Cyklistický potlach s básníkem Radkem Fridrichem

autor Ivo Mikšovský

S básníkem Radkem Fridrichem jsem se sešel v jedno srpnové odpoledne, kdy bylo takové horko, že jsem málem podlehl svému latentnímu buranství a skinny jeans vyměnil za kraťasy a horolezecké sandály. Místem našeho srazu se stal rybník a kemp v Nedamově (vesnice kousek od Máchova jezera), kde Pilarka v létě dělává jazzový festival. Radek sem přijel se svými dvěma syny na kole. Cestou se ještě stihli stavit u nedalekých Holanských rybníků, kde se odehrával román Hastrman Miloše Urbana. Den předtím pak navštívili Muzeum Čtyřlístku v Doksech aka Třeskoprskách. (Mimochodem, když jsem se prsil tím, že vlastním 28. číslo Čtyřlístku z roku 1973, tak mě Radkův jedenáctiletý syn Šimon vyhnal z dvorce returnem, že jeho kamarád, básník Patrik Linhart, vlastní úplně první číslo z roku 1969.) 

Já jsem se v den rozhovoru také poeticky navnadil a dopoledne jsem se stačil vyšplhat na Bezděz. Miluju totiž prohlídky hradů a zámků. Tolik vad řeči, co mají průvodkyně, se jen tak nevidí. Ohalenkovaná slečna z Bezdězu trpěla patlavostí. Nejvíce mě dostala svou závěrečnou replikou: „Když sem v devatenáctém století přišel Mácha, na hradním nádvoří se válely lebky, kosti a kostry, jemu to ale vůbec nevadilo a napsal báseň Večer na Bezdězu.“ Můžu chtít víc?

Když jedu na hřbitov, tak vždycky na kole.

Jsi básník a výtvarník, většina umělců se ke sportu negativně vymezuje. Naposledy třeba David Černý v souvislosti s olympiádou. Ty jsi ale na náš sraz přijel na kole a jsi dlouhodobě vášnivým cyklistou. Jak ses ke kolu vlastně dostal?
Pojem sport je docela zprofanovaný. Cyklistiku chápu jako pohyb, jako něco, co mně pomáhá v přemýšlení, co mi pomáhá reflektovat krajinu. Ke kolu jsem se dostal hned po revoluci v roce devadesát, byl jsem na lyžařském kurzu na Božím Daru a tam stál nějaký vlekař a u něj bylo opřené jakési kolo. S kámošem jsme se ho šli zeptat, co to je, a zjistili jsme, že je to horské kolo. Hned jsme ho museli mít, já jsem prodal motorku, on vybral vkladní knížku a za dvanáct tisíc jsme si je koupili. Od té doby mě to drží. Člověk pak začne trošku jezdit, začne o tom víc přemýšlet, proč jezdí, kam jezdí. Najednou jsem potřeboval nějaké cíle, a protože jsem z Děčínska, tak jsem začal jezdit po zničených německých hřbitovech a tím jsem získával jakési duchovní body krajiny a pak jsem díky těm hřbitovům začal nahlížet do osudů lidí, kteří zde žili. Pro mě cyklistika není sport, že bych za nějaký čas chtěl ujet x kilometrů, ale je to pohyb v krajině. Jde i o to, že nemám auto, takže se snažím přibližovat ke svým vytčeným cílům na kole. Takže mám takový osobní imperativ, když jedu na hřbitov, tak vždycky na kole.

Kolik ujedeš ročně?
Nemám tachometr, ale myslím si, že tak třeba 3000 kilometrů ročně najedu. Nejsem moc výkonový člověk. I když se dokážu kousnout a ujet třeba 100 kilometrů, jde mi spíš o cíle cest.  Jako cíl si stanovím třeba čtyřicet kilometrů vzdálenou vesnici, tam si dám pivko, něco k jídlu, podívám se na hřbitov nebo si něco zapíšu a zase jedu zpátky.

Říkal jsi, že na kole reflektuješ krajinu. Jak je pro tebe a pro tvoji tvorbu krajina důležitá?
Naprosto zásadně, jelikož severní Čechy jsou vnímány jako krajina, která je částečně vybagrovaná, industriální, plná chemických továren a hnědouhelných dolů. To je jedna stránka, druhá je ale krajina Labských pískovců, Středohoří, Krušných hor a třeba Českolipska, kde zrovna teď sedíme. Z krajiny se snažím něco vyčíst, něco z ní pochopit. Ať je to historie nebo třeba moje vnímání určitého prostoru.

Navíc fenomén pelotonu je mi absolutně neznámý.

