Jak fotograf David Hurn zachycuje velkolepé okamžiky obyčejného života

Davida Hurna proslavily fotky Beatles a dalších ikon populární kultury šedesátých let, na svědomí má vizuály ke kultovnímu sci-fi béčku Barberella a filmům Jamese Bonda, jméno si udělal i jako módní fotograf pro Harper's Bazaar. Jeho srdeční záležitostí ale bylo celou dobu něco jiného - fotografovat velkolepé okamžiky obyčejného života. Samozřejmě mi to nedalo, a když jsem s Hurnem dělal rozhovor, neptal jsem se na Beatles nebo Bonda, ale mluvili jsme o svatebních fotkách a kolonoskopiích.

VICE: Během těch let, co fotíte, jste toho vyzkoušel už hodně: od válečného reportéra k focení šedesátkových pop stars, přes dokumentární práci k streetové fotografii. Zkoušel jste stále něco nového plánovitě? David Hurn: To nebylo tak, že bych chtěl zkoušet něco nového. Když jsem v polovině padesátých let začal, nebyly žádné galerie nebo něco takového. Když jsi měl co dočinění s fotografií, byl jsi stejně svatební fotograf jako vědecký fotograf nebo jsi byl součástí žurnalistiky. Takhle jsme to dělali všichni. Chtěl jsem být veterinář nebo archeolog, ale ani na jedno jsem neměl kvalifikaci. Byl jsem zrovna v armádě a sloužil vlasti, když jsem prvně zvedl fotoaparát a uvědomil si, že mě focení celkem baví. Byl jsem stydlivý a fotografování je pro stydlivé lidi docela vhodné: jste za něčím ukryti a zároveň máte výmluvu někde být. Pokud se vás někdo zeptá, co děláte, tak místo blábolení řekneš: „Ale, já jsem fotograf."

Kdy jste začal brát focení vážně?

V armádě nás vedli k přesvědčení, že všichni Rusové jedí své děti, ale pak jsem viděl fotku, kdy ruský důstojník v obchodním domě kupuje své ženě klobouk. V ten okamžik jsem začal brečet, nesmírně mě to vzalo. Můj otec byl za války pryč, a když se vrátil, tak první věc, kterou udělal, bylo, že vzal mou matku do Howell's (obchodního domu) v Cardiffu a koupil jí klobouk. Najednou jsem si uvědomil, že věřím více fotce než propagandě. Uvědomil jsem si, že fotografie může skutečně ovlivnit lidi jen tím, že bude přesná.

A tenhle zážitek vás přesvědčil, že chcete být profesionálním fotografem?
V tu chvíli jsem se rozhodl, že to je to, co chci dělat. Opustil jsem armádu. To bylo v polovině padesátých let, kdy začínala maďarská revoluce. Instinkt mi říkal, že když tam pojedu, budu mít co fotit. Takže už moje první práce měla co dělat s násilím.

I když upřímně jsem násilí neměl moc rád. Nechat se postřelit doopravdy nebyl můj ideál příjemné dovolené. Ale měl jsem štěstí a potkal jsem nějaké reportéry z LIFE magazínu a od nich jsem se učil. Pár fotek mi pak vytiskli v LIFE a distribuovali je do Picture Post a Observeru. Velmi rychle jsem se naučil, že je lepší začít nahoře než dole. Když začneš nahoře, držíš se toho zuby nehty, dokud to jde, ale když začneš dole, čeká tě dlouhá cesta.

Začínal jste jako válečný fotograf, ale rychle jste toho nechal. Je to tak?
Ve skutečnosti jsem věděl, že tohle není to, co bych chtěl dělat. Částečně to bylo proto, že kolem mně byli lidé jako Don McCullin, Philip Jones Griffiths, Ian Berry a všichni se daleko více než já zajímali o politiku, takže jsem si musel najít svoje místečko. Začal jsem pracovat především pro americké magazíny, ale nevydělával jsem skoro žádné peníze.

Náhodou jsem se pak dostal do takového toho herecko-uměleckého světa. Potkal jsem herce Richarda Johnsona, kterého jsem fotil někdy kolem června 68, a to mě přivedlo k tomu, že jsem fotil natáčení filmu, kde jsem potkal jednoho člověka z PR… Bylo to všechno o kontaktech. Ten člověk mi pak sehnal práci u filmu, na kterém pracoval, ale žádná z těch věcí pro mě osobně nebyla nijak významná. Dělal jsem původní plakáty pro filmy o Bondovi a většinu ikonických věcí pro Barbarellu a pro filmy Beatles. Ale to byly všechno jenom věci, které bylo nutné udělat, abych se mohl věnovat tomu, co jsem skutečně chtěl – pozorovat svět.

Komerční práce pro vás byla způsob, jak se dostat dál. Ale co přišlo potom?
Ano, každopádně. V roce 1970 jsem se vrátil do Walesu, a pak už jsem fakticky nikdy znovu nevzal zakázku. Pracoval jsem na svých vlastních projektech. Neříkám, že kdyby mi časopisy chtěly platit za to, co jsem dělal, řekl bych ne.

