Chodil jsem po Londýně, klepal na cizí dveře a ptal se, jestli můžu přespat

Domov je posvátný. Kdo projde vašimi dveřmi a koho necháte venku na mrazu, je poslední formou společensky přijatelného předsudku. Který vlastně dává smysl, jelikož vám může zmizet PS3 ovladač, módní svíčka, nebo pamětní sbírka pogů, když dovnitř pustíte špatného člověka.

Jde o to, že se vzestupem aplikací jako je Air BnB, Couch Surfer, Tinder a Grinder, je šance, že se nějaká Jane nebo nějaký John Doe nakvartýrují do vašeho bytu, prosedí vám pohovky a zanechají vám divné rýhy v nábytku, pravděpodobně větší než kdy před tím. Ale normalizovala doopravdy tato zlatá horečka strange-meeting služeb myšlenku přespávání u lidí které známe, nebo to děláme jen proto, že to dnes často končí sexem nebo online bankovním převodem?

Rozhodl jsem se na tuto otázku odpovědět sám a to pětidenní návštěvou několika sousedství v Londýně. Zaklepu na dveře. Lidé je (doufejme) otevřou. A já se zeptám, jestli můžu přespat v jejich domě.

Nápad to byl dobrý, ale já potřeboval věrohodnou historku, která by minimalizovala jakékoliv venkovní vlivy na hostitelovu odpověď (tj. „ Nazdar, jsem reportér a píšu o tom, jestli jsou lidi v tomhle sousedství hodní a ochotní nebo sobečtí a kurevsky hnusný. Který z nich seš ty?").

Nakonec jsem se ustálil na tomto: „Navštívil jsem Londýn (jsem z Austrálie) a měl jsem domluvený nocleh u rodinných přátel, které vlastně ani neznám moc dobře a kteří se ani neukázali. Ke všemu, se ke svým penězům nedostanu až do zítřejšího rána." Když budou souhlasit, tak jim řeknu pravdu.

A takhle můj týden probíhal.

STŘEDA - WHITECHAPEL

Zaklepal jsem na: 37 dveří
Měl jsem: Pět rozhovorů delších než pět minut.
Počasí: Mrholení a obecně na hovno

Whitechapel byl drsný. Zezačátku tu bylo hodně ne, všechna vyřčená způsobem, který mi nedodával příliš sebedůvěry na zbytek týdne. Po chvíli se mi podařilo dát se do řeči s jednou paní, která mně sice nebyla schopná ubytovat, ale odkázala mně na dům o tři vchody dál. „Je to studentský byt," vysvětlovala slibně.

Otevřel mi kluk jménem Jack. Byl zhruba stejně starý jako já a zdál se být nakloněný mému smyšlenému příběhu. Trochu jsme se sblížili a on mi, s neurčitým příslibem že něco vymyslí, řekl, abych hledal dál, ale že pokud nebudu mít štěstí, tak se mám zhruba za hodinu vrátit. Šel jsem do bistra vedle nádraží, dal si kuře a vyrazil zpátky.

Tentokrát dveře otevřel Jackův spolubydlící. Zeptal jsem se, jestli je Jack doma, jelikož jsem se s ním bavil už před tím. On mi odpověděl, že ne a že on o našem předchozím rozhovoru nic neví.

Zpozoroval jsem Jacka v jeho pokoji, hrajícího Call of Duty s vypnutým zvukem, snažícího vyhnout se následkům svého špatného rozhodování.

Snažil jsem se přesvědčit jeho spolubydlícího nabídkou 20 liber (které bych dodal další ráno) a ponecháním mého pasu a laptopu jako zálohy. Ten to ale nevzal a tak jsem byl nucen pokračovat ve svém zasmušilém trmácení okolo E1.

Po několika dalších ledových odmítnutích, jsem potkal osmadvacetiletého Xaviho z Barcelony, který mému příběhu naslouchal asi dvě minuty, než mě pozval dovnitř. Rovnou mi nabídnul cigarety, jídlo, čisté oblečení, sekanou a pivo. Celou noc jsme strávili kouřením, pitím a mluvením o našich vlastních rodných státech. Bylo to výborné.

