Doktor, co sám sebe diagnostikoval jako psychopata

„Rocu, zastihl jste mě v dobrý den," řekl mi Dr. James Fallon. Dostihové závody na závodišti v Saratoze vycházely od rána v jeho prospěch. V tento den taky zemřel jeho nejlepší přítel z vysoké. Fallon obdržel zprávu jenom pár hodin před rozhovorem. „Pořád čekám, až mi to dojde," tvrdil. Soustrastně jsem se usmál a zvedl obočí. Taky se usmál a pokrčil rameny. Oba jsme věděli, že mu to nedojde nikdy.

„Když se nad sebou vážně zamyslím," přiznal se mi neurolog později, „všechno je v konkrétním slova smyslu lež. Všechno. I když si myslím, že nelžu, lžu vlastně pořád. Vypadám jako fajn chlap, ale rád bych, aby bylo jasno - nejsem tak fajn, jak se zdá."

V roce 2006 studoval Fallon mozkové snímky psychopatických vrahů, když ho napadlo porovnat je se svým vlastním snímkem. Oblasti, které jsou v mozku zodpovědné za emoce, tedy právě ty, které jsou u většiny psychopatů zcela neaktivní, nenašel ani u sebe. Sám sobě diagnostikoval to, co jeho přátelé a rodina tvrdili už pár let: Fallon je psychopat. Je to šestašedesátiletý otec od rodiny, šťastně ženatý, velmi úspěšný ve svém oboru a bez záznamu v trestním rejstříku.

Agresivita, narcismus, necitelnost, bezohlednost, všechny vlastnosti tak typické pro psychopaty dokáže vypnout, tvrdí. Na druhou stranu, šarm, ten má zapnutý vždycky. U dveří svého domu v kalifornském Irvine mě přivítal jako starého přítele. Právě telefonoval se svým bookmakerem z New Jersey, dvoumetrovým, stotřicetikilovým bývalým mafiánem, přezdívaným "Big Moe" ("velký prase" pozn. překl.).

„Doopravdy se jmenuje Joey," uchechtl se Fallon. „Pořád si myslí, že je rok 1965." Během minuty od chvíle, co jsem vešel do dveří, mě dokázal rozesmát a cítil jsem se u něj jako doma.

Pití jsme si vzali na zahradu, kde jsme pozorovali motýly poletující nad květinovou zahrádkou, což je jedno z oblíbených doktorových povyražení. Zmínil se, že změna ročních období se na tom hmyzu podepisuje dost výrazně. „Dole v Mexiku nebo v Monterey jen tak visí ze stromů a jsou velmi přátelští. Ale jindy, když soupeří o jídlo a sex, stávají se z nich zabijáci. Jedno zvíře, dva druhy chování."

„Můžeš se mě zeptat na cokoliv, Rocu," zabručel pod fousy a roztáhl ruce. „Jsem poněkud omezen, ale moje matka i manželka jsou pořád naživu."

„Takže až umřou, uděláme spolu další rozhovor?" popíchl jsem ho.

„Jistě," zasmál se. „To by byl úplně jiný rozhovor."

VICE: Existuje mnoho definicí psychopatie. Jaké jsou nejčastější příznaky? 

James Fallon: Podstata psychopatie tkví v nedostatku empatie a v extrémní tendenci manipulovat s lidmi ke svému prospěchu. Nemusíte být sadista, jak si mnoho lidí myslí. Psychopat nemusí být nutně "magor", ale často tomu tak je, protože lymbický systém, který většinu lidí usměrňuje, fungovat u psychopata vlastně vůbec nemusí.

Dáváte někdy pomlky mezi věty, abyste vypadal víc opravdově?

Občas, občas si dokonce vymýšlím věci, aby to vypadalo, že nemám pravdu. Vložím do věty malý "háček" a potom se k němu vrátím a řeknu: „Sakra, spletl jsem se." Dělá to ze mě mnohem uvěřitelnějšího, opravdovějšího člověka.

Dobře byste si získával důvěru lidí.

Snažím se ale trochu zvolnit. Ptám se sám sebe, jestli u toho vypadám opravdu upřímně, jestli spíš, než s ostatními, dokážu manipulovat sám se sebou. Opravdová výzva je to, když můžu někoho ohromit čistou pravdou.

