Carl Craig a jeho rekviem za Detroit

Detroit je město dvou tváří. Jedna z nich je Motown, kolébka automobilového průmyslu a srdce elektronické hudby. Je to taková fasáda, která může jen těžko vydržet nahozená dlouho. Ekonomická krize totiž na město dolehla tak, že už se o tom píše i v českých zpravodajských médiích, a dokonce i to slavné hudební vydavatelství Motown, respektive jeho stěžejní divize Motown Classics, už přesídlila do New Yorku.

A zatímco tahouni tamního průmyslu, automobilky GM a Chrysler, jen tak tak unikly úplnému rozpadu v roce 2008 díky půjčkám od americké vlády, stejně město loni v červenci vyhlásilo bankrot a jeho dluhy dnes přesahují 600 miliard korun. S Detroitem to zašlo až tak daleko, že to dokonce vzbudilo nutkání v dokumentaristovi Julienu Templeovi, aby o tom něco natočil. A tak se v roce 2010 taky stalo, protože tehdy vydal svůj snímek nazvaný Requiem for Detroit.

Sleduje v něm příběh města od ekonomického boomu souvisejícího s rozvojem automobilového průmyslu, přes rasové protesty v letech 43 a 67, až po silné rozšíření cracku v 80. letech. Nicméně jedna z mála věcí, kterou dnes Detroit stále může vyvážet, je intenzivní elektronická hudební scéna, která se pohybuje hlavně v intencích žánrů house a techno.

Carl Craig, jehož producentský katalog se pravidelně obohacuje v průběhu posledních dvou dekád, je jednou z nejikoničtějších postav tamní hudební scény. Vede vlastní label s názvem Planet E, stále ve městě žije, a proto když jsem ho náhodou potkal na jednom filmovém festivalu v Glasgow, kde se zrovna Templeův film promítal, zeptal jsem se ho, jak se mu v Detroitu vyrůstalo a na spoustu dalších věcí s tím souvisejících.

VICE: Ten film od Juliena Templea docela důkladně prolétl historii Detroitu až do okamžiku, kdy ty ses v něm narodil. Dokázal bys popsat, jak se ti tam v 80. a 90. letech vyrůstalo?

Carl Craig: Byl tam rozdíl mezi mladou a starší generací především v nahlížení na to, jak Detroit tehdy vypadal. Země to tehdy vnímala tak, že jediné, co se tam dělo, byl crack a střílení – v tomto ohledu byl Detroit ovlivněn asi tak, jak to ten film ukazuje, a stejně jako se to stalo třeba v Comptonu nebo v jiných amerických městských čtvrtích. Měli jsme tam heroinový gang zvaný YBI (Young Boys Incorporated) a to tehdy byl velký problém – pravděpodobně se pak posunuli i k prodávání cracku. Nedělo se to samozřejmě jenom v Detroitu, ale do mé čtvrti se to dostalo a rodiče z toho byli nesví. Mohlo mě to ale ovlivnit mnohem víc, kdyby nade mnou nedrželi pořádně ruku.

Hodně toho, co je v tom Templeově filmu vidět, obzvlášť ty počátky Fordovy éry, má co dělat s odbory. Staraly se sice o zaměstnance, ale nepřinášely už úplně vzdělanost. I když totiž máte dobré rodiče, co chodí každý den do práce a pomáhají vám, tak s vámi nemohou být každý den úplně celou dobu. A když se tohle neděje a navíc kolem vás není žádná vzdělávací instituce, která by vám řekla, co máte nebo nemáte dělat, tak je to nějaký impulz. A ten se bohužel může mít i destruktivní účinky. Takže když je vám 16 nebo 17 let a město kolem vás je plné nedostatku vzdělanosti ať už v tom ohledu, jak vypadají ulice, jak tam věci fungovaly nebo že vy sami je prostě ignorujete a hledíte jenom svého, tak to prostě ovlivní podobu našich životů.

Film naznačuje, že by se Detroit mohl začít budovat od začátku znovu. Město taky samo prodalo své nejikoničtější umělecké kousky od Picassa nebo Rembrandta. Myslíš si, že by tedy město ztratilo nějak prestiž, kdyby se zbavilo všech svých galerií a dalších zdánlivě nepotřebných institucí jen proto, aby mohlo začít zas odznova?

No, jsou to jenom nějaká aktiva. Má smysl držet je jen do té doby, dokud můžete. Jeden chlapík z výchovných programů řekl, že když ze škol vezmete hudební a umělecké kroužky, tak tím vytváříte spoustu volného času pro lidi. Takže kdybychom prodali všechny galerie, stalo by se něco podobného. Nicméně dneska se vede diskuse spíš o tom, že by město prodalo určitá umělecká díla, aby splatilo svůj dluh.

Je to jen těžko představitelný scénář, ale všechno by se podle mě zhoršilo, kdyby město bylo ochotné prodat všechno zdánlivě nepotřebné – včetně své kultury a historie – jenom aby zaplatilo pár účtů. Jakožto jednotlivci bychom měli usilovat o něco víc. Pokud chcete, aby po vás něco zůstalo, tak taky neprodáte snubní prsten po babičce, jenom protože vám přijde účet za plyn. Budete se radši snažit najít jiné řešení.