„Zaklepal jsi na moje dveře a vypadal si v pohodě, ale ustaraně," řekl. „ Řekl jsi mi svůj příběh, o tom že nemáš kde zůstat. Já jsem tě nechal zůstat přes noc. Myslel jsem si: Nejspíš je dost vynervovaný a já na večer stejně nic nemám, tak si prostě užijeme trochu srandy, on si bude moct odpočinout a pustit starosti z hlavy. Nabídnul jsem ti sekanou a pivo. Myslel jsem si, že můžeme mít zábavnou noc."

Xavi byl jeden z nejlepších lidí, co jsem kdy potkal. Okamžitě jsme se sblížili, úroveň bratrství Myspace Top 8. Povídali jsme si o jeho práci na rybích trzích, jeho životu mimo Španělsko a jeho přítelkyni, která studuje v Německu. Zeptal jsem se, jestli si nemyslí, že urazí svou spolubydlící tím, že mě pozval. „Ach, ne, ona je dost svobodomyslná. Nemyslím, že jí to nějak moc vadí. Ale její přítel by možná něco namítal." zasmál se.

Xavi byl odhodlaný udělat tuhle příležitost tak pozitivní, jak jen to šlo. Došlo mi, že společnost oceňoval, protože byl moc daleko od své přítelkyně a domova, což stejně tak vysvětlovalo jeho empatii k mé situaci.

„Sám jsem byl ve stejné situaci jako ty a taky jsem cizinec. Nejsem z Londýna. Jsem ze Španělska. Dokážu si představit, jak se musíš cítit," řekl. „ A stejně tu nic nemůžeš ukrást, protože nic nemám, takže jsem se toho ani nebál. Já nevím, rád se kamarádím s každým."

ČTVRTEK - SHOREDITCH

Zaklepal jsem na: 42 dveří
Měl jsem: 3 rozhovory delší než tři minuty
Počasí: Pořád prší a je zima

Velký problém se Shoreditchem spočíval v nedostatku domů s předními dveřmi. Odpověď na prosbu o postel skrze intercom bude vždy „ne", pokud teda nezkusíte štěstí s psychopatem, který vás chce stáhnout z kůže a tu použít jako tapetu ve svém podkrovním bytě. Což není zrovna perfektní vývoj situace.

Klepal jsem na všechny dveře, na které se dalo. Jedna paní mi skrz díru na dopisy řekla, že zavolá policii.Další dokola opakovala, že by vážně chtěla pomoci, ale vzhledem k tomu, že pracuje z domova, tak to nejde. Bezmyšlenkovitě jsem přikývnul, než jsem si stačil uvědomit, že je to vlastně perfektní situace. Ona byla uvnitř a já hledal místo, kde bych mohl zůstat. A tady jsem tu myšlenku utnul. Tohle nebyla debata. Byla jen o samotě žijící paní, která pochopitelně nechtěla, aby u ní přespával nějaký strašidelný podivín.

Po tomhle se můj přístup změnil. Když jsem selhal na celé Shepherdess Walk, ze které jsem byl celý nadšený, vzhledem k tomu že všechny domy měly přední dveře, tak začalo pršet. Naštěstí při zaklepání na další dveře mi odpověděla Viktorie, učitelka a svobodná matka tří puberťaček, která mně pozvala na vanilkový čaj bez kofeinu. Necítil jsem se dobře z vnucování se, ale víte, stejně jsem to udělal.

Seděl jsem u nich v kuchyni asi 15 minut, vedl slušný rozhovor a snažil se vypadat normálně. Ne tak normálně abych vypadal moc v klidu na to, že nemám kde spát, ale dost na to abych nevypadal, že každou chvílí ztratím nervy a začnu vykopávat okna. Slyšel jsem bzučení a pípání dívčiných telefonů a viděl znepokojivý výraz na tváři jejich matky. Cítil jsem se vážně špatně.