Ve své knize ale také mluvíte o lhaní za určitým záměrem.

Jasně, jasně. Lhal jsem i za určitým záměrem, vlastně naopak. Pokud například chytím pětikilovou rybu, ale budu o ní tvrdit, že má jenom tři kila, a někdo mi řekne: „Ne, ta musí vážit mnohem víc." To jsou základní manipulativní techniky. Pamatuji si na knihu ze se-dmdesátých let, která se jmenovala Jak podvádět při tenise (How to cheat at Tennis). Te-nisové hřiště by mělo být dokonalý obdélník, ale vy můžete manipulovat kurtem - překreslíte lajny a vznikne vám kosodélník. Prostě takhle tahat lidi za nos.

Takže to ani nepostřehnou.

Přesně. Pak samozřejmě děláte zřejmé věci. Na začátku zápasu, když protihráč zahraje out, přiznáte mu bod. Vždycky se k tomu pak můžete vrátit a pomalu začnete lhát a napálit člověka, až se Vám to bude hodit. Tohle dělám. Je to jenom hra, v podstatě kanadský žert, ale pořád to je vyjebávání s lidma. Nikdy jsem si nepřipouštěl, že bych to dělal ze zlomysl-nosti, vždycky to byla zábava.

I pro ostatní?

Ne vždy. Je to tak trochu intelektuální šikana, řekl bych. Hraní si s jejich hlavami. Ale má to i špatné stránky. Až před dvěma lety jsem si uvědomil, jak často to dělám. Na druhou stranu bych to nikdy nezkoušel na outsidera. Na to jsem moc fér hráč.

To je morální postoj? Je trochu těžké si představit morální zásady bez empatie. Kde se to ve Vás bere?

Víte, vyrůstal jsem jako katolík mezi knězi a jeptiškami a moji rodiče… prostě jsem nikdy neudělal něco špatného. Lhaní, podvod, krádež, plácnout holku přes zadek, nikdy jsem nic takového nedělal. Ale všechno to bylo dílem OCD (obsesivně kompulzivní porucha). Měl jsem pocit, že se vždycky musím chovat perfektně. Potřeboval jsem v tom mít řád.

Takže, váš "kodex" vzniknul vlastně náhodou? Myslím tím, pokud byste byl vychováván v jiném systému hodnot, byl by pro vás ideální?

Víte, jedna doktorka psychiatrie, se kterou jsem strávil nějaký čas v Indii, mi řekla: „Jime, ty jsi vlastně přirozený budhista. Stupeň empatie, který máš ty, není vhodný pro člověka, ale pro lidstvo. To je hodně budhistické." Myslím, že kdybych byl vychován jako budhista, všechno by bylo ještě jednodušší.

Co dělá z katolické církve ne tak úplně optimální volbu?

Neměl jsem nikdy problém s tím přísným souborem pravidel. Šel jsem prostě dál, až za něj. To je ten problém. Nebudeš lhát, podvádět, nepokradeš. Všechno tohle mi přišlo sa-možrejmé. Spousta lidí by řekla: „Ježíši, Jime, zpomal trochu." Myšlenka přidat koncept mravnosti mi přišel jako nesmysl. Ta posedlost být perfektní byla prostě vrozená. Víte, vů-bec první vzpomínka, co mám, mohly mi být dva nebo tři roky, vzpomínám si, jak jsem zavřel oči, viděl jsem … byl jste někdy na severu, za polárním kruhem?

Polární záře?

Přesně. Když jdete opravdu daleko na sever, zuří opravdu silná bouře a polární záře je přímo nad hlavou, tak dramatická a vy si připadáte jako mravenec na jevišti. Ta stříbrná opona jde dolů - šup! A právě pokaždé, když jsem zavřel oči, připadal jsem si přesně takhle. Nebyly tam žádné barvy ani jas, dokud se to nedostalo blíž. Pokaždé jsem se cítil, jakoby se celý vesmír stáčel trychtýřem přímo na moje čelo. Udělalo to - pink! A celý ten vesmír byl lehký jako pírko. Byl to tak skvělý pocit, protože to bylo nekonečné a zároveň extrémně lehké. Stávalo se to každou noc. A možná tenhle zážitek mě ovlivnil a donutil mě soustředit se na celý vesmír a dokonalost.

