Vším prostupující bodrý rumunský duch však nedovolil, aby se kdokoli skutálel ze srázu dolů a tak se před námi otevřel Banát v celé své kráse. Nejlepší festival všech festivalů právě začal! Ale já už mlčím, protože zbytek si každý musí zažít sám. Navíc pokud vím, stále platí jedno moudré pořekadlo: Co bylo v Banátu, zůstane v Banátu. Známá věc. Dobrá věc. Kdo je zvědavý, musí se holt sebrat a dorazit. Mimochodem za rok jedeme vlakem. Zaručeně delší, ale zato horší cesta. A to je právě ono! Tak kdo se přidá?

Speciální poděkování patří skvělým lidem z kapel Gits a Lekses (podprahová reklama – takže honem, najít a poslechnout!), kapiánu Křiklanovi, psychicky odolným řidičům a také zbytku osazenstva autobusu Bigar, bez kterých by žádných neuvěřitelných vzpomínek nebylo.