Budeme jednou žít 50 kilometrů nad povrchem Venuše?

Když vědci debatují o přesunu lidstva na jinou planetu, většinou se vám vybaví Mars. Zdá se však, že by Venuše mohla posloužit lépe.

Není to tak dávno, co si lidé mysleli, že na Venuši existuje život. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se někteří astronomové domnívali, že život v minulosti existoval na každé planetě Sluneční soustavy. Konkrétně Venuše je blízko Slunci, zahalená vrstvou mraků. Je proto možné, že tato planeta kdysi bývala tropickým rájem, jehož klimatické podmínky mohly připomínat rovníkové podnebí naši planety – hojnost a teplo.

Sny se rozplynuly v roce 1920, kdy astronomové zjistili, že mraky okolo Venuše netvoří vodní páry, nýbrž toxický oxid uhličitý.

Jak astronomové brzy zjistili, Venuše není tropický ráj, ale vroucí peklo. Radarové snímky v roce 1950 prokázaly, že je na Venuši větší horko než kdekoliv na Zemi. Vesmírná stanice „Mariner 2", která jako první dorazila na Venuši, naměřila teploty okolo 482°C.

Sondy, které v 70. a 80. letech na Venuši vyslal Sovětský svaz, se pod náporem horka a tlaku (téměř 92krát větší než na Zemi) po několika hodinách roztavily.

Moderní výzkumy nám o našem planetárním sousedovi ale řekly více. Existují tam místa o teplotě až 701°C a tlaku 96 barů. Zhruba podobný tlak vzniká pod vodou v hloubce cca 965m. Husté mraky brání proniknutí slunečního svitu na povrch planety. Navíc, atmosféra je jedovatá a kromě oxidu uhličitého obsahuje i dusík a kyselinu sírovou.

Ve zkratce, Venuše je peklo.

Nepropustná a toxická atmosféra z ní zkrátka dělá nepřívětivé místo. Nikde není psáno, že život na jiné planetě nutně znamená život na jejím povrchu. Venušinu drsnou atmosféru bychom mohli využít k vybudování létajících měst.

Je to minimálně věc k zamyšlení. O tento objev se zasloužil Geoffrey Landis, sci-fi spisovatel a vědec výzkumného centra NASA Glenn Research Center. Před deseti lety ve své prezentaci na Konferenci o průzkumu vesmíru, vesmírných technologií a jejích aplikací v Mexiku vnukl myšlenku, kterou dnes jen těžko někdo překoná.

Landis naznačil, že ve výšce zhruba 50 km nad povrchem planety jsou podmínky pro život mnohem přívětivější. V této výšce se klima dost podobá pozemskému klimatu. Dostatek slunečního svitu pro solární energii, podmínky příznivé pro výskyt vody a gravitace z devadesáti procent identická s naší zemskou přitažlivostí.

A co více, plyny potřebné k životu se tam vyskytují naprosto běžně. Oxidu uhličitého a dusíku, který potřebují rostliny, je tam dostatek. Když se separuje vodík z kapiček kyseliny sírové, je možné vytvořit základní prvky potřebné pro náš život.

Poslední dobou koluje světem rozsáhlý blog Roberta Walkera, který představě o létajících městech ještě dodává na pravděpodobnosti. Jak řekl Landis: „Dýchatelný vzduch na Venuši stoupá." Je dost lehký na to, aby vystoupal až nad samotnou atmosféru.

Obyvatelé by teoreticky nepotřebovali héliový balonek, který by je nadnášel. Podle sovětského výzkumu ze sedmdesátých let by množství vzduchu, které člověk dýchá, teoreticky mělo udržet tělo v potřebné výšce.

Z této výšky by pak obyvatelé mohli prozkoumávat povrch Venuše pomocí telerobotických zařízení a získávat vzorky k přezkoumání ve vznášející se laboratoři. Na základě výzkumu by se naučili obývat vzdušný prostor.

Venuše se vyskytuje blízko pásu asteroidů, které by mohly být využity k těžbě nerostů a surovin. To by podle Landise poskytlo Venuši přirozený ekonomický model, kterému Mars nedokáže konkurovat.

Snaha kolonizovat Venuši zní jako špatný vtip. Už ale víme, že to není úplně nemožné. Momentálně se jedná o tvrdý oříšek, v budoucnu však Venuše může být našim cílem v hledání nového domova.