Kdy jste ztratil nutnost jednat morálně?

Bylo mi 19, nebo 20, když se něco najednou přepnulo. Změnil jsem přesvědčení, že všechno je otázka morálky, na názor, že nic není otázka morálky. Takže i když jsem chá-pal ten smysl, kompletně mě to oddělilo od morálky.

Jaké je teď vaše náboženské přesvědčení?

Jsem ateista - agnostik. Budu manipulovat lidmi, ale budu to dělat z etických důvodů. Ne-vidím v tom morální problém, ale má to v sobě jistou krásu.

Zníte skoro jako bůh ze starého zákona - přicházejíce nastolit rovnováhu.

Takhle jsem to ještě neslyšel. To je pěkné. Ztotožňuji se s osobností Boha Otce, zasahují-cího ve správný čas, aby změnil věci k lepšímu a to celé se děje klidně, bez emocí. Je velmi důležité, aby tam nebyly žádné emoce.

Dovedu si představit, že je to v mnoha situacích výhoda. Vypadá to, že Vám to pomáhá vy-rovnat se smrtí Vašeho přítele.

Ano, nemám žádné emocionální tiky. Pamatuju si, jak jsme se skvěle bavili. Byl to zajíma-vý člověk, ale s ničím v něm jsem se nijak emocionálně nespojil. Můžete na to pohlížet objektivně - měl bych být nešťastný, ale nejsem.

Nějakým způsobem je to osvobozující. Chtěl byste mít nějakou míru empatie?

Ne, jsem celkem spokojený s tím, čím jsem. Miluju svůj život. A v podstatě každý má malý kousek toho, co mám já - ne všichni, ale spousta lidí. Nejsou kategorickými psychopaty, ale mají spoustu nepříjemných určujících znaků.

Vejdou se do tabulek?

Rozhodně. Pokud bychom mohli vědět, co si lidé opravdu myslí o ostatních lidech, bylo by to brutální! Můžete vlastně říct, že tyto vlastnosti nejsou psychopatické, protože je má tolik lidí.

Myslíte si, že chování jedince je konzistentní, nebo mohou jiná prostředí vyvolat morálně konfliktní chování u stejné osoby? Například, velitel Osvětimi by přišel večer domů a políbil svou ženu a děti. Existuje tady konzistence?

Přesně, proto je pro psychology tak těžké určit, jestli byl Hitler psychopat a s ním i většina nacistů. Byli si velice blízcí se svými rodinami. Měli opravdovou míru empatie. Všichni. Nebyli to psychopati. Koncept filosofky Hanny Arendt o participaci všech, znamená, že oni museli věřit v principy toho, co dělali. Jsem si jistý, že sami sebe přesvědčili o tom, že pomáhají světu. Stejně jako norský střelec Breivik. Pokud si přečtete jeho manifest, uvidíte, že je celkem příčetný.

Nebyl psychopat?

Ne tak docela. Byl empatický, ale měl určitou vizi. Problém je, že to je ekvivaletní tomu, co měli Gándhí, Matka Tereza, Nelson Mandela. Oni všichni věřili tomu, že dokáží napravit svět i kdyby to měli udělat navzdory lidem. Věděli, že to něco stojí. Matka Teresa by "šla přes lidi", nehledě na jejich pocity, aby zachránila všechny děti světa. Gándhí "šel přes" svojí rodinu, stejně tak Mandela. Oni měli pocit, že prostřednictvím svých činů konají dob-ro, přestože z lokálního hlediska by jejich činy mohly být považovány za psychopatické. Ale to je už jiný druh empatie.

Jak se tohle dá využít v neurologii?

V neurologických termínech všechny funkce, které jsou zesílené, kdekoliv jsou, putují do jednoho malého místa v mozku, které se latinsky jmenuje nucleus accumbens. Je to mís-to, které je centrem hédonismu (lidské touze po potěšení). Všechno tím místem prochází: dopamin, endorfiny, oxytocin, acetylcholin, vasopresin. Takže veškeré lidské chování, které může být člověkem posíleno, ovlivněno jde přes toto malé místo v mozku. A různí lidé si vybírají různé věci. Někteří jsou závislí na nakupování, jiní na jídle, další na drogách, záleží to jenom na drátech uvnitř hlavy.