„Myslela jsem, že je mou povinností zeptat se na okolnosti vaší situace, než vás odmítnu," řekla Viktorie, když jsem se jí zeptal, proč byla tak přátelská. „Nemohla jsem od pohledu říct, že nejste masový vrah. Pozvala jsem vás dál a řekla holkám, aby obvolaly jejich přátelé a našly pro vás místo na přespání. Já jsem také zavolala dvěma kamarádkám, ale ty to nevzaly."

„Docházely nám možnosti, ale já nevěděla, co vám říct. Nechtěla jsem vás poslat zpátky do deště. Moje holky mi začaly psát, prosit mě, abych vás nechala přespat na podlaze. Myslela jsem, že byste možná mohl spát v mém autě, nebo že bych vás mohla odvézt k mé sestřenici a říct jí, že jste můj přítel z práce. Při představě, že jí budu lhát, jsem se necítila dobře, ale byla to možnost, kterou jsem zvažovala.

Navrhl jsem, že budu spát mezi topením a zadním vchodem. Viktorie souhlasila. Poděkoval jsem jí. Tato rodina obnovila moji víru v lidstvo.

SOBOTA - BRIXTON

Knocked on: One door
​ Weather: Mild and dry

Klepal jsem na: Jedny dveře
Počasí: Mírné a suché

Moje zkušenost s klepáním na dveře v Brixtonu byla velmi krátká. Na ulici jsem strávil pouze sedm minut.

První dům, ke kterému jsem přišel, patřil dvaceti osmiletému správci sítí, který si nepřeje zveřejňovat jeho pravé jméno. Budeme mu říkat třeba Bill Peterson, protože to je dobře znějící jméno pro velmi dobrého člověka. Zrovna jsem klepal na dveře jeho souseda, když on otevřel ty svoje. Vysvětlil jsem mu mojí nemilou situaci a on mě pustil dovnitř.

„Viděl jsem tě plížit se okolo a pomyslel jsem si: Kdo je tenhle chlápek? Moje první myšlenka byla agrese," říká. „ Stál jsi tam a vypadal unaveně, zoufale a rozčíleně. Myslím, že slyšet tvůj příběh a vidět jak vypadáš, změnilo by to můj názor docela rychle."

(Mimochodem, nechci nějak shazovat Billovu neuvěřitelnou štědrost, ale nemyslím si, že vypadám tak strašně.)

Zeptal jsem se ho, zda z počátku váhal, nechat mě přes noc ve svém domě. „Ano, určitě," řekl. „Je tady banda lidí, která sem chodí pravidelně a kouří crack přímo na naší verandě. Zrovna minulý týden nám rozbili okno a tak jsem trochu podrážděný."

Bill musel na pár hodin pryč, a tak mi řekl, abych přišel o půlnoci a ustlal si u něj na gauči. Když jsme se oba vrátili, zůstali jsme vzhůru do tří do rána a bavili se o politice, Bill mi vysvětloval Čínskou korporátní špionáž na světových sítích, zatímco jeho přítelkyně spala v ložnici vedle.

Než šel spát, tak zamkl vchodové dveře na dva západy: „Jen pro případ, že bys zkoušel vzít roha s telkou."

Vytáhl jsem ovladač z batohu a vrátil ho na stolek, zklamaný.

​

NEDĚLE - GOLDERS GREEN

Klepal jsem na: 49 dveří
Počasí: Zima, ale celkem fajn

Golders Green vždy bude obtížným místem. Byla neděle, noc kdy se lidé obvykle připravují na pracovní týden a nehostí divné lidi ve svých domech. Je to také residenční oblast, kde žije mnoho rodin s dětmi. A tak jsem si nedělal velké naděje, že narazím na hodně lidí ze skupiny, která byla zatím nejnáchylnější - svobodné muže mého věku. Čtvrť měla alespoň hodně vchodů.

Můj první rozhovor byl s jakýmsi doktorem, který měl ordinaci přímo v domě. Pozval mně do své kanceláře na konzultaci. To jsem odmítnul. Navrhnul, abych zkusil budhistickou komunitu dál v ulici.

