FYI.

This story is over 5 years old.

VICE Loves Magnum

Christopher Anderson nevidí rozdíl mezi válkou a módní přehlídkou

Snažím se vždy své reportáže zasadit do lidštějšího a intimnějšího kontextu, spíš než tvořit výrazný titulek do novin.

 Snímek z New York Times.

Magnum je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, její fotky už jste pravděpodobně viděli. Nové členy agentury vybírají pouze její stávající fotografové, takže se mezi ně dostanou jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, budeme tu jejich fotografy pravidelně představovat.

Christopher Anderson byl do agentury Magnum poprvé nominován v roce 2005 a o pět let později se stal jejím právoplatným členem. Jedna z jeho prvních reportáží byla ta slavná o haitských imigrantech na cestě do Ameriky, během které on i jeho spolucestující ztroskotali v Karibiku na dřevěné, ručně dělané bárce. Tehdy mu vysloužila zlatou medaili Roberta Capy.

Reklama

Jeho následující knižní projekty pak zahrnují třeba sérii fotografií s názvem Son. V ní  zachycuje svou ženu a malé dítě, zatímco jeho otec je diagnostikován s rakovinou. Dalším Andersonovým projektem pak je dokumentace občanských nepokojů v Caracasu v období vlády Huga Chaveze.

Dal jsem s ním řeč o tom, jak vidí sám sebe a jak se jeho sebereflexe změnila během kariéry světově uznávaného fotografa.

 Joe Biden sestupuje z paluby Air Force Two ve Virginii, foceno pro New York magazín.

VICE: Zdravím tě Christophere. V minulosti jsi se od fotožurnalismu důrazně distancoval. Můžeš mi říct proč?
Christopher Anderson: V Magnum jsou především foto žurnalisté, nicméně já Magnum za fotožurnalistickou agenturu nepokládám. Podle mne je Magnum spíše založené na konceptu dokumentární fotografie. Pokud bych měl najít výraz, který mě a mojí práci vystihuje, myslím si, že se nejlépe hodí škatulka dokumentární fotografie. Termín fotožurnalista má totiž tendenci přetékat jedním specifickým významem - ten, co fotí zprávy. A já tak svou funkci nevidím. I když jsem fotil události hodné hlavního zpravodajství, jako například nějaké konflikty, mou funkcí nebylo dělat reportáž, ale spíš komentovat to, co se daný den stalo, a nabídnout subjektivní úhel pohledu. Mým úkolem bylo nabídnout komentář k tomu, co se děje, ale zároveň i popsat, jaké to bylo přímo na místě, kde se daná situace odehrávala..

Takže tvým záměrem bylo zachytit osobité obrazy plné emocí?
Přesně tak. A neřekl bych, že to bylo pouze mým záměrem, nýbrž že se mi to opravdu podařilo. Nesnažil jsem se vytvořit přetvářku objektivity. Fotil jsem a dával jsem tak v šanc svůj názor, přičemž jsem chtěl, aby bylo jasné, že tohle je můj názor.

Reklama

Bylo s tvým nekonvečním stylem zprvu těžké prodávat své fotografie nebo se ti to vyplatilo už od začátku?
No, nemyslím si, že jsem chodil po editorech a vysvětloval jim: „Ne, nebudu pro vás pracovat, pokud nepochopíte to, že já pracuji subjektivně." U agentury, u které jsem pracoval předtím, v tom nebyl až takový rozdíl vzhledem k tomu, že jsem dřív dělal pro nějaké časopisy nebo pro New York Times. Druh reportáží, které jsem dělal já, dokonce i ty z válečných zón, byly delší a přistupoval jsem k nim více do hloubky. Snažil jsem se celou reportáž zasadit do lidštějšího a intimnějšího kontextu, spíše než vytvořit výrazný titulek do novin. Abych byl upřímný, tehdy mně nenapadlo, že by to mohla být výhoda z hlediska marketingu. Jen jsem se snažil dělat to, co dělám, způsobem, jakým jsem to dělat chtěl, a zároveň si přitom zachovat své morální zásady.

 Vyfoceno roku 2011 na střelnici Knob Creek Machine Gun Shoot, což je největší střelnice automatických zbraní na světě.

Začal jsi pracovat především s barevnou fotografií, poté jsi přešel k černobílé a teď se zdá, že si u posledních projektů přešel zpět k barevné. Jak se rozhoduješ, jestli budeš fotit černobíle nebo barevně?
Proces rozhodování se u mě za ty léta vyvinul. Vždy jsem tvrdil, že jsem barevný fotograf, ale poté jsem si uvědomil, že dělám i hodně černobílých fotografií, zvlášť u válečných konfliktů. Černobílá fotografie má svůj vlastní způsob, jak vytvořit dojem časovosti. Bylo období, kdy jsem se rozhodoval pro určitý jazyk v závislosti na tom, o jaké se jednalo téma. Černobílá fotografie nabízela pocit nadčasovosti, což je něco, co jsem ve své práci chtěl. Nicméně v současnosti fotím spíš barevně. Moje první, intuitivní odpověď je ta, že něco prostě vidím v barvě.

