Blízká setkání třetí říše

Musím říct, že mě už jen tak nic nepřekvapí. I když je mi pouhých dvacet let, viděl jsem tolik absurdních situací, že by z nich dobrý scénárista klidně vytvořil nolanovskou trilogii, na kterou by sis rád koupil lístek. I tak se mi občas přihodí situace tak fascinující a nečekaná, že se okamžitě zapíše zlatým písmem do mé fotografické paměti a většinou tam už zůstane.

Pár týdnů zpět mi kamarád Jimmy nabídl, jestli mu nechci píchnout s projektem. Šlo prý o natočení jeho show na nějaké blíže nespecifikované sportovní akci a já, protože jsem vždy rád, že můžu pomoci s uměním a zažít jakékoli nevšední dění, jsem souhlasil.

Jimmy, hudebník/manager nočního klubu, dostal možnost za honorář uvést rapovou písní kamaráda boxera Maria Karase, když bude nastupovat do ringu. Akce se konala na Kladně, a když jsem tam jel se Senseyem Syfu (který, jakožto také raper z povolání, měl performovat před nástupem do ringu), naložen v Jimmyho sportovní minikáře, nevěděl jsem nic víc.

Brzy bylo ale vše jasné jako bílá záře čerstvě napadlého sněhu. Dorazili jsme na akci, já ubalil brko a z respektu ke sportovní akci hodil všechny své zbraně k Jimmymu do kufru. Poté jsme si to namířili ke vchodu. To už mi došlo, že tohle není besídka karatistického kroužku, ovšem to, že jsem se čistou náhodou ocitl na akci NOC VÁLEČNÍKŮ pořádané Danielem Landou, jsem stále netušil.

Obraz se začal skládat, když jsme u vchodu řešili pásky a z mé primitivní statistiky vyplynulo že víc jak 40% personálu a organizátorů má poctivě vyholenou lebku. Výjimkou nebyl ani hlavní šef security u vchodu, který i když měl outfit, který by zahnal do lesa nejednoho paranoidního hipíka, měl taktéž schopnost vyjadřoval se tak barvitě a sofistikovaně, že jsem přemýšlel jestli nestudoval sociologii nebo herectví. Vnitřek arény byl velkolepý. Často vyhledávám kulturní akce, ale ring, kde se dobrovolně dva vrcholový atleti bijí do krve, jsem viděl poprvé.

Co mě ovšem překvapovalo na tom místě nejvíc, byla absolutní absence negativní energie. Jako mladý psedo-anarchista jsem byl v mladí obklopen lidmi, kteří, přes svůj liberalismus, cokoli co směřovalo k pravicovým názorům odsuzovali jako fašizmus. Proto jsem byl v šoku, že od samého začátku akce se na mě všichni lidé okolo mile usmívají, jako kdybych akci navštěvoval již dlouhá léta.

Dokonce šlo o první komunitu kavkazoidních lidí, kde jsem se necítil jako lágru. Nestačil jsem se divit tomu, že Jimmy sám původu etnického, který stejně jako můj, není 100% evropský, bude performovat rapovou píseň všem těm germánům, keltům a vikingům a vůbec ho nenapadne, že i když je to krásně multikulturní zní to jako plán naprosto šíleně.

Přes mé přesvědčení, že tento koncept večera musí skončit masivní rasovou válkou, turnaj začal, a já zjistil, že ideologie jako diskriminace a rasismus jsou v tomhle prostředí naprosto zapomenuté stereotypy minulého století, ve které věří jen ti, co nedávali posledních padesát let pozor.

Velkou část publika tvořila horda romských taxikářů, kteří si akci užívali naprosto bez předsudků. Absolutní paradox byl fakt, že i téměř třetinu zápasníků tvořili boxeři, jejichž předci nepochybně pocházeli z Eurasie nebo blízkého východu.

"Tohle je vážně k nevíře!"

Říkám si v duchu: Jak to, že tahle subkultura, kterou jsem měl většinu života za škodlivou a nebezpečnou pro mou svobodu, integrují menšinové jednotlivce a skupiny mnohem lépe než jakákoliv jiná organizace v ČR?

Viděl jsem Slovany bojovat s Germány. Araby zápasit s Vikingy, a věci jako rasizmus byly pro mě najednou tak vzdálené, že jsem ani nevěřil, že skutečně existují. Byl to jakýsi záhadný rituál, kde lidé bojem oslavovali mír a soudržnost.

Čas plynul a moje obavy se naprosto rozplynuly. Na akci dokonce dorazil i celostátně známý raper/scientolog Revolta, ale jeho revoluční duch ochabl, když si uvědomil, že tahle společnost není na jeho verbování mladých imbecilů ani trochu zvědavá, takže pódium nechal prázdné a čekal, až jeho náborový videoklip skončí, aby mohl rychle chytit taxík na Zbraslav a dát si horkou vanu s bublinkama.

Vyvrcholení pro všechny skalní vlastence nastalo o dva zápasy později, když se v ringu objevil sám ON.

Alfa i omega. Beta i gama.
Král slovanských elfů Daniel Landa.

Osobně jsem tuto osobu nebral nikdy moc vážně a byl jsem vždy proti jeho xenofobním textům. Musel jsem ale uznat, že když se tento záhadný satanista chopil mikrofonu, zavládlo v celém sálu mysteriózní ticho.

V jeho hlase bylo něco tak podivně hypnotického, že jsem radši stál celou dobu aspoň 50 metrů daleko, a i přesto jsem cítil jeho studeny dech nemrtvého gestpáka za krkem. Dokonce si nepamatuju jediné slovo z jeho projevu, což znamená, že jsem se dostal do známého Landa transu, o kterém sní každý český legionář.

Večer se chýlil ke konci a na radě byl předposlední zápas Maria Jarkase. Snažím se už být dost flexibilní v každé situaci, ale když jsem dostal úkol jít po metr a půl širokým molu pozadu, do toho natáčet boxera v bojovým módu, a navrch se ještě vyhýbat butanovým plamenometům a nezakopnout o dva rapující gangstery… Zkrátka pocit, co má delfín, když proskakuje obručí v akvaparku.

Naštěstí vše fungovalo jako bych soutěžil v nějaké bizarní reality show. Když začal boj, dokonce jsem jako jediný mohl točit z roviny boxeru, což neměl povoleno ani press. Oponent pár minut oponoval a dokonce se mu podařilo poslat Maria jednou k zemi. V tu chvíli Jarkasův trenér zvolal: "Mario. Ukonči to!"

Mario dvakrát podkopl soupeři nohy, aniž by ho musel sebevíc zranit. A zvítězil. Emoce byly tak silné, že jsem musel opustit sál. Tam jsem šťastnou náhodou potkal posledního zápasníka večera Michala Reissingera. Hodili jsme řeč, a já mu pověděl, jak moc mě překvapila pozitivní energie lidí, které jsem do tohoto večera pokládal za nebezpečné pravicové radikály. Michal na to velmi jednoduše odpověděl:

„Pravičák i levičák můžou jít do prdele. Já přišel bojovat a vyhrát!"