Takže jsme v podstatě otroci mozkových funkcí?

Přesně tak. Pokud se podíváte na chování "zlých" lidí - opět to jde tím malým místem v mozku, zlo vlastně ze vzorce chování zlého člověka úplně mizí, protože je veden stejným principem jako každý jiný. Myslím si, že kandidát na opravdu zlé chování jde mimo tuhle problematiku. Pokud to, co uděláte, bude chladnokrevně promyšleno, pouze pak můžeme mluvit o čistě zlém chování.

Ale pokud za to nejsme odměněni, tak proč to dělat?

Ano. Proč to dělat? Protože veškeré naše chování je ovlivněno tím malým místem v moz-ku, to znamená, že nejde o žádné zlo, o žádnou svobodnou vůli. Místo zla, je to prostě chování, se kterým nesouhlasíme. A to je opravdové dilema, protože nevím, jak vést civili-zovanou společnost a současně nalézt společnou řeč pro všechny.

Čili musíme předstírat svobodnou vůli, aby mohla naše společnost fungovat?

Řekl bych, že ano. Je důležité se na té iluzi podílet. Ale je to zábavné, víte, v rámci malého experimentu, jsem se začal chovat lépe ke své ženě. Byla za to ráda, ale protože jsem k ní nemohl být opravdu upřímný, řekl jsem jí: „Nemyslím to vážně. Je to pro mě jen hra." Ona na to: „To je mi jedno. Chováš se ke mně líp. Proč by mě mělo zajímat, proč to děláš?" A tomu já prostě nerozumím, protože by to mělo být o záměru.

Jaké jsou obecně Vaše vztahy se ženami?

Hodně se s ženami přátelím. Občas se tak potuluju venku a ony mě mají rády, přestože vypadám hrozně. Chovám se, jakoby mi to bylo jedno a vlastně mi to i jedno je. Mají to rády.

Proč si myslíte, že tomu tak je?

Musíme se na to dívat jako na otázku sexuální vhodnosti. Pokud jim dáte najevo, že je nepotřebujete, znamená to, že můžete dostat jakoukoliv, tím pádem ony podvědomě chtějí Vaše geny. Nemůžete mě mít, proto mě chcete. Je to trochu šílené a povrchní, ale asi to platí. Když se bavím o stejných věcech se svými přítelkyněmi, mezi kterými jsou velmi, velmi chytré neurovědkyně, musejí se hodně držet, aby nevybuchly, i když vědí, že na tom něco je.

Kvůli svým emocím to nevidí?

Líbí se mi, že pořád bojují se svými emocemi, přestože to jsou tak inteligentní ženy. Vědí to a vlastně si o to říkají. Chtějí, abych je takhle mučil. Chtějí výt vystaveny nějakému tlaku. Většina chlapů by řeklo cokoliv, aby dostala ženu do postele. Ale vystavte jí nějakému tlaku, řekněte jí něco jako: "Mě ani náhodou nedostaneš," a ona po Vás půjde jako šílená.

Jak si myslíte, že by svět vypadal, kdyby byl každý jako vy?

No, nebylo by to pro nás nejlepší. Moje největší úvaha je experiment, kde bychom se zba-vili všech agresivitu podporujících genů a všech psychopatických rysů. Jako lidský druh bychom byli v háji. Kdyby se ze všech lidí stal Jimmy Carter (39. americký prezident). Vlastně každý agresivní člověk může řídit svět. Říká se, že by bylo skvělé mít mír a lásku. Lidská představa ráje mi přijde jako konec lidstva.

Psal jste o možném vzrůstu agresivního chování v oblastech válečných konfliktů. Funguje to i naopak? Vytrácí se agresivní jednání ze západní společnosti?

