Všichni se můžou podělat z toho, že song k nový Bondovce stojí za prd

Vztekat se nad tím, že "znělka" k nový Bondovce je absolutně neslanej a nemastnej prd po větru, je jak plakat nad rozlitým mlíkem a házet hrách na zeď zároveň.

Writing's On The Wall Sama Smitha všechny atributy Bond theme přitom naplňuje. Populárního zpěváka blekotajícího něco nesmyslnýho a bezobsažnýho do nadčasově anachronický skladby, ve který se "současný" pop snoubí s orchestrem za neodmyslitelného zvuku epicejch tympánů (těch je tam teda podle mě málo, ale to je asi úplně fuk…).

Vyzdvihovat v konfrontaci se Smithovým pokusem Adele a její Skyfall je jako tvrdit, že v Mekáči na Václaváku maj lepší cheeseburgery než v Mickey D's na Florenci pod mostem.

Jasně, Skyfall trochu víc naléhavě hrozí ukazováčkem a zároveň daleko víc staví na pro Bondovky typických harmoniích, ale krom toho se jedná o úplně stejnou omáčku gravy na už tak předraženým roasteefu (Všímáte si, co jsem tady udělal? Vzal jsem dvě arci-britské věci a vytvořil mezi nimi absolutně nesmyslnou analogii. Moment, jdu si to hodit do životopisu do kolonky SKILLZ…).

Hledat nový přístup k průvodním písním pro Jamese Bonda je totiž stejně tak zbytečné, jako pro něj hledat nový filmový směr (nebo mu místo Martini vrazit do ruky Heineken).

Bond je a bude Bond a experimentovat není proč. James je přece sám o sobě i jako postava symbol jistoty. A možná právě i písně, které se snaží ho vytrhnout z pohádkového bezčasí jeho fiktivní existence "moderním přístupem" končí pouze trapně, směšně a hlavně uměle…

WTF level 3000

Možná by celý týhle kauze pomohlo, kdyby se producenti Bonda nepokoušeli vší silou opravit něco, co není porouchané (což se týká jak filmů, tak filmových písní) a drželi se svého vlastního vzoru z konce devadesátek, kdy písničky z Bondovek ještě s naprostou jistotou nakopávaly zadky.

Důkaz #1

Jenže čím víc tu těch písniček nostalgicky poslouchám, tím víc na mě štěká zakopanej pes.

Důkaz #2

Problém totiž není v tom, že by se od sebe skladby kvalitativně (či i v podstatě jakkoliv jinak) výrazně lišily. Problém, který všemi milované písně z úvodních titulků Bondovek vyjevují je, že v dnešní době pouze postrádáme výrazné hudební osobnosti, které by z tak unylého formátu jako je Bond theme, dokázaly pouze svým vlastním neodmyslitelným charakterem udělat alespoň okrajově svébytný hit.

Nejvíc, nejdál!

Alespoň co se středního proudu týče.