Deníček pařanskýho asociála - Mass Effect 2 je nástroj Satana!

Každej, kdo si někdy sednul aspoň na chvíli k počítačový hře, zná ty krásný momenty, kdy na člověku závisí osud celýho světa/vesmíru/závodu/impéria. On sám mezitím okázale ignoruje osud svýho společenského/kariérního/milostného a hlavně reálného života. Sám se sice necejtim jako nerd a třeba takový WoWka bytostně nesnáším, ale občas se mi přihodí drobná nehoda. Zatímco svět plyne a žije si svým životem, z mýho bytu se po několika dnech intenzivního hraní vymotá podivná, zanedbaná existence. Smrdí a je zarostlejší víc, než kříženec Zdeňka Trošky a takovýho toho chlupatýho koberce, co si do koupelen dávají lidi s velmi extraordinérním citem pro interiérovou estetiku. S těmahle „nehodama" si připadám trochu jako alkoholickej fotr od rodiny, co jde odpoledne koupit rohlíky, aby ve čtyři ráno probudil svý příbuzenstvo ožralou snahou trefit se klíčem do dveří. Na vině samozřejmě není on, ale čerstvě narozený dítě kumpána z výčepu, který se prostě MUSELO oslavit.

Stejně tak je to se mnou, nemůžu sakra za to, že ty hry jsou tak poutavý! Kdyby nebylo těch pecek, moje zadnice by byla ušetřená otlačenin, neslzely by mi oči jak u Pošty pro Tebe a nehrbil bych se jak… pomalu mi docházej mý rádoby humorný metafory, protože jediný přirovnání, co mi přichází na mysl, je „jako vychrtlej štamgast z LAN herny".

Poslední takovou strašností, která ukrojila pár dnů z mýho už tak neproduktivního života, je Mass Effect 2. Ten je pokračováním příjemný sci-fi střílečky, která o sobě tvrdila, že je RPG. Bylo by totiž fajn si uvědomit, že hry, kde vlastnosti postavy ovlivňujou šířku hledáčku na pušce, opravdu RPG nejsou. To, čím je tahle série výjimečná, je příběh, kterej je nastavenej přesně tak, aby ti tvoje ranní cesta za povinnostma připadala poněkud míň dobrodružná než obvykle. Bavíme se o spektakulárním světě, kde abyste sbalili protějšek, nemusíte složitě vymýšlet krasoslovný variace, ale vybírat akorát hezky znějící odpovědi. Kde vypadáte konečně tak, jak chcete a kde můžete všem ukázat, že se pod vizáží milýho kluka ze sousedství skrývá hrdina!

1. den

Mírná kocovina, v bytě jsou ještě dva kámoši. Nemáme peníze na chlast, volba padá na Mass Effect 2. Jsem plně rozhodnutej si ještě ten den uklidit příbytek, dát se do pořádku a být slušným člověkem. Po osmi hodinách hraní bez jídla a pití odchází znechuceně první kumpán. Nenapadá mě, že se asi nebaví stejně jako já. S druhým - o poznání věrnějším - kamarádem pokračujeme. Končíme před čtvrtou ráno. Nemůžeme spát, nadšeně konverzujeme o herních zážitcích.

2. den

Vstávám v neurčitou dopolední hodinu, přijde mi, jako bych měl kocovinu ještě horší. Rychle vyvenčím psa a jsem odhodlanej dohrát misi aspoň před obědem. V šest večer s nevolí odsedám od PC a snažím se uklidnit vředovatej žaludek jídlem z fast foodu. CPU se při hraní, všude dělám bordel. Je mi ještě hůž než před tím. Odpadám krátce po půlnoci.

3. den

Je mi líp. Pes na mě divně kouká. Dám ho na zahradu a zapínám ďáblův stroj. Po chvíli si uvědomím, že jsem psa zapomněl na zahradě. Jeho pohled je o poznání vyčítavější. Docházím ke zjištění, že ke stravování mi stejně dobře poslouží použitý nádobí a ještě k tomu ušetřím drahocenej čas! Po několika opakováních je obtížný rozpoznat cibulákovej vzor na talířích.

4. den

Probudí mě zápach. Můj zápach. Všechno mě svědí. Mám na sobě furt stejný oblečení jako na počátku. Vzhledem k tomu, že jsem v něm i spal, to máme: 24x4 + cca 14 hodin na párty před prvním dnem = 110 hodin. Stejně dlouho mimo jiné trvá i 9-ti denní intenzivní trenérský seminář Pilatesovy metody. Nevypadám jako nadšený trenér, ale jako regulérní somrák. Je mi příliš špatně na to, abych jedl. Vracím se ke hře. Cca ve 22:00 se dostávám do zdárnýho konce. Jsem šťastný.

5. den

Nemám co dělat. Cítím se prázdný.