Myslím, že ano. Tady v Californii, nechtěl bych tomu říkat feminizace, ale připadá vám, že každý vyhrává. Vycházíme spolu tak dobře, že už neexistuje žádná konkurence, soutěži-vost. Vidím v tom velký problém z pohledu lidského druhu. Vždy tu ale bude otázka typu, co je dobré pro jedince a co je dobré pro společnost. Což jsou dvě dost rozporuplné věci. V jistém ohledu potřebujeme psychopaty. Nemyslím tím plně vyvinuté psychopatické, ne-bezpečné hajzly. Ale psychopatické vlastnosti spojené s vůdcovstvím. Spojené s lidmi jako jsou prezidenti, premiéři, s lidmi, kteří nesou riziko. Oni nás svým jednáním chrání před agresory.

Takže říkáte, že to dělají kvůli sobě, ale vlastně pomáhají chránit společnost?

Právě proto lidé jako Jimmy Carter nepatří do těchto pozic. Obama se na tomhle principu trochu zasekl.

Je až moc hodný?

Není dost velký psychopat. Skoro u všech velkých vůdců najdeme určující znaky psycho-patismu. Pokud by se podrobili identifikačnímu testu, určitě by neměli nízké skóre. Nako-nec, tohle je na delší diskusi a já nejsem dost kvalifikovaný o tom mluvit. Vy ale ano.

Jak to myslíte?

Vidíte? To co jsem právě řekl, bylo manipulativní. Nemyslím si, že jste kvalifikovaný, ale řekl jsem, že ano. Nemyslím si, že jste, ale nemyslím si to ani o sobě.

Chtěl jsem se zeptat na vaše mozkové snímky. V emocionálních oblastech vašeho mozku není žádná aktivita. Ale tyhle oblasti k něčemu jsou, viďte? K čemu?

Pravděpodobně k blokaci špatného chování. Myslím, že existuje možnost, jak to otestovat. Vezmete víc lidí jako já a dáte jim možnost provést něco špatného. Oni sami tomu budou muset zamezit a tak se pozná, jestli jsou konkrétní oblasti aktivní. To je velmi dobrý exper-iment.

Je mi jasné, že s hledáním subjektů by asi nebyl problém. Vím, že se stýkáte s drsnýma lidma.

To je pravda. Dostanu se do kontaktu s opravdu zlými lidmi, lidmi, kteří žijí na hraně. Ne-můžu jim poskytnout lékařskou pomoc, ale berou mě jako někoho, kdo jim rozumí. Je to něco jako bratrstvo psychopatů. Většina z nich chápe svojí situaci. Dokážu zvládnout i ty, kteří to nechápou. Něco jim řeknu a oni se strašně naserou. Mám i svoje metody na to, celkem rychle je najít, pokud se skrývají. A pokud se mě snaží podrazit, dám jim najevo, že o tom vím. Rychle pak většinou zmizí.

Jaký je Váš životní cíl?

Snažím se o to, abych nemanipuloval lidmi. Snažím se toho zbavit úplně.

Proč?

Protože pak bych porazil sám sebe. Jsem svůj vlastní největší protivník. Když dokážu po-razit sebe, vyhrál jsem.

Ale pak hra skončí, ne?

V jednom směru asi ano. Šachmat. Ale pořád dělám chyby, jako teď s Vámi.

Myslíte ten komentář, kdy jste to nevydržel?

Právě, nebylo to upřímné.

Nepoužil jste "háček"?

Nepoužil. Snažím se říkat pravdu. Ta hra pro mě teď znamená, že hubu manipulovat jen sám sebou. Můj šachmat by vlastně znamenal zahubení mého ega.

Vesmír Vám zase ťuká na čelo?

Myslím, že ano.

Co si myslíte, že tam najdete?

Asi nějaké existenční uvědomení, že tohle je prostě tohle. Ale ta touha mého ega je hodně silná, až nepřístojně. Takže účel mojí hry je zbavit se téhle části. Kdyby to šlo, zbavil bych se svého ega úplně, abych byl schopný dělat opravdu dobré věci. Ale ta nutnost je opravdu jenom v tom, dokázat si, že na to mám, nedělám to kvůli ničemu jinému. V podstatě to zní dost falešně, ale pořád se mi to jako životní cíl dost líbí. Je to nejlepší hra, jakou znám.