Sleduješ profesionální cyklistiku? Tour de France nebo třeba dříve Závod míru?
Závod míru jsem sledovával jako dítě. Dokonce jsme jako děti vytvářeli v Děčíně lokální Závody míru, kdy nám jeden tatínek namaloval plakáty a my jsme měli třeba deset tras. Tenkrát projížděl Závod míru bývalým východním blokem a občas i přes Děčín, zejména kvůli stoupání na Sněžník, takže se mě cyklistika dotýkala už jako dítěte. Navíc jsem měl od třetí třídy velké kolo Favorit s přehazovačkou, to byl takový můj sen, který mi splnila babička, a jízdu na kole máme také v rodině. Můj německý prastrýc jel z krušnohorské Bublavy za svou sestrou až do Vídně a můj děda jezdíval po roce 1945 na kole z Unhoště do Děčína. Ty další cyklistické závody moc nesleduju. Navíc fenomén pelotonu je mi absolutně neznámý. To je naprosto speciální kategorie, jak funguje peloton. Ale chápu, že je to velká dřina. Jak říkal jeden můj známý, cyklistika je zajímavá v tom, že ti nikdy nedá nic zadarmo, všechno si musíš vyšlapat sám. To je na tom fascinující, každý kopec musíš vyšlapat a každý kopec si pak za odměnu sjedeš.

Kdybych jezdil silničku, tak bych si ty nohy možná oholil.

Holíš si nohy? Včera jsem kousek odsud potkal partičku silničních cyklistů a všichni měli vyholené nohy. Já cyklistice vlastně moc nerozumím, jaký je vlastně důvod, proč si cyklisti nohy holí?
Když jezdíš silničku, tak jezdíš v nášlapech a ty nohy se holí z důvodu, že když se vysekáš, tak ty strupy z neoholených nohou taháš i s chlupama a to hrozně bolí. To je hlavní důvod, pak je tam ale i odpor vzduchu třeba jako u plavců.  Já si nohy neholím, ale chápu to. Kdybych jezdil silničku, tak bych si ty nohy možná oholil.

Poslední věc k cyklistice. Občas koukám na Tour de France a vždycky mě zajímalo, jak řeší profi-peloton při závodě vyměšování. Vždyť ti cyklisti jedou třeba 200 kilometrů, musí vypít spoustu tekutiny a nikdy jsem nikoho neviděl zastavit, aby si odskočil. 
Tak to je známá věc, oni čůraj rovnou na kole.  Buď vytáhnou penis a vyčůrají se za jízdy bočně nebo prochčijou dres. Prostě nemáš čas se vychcat jinde.

Cyklistika je docela úchylná.

Trochu návrat do středověku, ne?
Určitě, cyklistika je docela úchylná.

Dosti bylo cyklistiky. Když čtu rozhovory s tebou, tak vždycky první otázka směřuje na tvůj vztah k němčině. Neštve tě to už, odpovídat stále na stejnou otázku?
Tak ono se to vždycky tomu redaktorovi nabízí. Já jsem z česko-německé rodiny a vlastně z česko-německé krajiny a ještě částečně řeším česko-německé téma. Ale ono to tak podstatné není, v jednom rozhovoru jsem třeba řekl, že kdybych byl z česko-maďarské nebo česko-ukrajinské rodiny a žil na pomezí, tak prostě řeším stejné věci. Holt ale jsem byl rodiči vržen do téhle krajiny a můj otec je Němec, babička byla Němka. Jde ale o to, že přemýšlím česky, píšu česky, takže je to česká reflexe německé krajiny.

Ono se říká, jestliže se ti zdají sny v češtině, tak ti to v němčině blbě píše.

Německy nepíšeš?
Ne, já to neumím. Ono se říká, jestliže se ti zdají sny v češtině, tak ti to v němčině blbě píše. Většinou báseň napíšu v češtině a pak ji případně nechám přeložit.