Automobilový průmysl dnes vnímáme skoro jako duši vašeho města. Jaký dopad měl konkrétně na tvou hudbu a na tebe osobně?

Automobilový průmysl moji hudbu popravdě moc neovlivnil. Dopad, jaký to na mě mělo, byl asi podobný, jako u většiny lidí v Detroitu. Zakomponoval se do naší kultury, do našich duší, prostě do všeho. Můžete se na ulici kohokoliv zeptat, jak vypadá poslední model Cadillacu, a pravděpodobně každý vám na to tady správně odpoví, ale už málokdo bude schopný mluvit o mnohem závažnějších věcech, které s tím souvisí.

Já sám jsem udělal nahrávkou ‚Landcruising‘, která byla jenom o tom, jak se projíždím autem po Detroitu. Městská veřejná doprava je totiž ve městě strašně špatná a dokonce i nebezpečná. Nemáme tady metro, ani tramvaje, ani žádnou jinou alternativu k jízdě autem. Vůbec nejvtipnější na tom pak je, když lidé v minus 10 stupních, kdy jsou ulice zamrzlé, pak jezdí po městě pořád na kolech. Auto je pro nás totiž určitý způsob ochrany. Nejen že tím ukazujete, že ho máte, ale je tady prostě nezbytné.

Taky jste ve městě měli klub jménem Packard, se kterým byl úzce spojený třeba Richie Hawtin. Měl jsi s tím taky něco společného, nebo aspoň s dalšími parties v klubu Music Institute?

Music Institute tady byl o něco dřív než Packard. Chodil jsem tam jako divák a jako milovník hudby hned poté, co se tam začalo. Hrával tam Derrick May, George Baker, Alton Miller a spoustu dalších. Právě tam jsem nabral svoje hudební vzdělání. Byly to jediné pořádné parties v Detroitu. Packard se pak objevil především proto, že Music Institute už neexistoval. Scéna se posunula o pár dveří dál, ale nikdy už to pak nebylo to samé.

Nebyl to tam pořádný klub. V budově se rozpadala střecha, nikdy to nebylo tak úplně legální, opravdu to spíš vždycky vypadalo tak, že pár lidí přineslo nějaký repráky do starého skladiště, a navíc k tomu řekli svým kámošům, ať taky dorazí. Někdy tam pak přišlo sto lidí, jindy třeba tisíc. Záleželo asi na tom, jak zrovna vítr foukal.

Detroit měl vždycky spoustu talentovaných a techno producentů, teď mě napadají třeba Kyle Hall, MGUN nebo Jay Daniel. Jejich hudba se přitom dost liší od klasického detroitského zvuku. Bavil ses o tom někdy s nimi? 

No, konkrétně s Kylem a Jayem, jsem na ně opravdu pyšný, protože dělají něco, co se odkazuje ke kořenům našeho města. Jsou pozorní, berou si něco ze svých mentorů, jako byl Omar S a Theo Parrish, a překroutili si to podle svého. Dodávají tomu něco svého, což je podle mě třeba.

Když jsem já začal dělat hudbu, což bylo v roce 89, tak jsem hlavně z Detroitu chtěl vypadnout někam do světa. Chtěl jsem si projet slavnou německou Autobahn, hodně jsem tehdy žral Kraftwerk. Nebo jsem měl rád Prince. Chtěli jsme tehdy jet do Německa a zažít všechno to, co Kraftwerk, ale myslím si, že oni sami asi ani neprožívali nic moc z toho, co my jsme od toho očekávali. Jejich hudba je asi mnohem víc odvozená od nějaké instrumentální hudby bez textů, ale nás naopak ovlivňovaly ty texty, a náš výsledek pak zase ovlivňoval celou tuto elektronickou hudbu jako celek. Tenhle cyklus se ale pořád opakuje, pořád a pořád dokola.

Na internetu jsem si nedávno četl hypotézu, že by Google mohl koupit Detroit – finance a zdroje na vedení města by asi měl. Myslíš si, že by k něčemu takovému mělo dojít?

Ta myšlenka mě baví, v tom smyslu, že je to jenom nějaká vize jako ze science fiction. Libí se mi myšlenka, že by prostě nějaká společnost přišla, koupila si město a pak v něm vyráběla kyborgy nebo cokoliv dalšího. Hodně naší muziky se přitom k takovým fantaziím odkazuje. V 80. a začátkem 90. let jsme se koukali na Blade Runnery, což nás hodně ovlivnilo, ale že by nějaká společnost město doopravdy převzala je možná jenom první krok k tomu, čeho se všichni bojíme. A to, že by nějaká velká společnost převzala celou zemi.

Ameriku totiž řídí spousta korporací, ale představte si, že by byla jenom jedna. Určitě by z toho vzešlo něco architektonicky zajímavého, nicméně postupem času by se to asi změnilo v něco, jako kdyby přišel samotný Satan a vzal si město. No, ale možná i to by bylo lepší. (smích) Přinejmenším bychom tady měli dobrý parties.

Carl Craig zahraje v pátek 12. září v pražském klubu Roxy.