Myslíte si, že dnešní fotografové nejsou tak otevření a tvární jako byla vaše generace? Nejsou ochotní brát komerční zakázky, nebo v nich vidí konflikt se svými ideály?
Myslím, že to, co se učí na vysoké je špatně. Mnoho lidí, kteří učí fotografii, si myslí, že fotografování má být mystické. Neřeknou studentům, že první věc, kterou jako fotografové mají udělat, je nezemřít na podvýživu. Pokud zemřeš, neuděláš žádné další fotky. Část triku je najít rovnováhu mezi tím, co chceš dělat a tím se uživit. Pokud po tobě někdo na začátku kariéry chce, abys nafotil svatbu, měl bys jít a nafotit svatbu.

Navíc se můžeš z focení svatby hodně naučit. Když potřebuješ fotku nevěsty a ženicha, nemůžeš vyfotit svazek květin a říct: „Tyhle kytky jsou krásné, připomínají mi jaro," takhle to nefunguje. Učíš se z toho, že děláš všechny úkoly dobře, ať to chceš dělat nebo ne. Zůstaň naživu, soustřeď se na učení, a když dostaneš šanci dělat to, co chceš dělat, budeš mít schopnosti na to udělat to dobře. Jednoduše: fotografování je práce. Jako kterékoliv jiné práci, jí musíš porozumět, porozumět kontextu, porozumět publiku.

Myslíte si, že existuje ve fotografii jistá úroveň snobství?
V určitých druzích fotografie je ho neuvěřitelné množství. Je jasné, že když vypukne požár, tak první věc, kterou si lidé vezmou, nebude Cartier-Bresson na zdi, ale to album svatebních fotek. Myslím, že by se o tom mělo víc mluvit. Znamená to, že něco tak prostého jako svatební fotka, je neuvěřitelně důležitá pro lidi. Pokud jdeš fotit svatbu, nafoť jí dobře. Je to poctivá práce. Fotografování je o pozorování. Svět je úžasný, jdi a zdokumentuj ho – nafoť, co ti přijde úžasné, a doufej, že se to bude líbit i někomu jinému. A možná můžeš i doufat, že se to někomu bude líbit natolik, že ti za to zaplatí.

To je druhá stránka vaší práce a hlavní část vašeho životního díla – pozorování každodenního života, především na malých městech v Arizoně nebo ve Walesu. Aniž bych chtěl znít hrubě, je to o malých městech, normálnosti nebo dokonce o banalitách?
Jednou jsem napsal: „Život, jak ho odhaluji před kamerou, je plný takové komplexity, úžasu a překvapení, že pokládám za nezbytné tvořit z něj nové reality." Dneska mi to zní trochu pompézně. Ale myslel jsem tím, že pro mě je mnohem uspokojivější zachycovat věci takové, jaké jsou. Vždycky jsem chtěl zachytit život tak, jak ho vidím. Když jsem se vrátil do Walesu, byl jsem fascinován slovem kultura. Úplně jsem nerozuměl tomu, co tím lidé myslí, ale říkal jsem si, že možná když projedu Wales a zkusím nafotit nějaké knihy - jednu o místech, kde lidé bydlí, jednu o tom, jak lidé žijí, jednu o prostředí, ve kterém žijí a tak dále – pak možná budu schopen pochopit, co že to kultura vlastně je. A to je víceméně to, co dělám. Rád fotím obyčejné věci.

To je práce, ve které pokračujete i dnes?
Je mi 80 a mám sklony být velmi vytrvalý, tudíž když jsem si sednul a uvědomil si, že stárnu a jsem pomalejší, pomyslel jsem si:„Co můžu dělat, aby mi to vystačilo na deset let práce?" Naštěstí jsem četl knihu od Johna Updikea, kterou mám velmi rád a ve které jsem objevil tento citát: „Přiznejme obyčejnému tu krásu, kterou si zaslouží". To miluji.

Rozhodl jsem se, že jedním z mých hlavních projektů bude fotografování mé vesnice. To dělám nyní. Je to velmi zajímavé – jdeš do Women's Book Society a vidíš osm žen, jak diskutují o knize, kterou přečetly. Přišlo mi to neuvěřitelně zajímavé, ale také neskutečně všední. Je to velmi obyčejné, a když si nedáš pozor, začneš to nafukovat s novou čočkou, Photoshopem nebo čímkoliv, ale co musíš udělat, je víceméně skončit s nudnou fotkou, kde se pozornost upíná jen na malé detaily a gesta.

Takže to je to, co vás zajímá – normálnost?
Co mě zajímá? Takhle to neberu. Můžeš být fotograf svateb, válečný fotograf nebo někdo, kdo se nazývá umělec - ačkoliv nic mě neudivuje víc. Kdykoliv se někoho zeptáš, co myslí tím ‚umělcem', vezmou to jako útok. Ale když se budeš nazývat „instalatérem", budu přesně vědět, co myslíš. Ale když chtějí být umělci, proč ne.

Pro mě je to o tom, že cokoliv může být zajímavé, pokud je to uděláno dobře. Pokud chceš žebříček důležitosti, tak nejdůležitější fotky jsou ty, které lidem udělají, když jim strčí foťák do zadku. To je prostě realita. Pokud chcete hierarchii, tak kolonoskopie a retgen jsou nejdůležitější fotografie na světě. Zbytek je v porovnání s tím nezajímavý – ale o tom to také není. Je to o člověku, který se snaží někomu jinému ukázat, co zajímá jeho osobně, způsobem, který divák možná sám nevidí. Vezměte si Weegeeho fotky. Miluju je. Netoužím být fotožurnalistou, ale když vidím ty jeho fotky, tak se nemůžu nedivit, že někdo s krabičkou s dírou uprostřed může vytvořit něco takového.