Reklama

Před chvílí jsi zmiňoval morální zásadovost. Existuje nějaký pojící prvek tvé práce, nějaká klíčová idea, kterou chceš vyjádřit?
To je sranda, zrovna nedávno jsem přesně nad tímto přemýšlel. Myslím si, že ve svojí práci hodně čerpám z filosofie Garryho Winogranda - řekl, že fotografuje lidi, aby viděl, jak budou vypadat na fotografii. Neexistuje žádné konkrétní téma, které se snažím zachytit. Nemyslím si, že jsem osoba s jednou tváří. Rád bych si o sobě myslel, že jich mám víc. Pokud bych měl vše nějak vizuálně unifikovat, ať už to jsou mé fotografie z dokumentaristiky, nebo osobnější fotografie mé rodiny, myslím si, že  jsou propojené. Pojícím prvkem je to, že se snažím prožít svůj čas na této planetě s určitou emoční kvalitou. Fotím své vlastní zkušenosti, věci, které jsem viděl, zažil a účastnil se jich.

 Mladý chlapec v Caracasu, z projektu Capitolio.

Stalo se ti někdy, že lidé reagovali negativně na tvojí práci, protože dáváš přednost subjektivitě v oboru, který by podle mnohých měl být spíše objektivní?
Jistě, především v blogosféře se mi dostává hodně kritiky. Ale tím se nemohu zaobírat. Nechci, aby to vyznělo arogantně, ale tomu zkrátka nemohu věnovat ani čas ani energii. Moje fotografie jsou obrazem zkušeností, které prožívám. Nestydím za fotografie, které tak vzniknou, stejně tak jako se nestydím za samotné zkušenosti. Nedávno vznikl článek, kde porovnávali fotografie, které jsem vyfotil ve válečné zóně, s fotografiemi, které jsem vyfotil na módní přehlídce. A byl kvůli tomu nějaký poprask. Chápu, že je třeba být ohleduplný, ale byl jsem jak na módní přehlídce tak ve válce a nevidím v tom žádný konflikt.

Reklama

Dělal jsi někdy projekt, který by pro tebe byl v něčem obtížnější než ostatní?
Pravděpodobně nejtěžší a nejvíce obtížné pro mě bylo, když jsem společně s haitskými uprchlíky nastoupil na loď a snažil se doplout do USA. Za tento projekt jsem získal zlatou medaili Roberta Capy. Co pro mne bylo obtížné v jiném smyslu, bylo fotografování ve válečných zónách, což už nedělám. Ne protože by to bylo nebezpečné, ale protože jsem začal mít čím dál tím větší problém smířit se s pocity, které ve mě vyvolávalo fotografování v podobných situacích.

 Z projektu Syn.

Změnil se nějakým způsobem tvůj přístup k fotografii od té doby, co jsi v Magnum?
Zajímavá otázka - ano, změnil. Přijímací řízení do Magnum probíhá asi následovně. Nejdříve se přihlásíš a pokud se ti vede dobře, tak jsi nominován na období dvou let. Pokračuješ v práci a po dvou letech předvedeš, co jsi vytvořil. Pak se můžeš stát společníkem a po nějaké době ukážeš další tvorbu, aby ses mohl stát řadovým členem. Celý tento proces je velmi zajímavý. Staví tě to do pozice, kdy pokládáš sám sobě otázky, které by bylo jinak těžké zvážit: „Co chci dělat svými obrázky? Proč věci dělám tímto způsobem a ne tímto?" Na druhé straně celého tohoto procesu vylezeš s větším porozuměním sebe sama. Odpovědi na tyto otázky jsou velice osobní. Je to tvá práce, která není určená k prodeji na trhu a neděláš to, protože to ostatní dělají stejně. Je to tak, jak to je, protože se jedná o mojí zkušenost a o to, jak já vidím svět. Přijde mi to velice osvobozující.

Reklama

Pro více fotek od Christophera Andersona klikejte níže:

Vyděšený obyvatel Haiti jako uprchlík na cestě do USA, 2000.Snímek z New York Times Magazinu.

Caracas, z projektu Capitolio.

Snímek z projektu Capitolio.

Snímek z projektu Capitolio.

Long Island, New York, 2007. Domov sexuálních delikventů. Snímek z projektu Red State.

Hazararové z Mushkel-Hal v Afghánistánu, 2001.

Snímek z projektu Syn.

Snímek z projektu Syn.

Iraq, 2003. Bitvy jižně od Bagdádu.