Za sbírku Krooa krooa jsi dostal Magnesii Literu za poezii. Zastavil bych se právě u názvu Krooa krooa. Když jsem se díval na předávání cen Magnesia Litera, tak tě nenechali dokončit větu. Stačil jsi pouze říct, že ses inspiroval nápisem mezi skalami v Tisé.  Vyznělo to až mysticky, jakoby Krooa krooa bylo vytesáno někde do skály. Je tomu opravdu tak?
Ne, ne, je tam cedule ochránců přírody, která popisuje typické přírodní jevy pro tuto oblast. Poslední věta zní ve smyslu – objevuje se zde krkavec s ocelově modrými křídly, který křičí krooa krooa. To je anonymní cedule, ale má to ještě pokračování, před několika měsíci jsem měl telefonát s jedním ochráncem, s nějakým Karlem Steinem z Děčína. A on mi říkal, že tu ceduli tam dával on, takže jsem použil jeho text jako název sbírky, dobrý co…

Dobrý. Minulý rok jsi vydal i dvojjazyčnou básnickou sbírku Nebožky / Selige. Zde jsi navázal na svou sbírku Řeč mrtvejch / Die Totenrede (2001). Inspirací pro tebe byly osudy žen z pohraničí, které zde žily před druhou světovou válkou. Ta jména, která se v Nebožkách objevují, např. Anna Hille, jsou tedy skutečná jména, která jsi našel někde v Sudetech na hřbitově?

Jsou, tam jde o to, že Řeč mrtvejch byla vytvořena na osudech vesnice Růžová. Pracoval jsem s reálnými vzpomínkami Němců. Nebožky oproti tomu vznikaly jako takový pandán, boční básnický projekt, kdy jsem přemýšlel o ženách, jak mohly koexistovat s chlapy, s otci, se svými syny. Je to fiktivní věc, s realitou to nemá nic společného. Spíš jsem vycházel z prostoru krajiny.

Jak to máš dejme tomu ošetřené ohledně třeba pozůstalých? Narážím na reakci na jednom webu, která se objevila pod recenzí právě na tvou sbírku Nebožky. Anna Hille se cítila roztrpčena, že se její jméno objevilo v tak syrové, drsné básni.
Nijak to ošetřené nemám, protože tato kniha je fikcí. Myslím, že by básnické gesto nemělo fungovat na tom principu, že najdeš jméno a hned ověřuješ, kdo všechno ho může nosit. Je to jenom jméno. Berme to jako emblém, symbol. 

Když už jsme se zastavili konkrétně u básně Anna Hille, tak v této básni se objevují prvky erotiky. Jak je pro tebe erotika ve tvých textech důležitá? Současně mě i docela zajímá, zda by té erotiky v tvých textech bylo více, kdybys nebyl učitel? 
Erotika je dost důležitý prvek v mojí tvorbě, ale je to erotika, která je skrytá nebo vytvářená na nějaké implicitní bázi. Není to explicitní erotika, nejsem někdo, kdo by vytvářel nějaké akty nebo ataky. Sexualita v současné době je hrozně otevřená, skoro každý je nahý, pokérovaný, odkrytý. Myslím, že v něčem jsem třeba tradičnější. Ale jde o to, že když učíš třeba na střední škole, tak si na tyhle věci musíš dávat pozor.

To není můj čtenářský level, já už ty elévy nechci.

Tak kdybys psal porno, asi by tě tvoje studentky na střední zdravotní škole považovaly za úchyla. Jak jsou pro tebe důležitá autorská čtení?
Pro mě jsou od začátku strašně důležitá. Když jsem neměl žádnou knížku, tak na autorském čtení jsem si ověřoval, zda ty texty mají svého adresáta. Zda jsou uvěřitelné v terénu. Ale i teď, když jsem vydal řadu knih, tak mám autorská čtení moc rád, moc si je užívám. Jsou to pro mě takové malé koncerty.

Jak se v básni objeví něco jako žhavý klín, tak je to konečná.

Když jdeš na autorské čtení někoho jiného, posloucháš ho. Já se přiznám, že básnické čtení jsem většinou schopen poslouchat maximálně tak pět minut. Pak vypínám a těším se, až se půjde na pivo.
Je to různorodé, to je ta seriálovost. Eco říkal, že v seriálu si užíváme rozkoš z opakování. Takže když jdu na autora, kterého znám, tak prostě vím, že ten člověk mě nezklame. Mám problém s novými jmény. Musím si to ověřit, musím na toho mladého kluka nebo mladou holku jít třeba dvakrát. Když mám, dejme tomu, načtené kvalitní autory, tak mě nemůže vykrosit holka, která má za sebou deset básní a myslí si, že mě prostě dostane. Jak se v básni objeví něco jako žhavý klín, tak je to konečná. To není můj čtenářský level, já už tyhle elévy nechci. 

Jsem na tom podobně. Speciálně jsem vysazen na dívčí tampónovou poezii. Těch žhavých klínů už jsem fakt slyšel dost. Jak říká náš společný kamarád Tomáš Imr, bývalý recepční z ústeckého hodinového hotelu Palace, „ženský by neměly hrát tenis a psát poezii“. Podepisuju. Radku, díky za rozhovor.

Komentáře