Pokračoval jsem v klepání, ještě v dalších třech ulicích, dokud jsem nenarazil na dům japonské rodiny. Dveře mi otevřel dvanáctiletý chlapec a jeho matka. Matka vypadala nesvá a řekla, že není možné, abych zůstal, což jsem pochopil. Poděkoval jsem jí za čas a už odcházel.

Ve chvíli, kdy jsem zaklepal na dveře souseda, jsem uslyšel, jak za mnou ten kluk utíká.

„Pane, máte hlad?"

„Ne, jsem v pohodě. Ale stejně děkuju."

„Ne, něco jíst musíte. Máma pro vás má hodně jídla."

„Díky kámo, ale jsem v pohodě."

Popadl mně za ruku a dotáhl zpátky k jejich dveřím.

„Počkejte tady."

Po dvou minutách, co jsem čekal u vchodu, se kluk vrátil zpátky s nákupní taškou plnou jídla. To je ten druh nesobecké dobroty, který jsem doufal, že najdu. Vysvětlil jsem mu, co dělám, dal mu jídlo zpátky, poděkoval chlapci i jeho matce a pokračoval v hledání.

Po skoro třech hodinách klepání, jsem byl připraven to vzdát. Nicméně, v posledním zoufalém pokusu jsem zaklepal na dveře muže, který nebyl příliš rád, že ho ruším v neděli pozdě večer. Nepustil mně dovnitř, ale nabídnul mi 40 liber na B&B. Ukázalo se, že Golders Green je domovem několika velmi štědrých lidí.

Ten chlap mi řekl, že si byl jistý, že nejsem podvodník. „ Dobrej nos," řekl jsem. „Jsem novinář."

Zeptal jsem se ho, proč nabídnul muži, kterého nikdy neviděl, peníze v hodnotě slušného jídla pro dva.

„Mám syna zhruba ve vašem věku, a kdyby on byl ve vaší situaci v cizí zemi, tak bych byl rád, aby mu někdo pomohl," vysvětlil. „ Skutečnost, že jste Australan dost pomohla. Kdybyste měl místní přízvuk, tak bych vám nejspíš nepomohl."

ÚTERÝ - KNIGHTSBRIDGE

Zaklepal jsem na: 18 dveří
Počasí: Zima, větrno a trakaře

V úterý večer, poslední den, jsem byl úplně přetažený. Klouby jsem měl sedřené, moje sebevědomí bylo otřesené, a cítil jsem se provinile, kvůli všem těm lžím, co jsem řekl bezpočtu cizinců.

Také jsem byl přesvědčen, že mi nikdo v Knightsbridgi nepomůže. Průmysloví magnáti a hippie aristokracie, druh lidí, který žije v Knughtsbridge není známý zrovna svou shovívavostí. Ke všemu tady spousta budov vypadala jako ambasády a já si uvědomil, že není v ničím národním zájmu nechat vousatého chlápka spát na jejich gauči.

Chodil jsem kolem asi 20 minut a snažil se najít vchodové dveře do obytného domu. Těch pár, co jsem našel, se neotevřelo. Našel jsem zavřené, co vypadaly slibně. Klepal jsem na všechny dveře. Nikde neodpověděli. Abych byl upřímný, tak se mi trochu ulevilo.

Čekal jsem dál. Ulice byly liduprázdné. Po další hodině jsem to vzdal úplně. Byl jsem hotov.

- - -

Jestli mě něco těchto pět nocí naučilo, tak to, že Londýn je plný shovívavých duší. A tyhle povídačky o Londýňanech, že jsou hrubí a nepřátelští, jsou hloupé.

Spousta lidí mě samozřejmě odmítla, což mě trochu mrzí. I když myslím, že to nemělo co dělat s mojí osobností, ale lidé si jen chtěli v klidu užít pohodlí svého vlastního domova bez nějakého australského vetřelce, který by jim neuvěřitelně znepříjemňoval celou noc.

Ale pro vás, kteří jste mě pustili dovnitř, děkuju. Je neuvěřitelné vědět, že lidé jako vy existují.