Nikdy se nedostanu do důchodu, tak jsem v něm aspoň zkusil strávit jeden den

Moje nejbližší představa o důchodu spočívá v projíždění budoucích domovů důchodců pro moje rodiče během mé každodenní obědové pauzy. Předpokládám, že v moderní době, kde lidé nezůstávají celý život na jednom pracovním místě a zaměstnání střídají jako ponožky, přemýšlí o tomto milníku mnohem méně. Jsou tu samozřejmě starší lidé, kteří pracovali na stejném místě od svých osmnácti let a tak pro ně důchod znamená lepší možnost. Začnou si plánovat dovolenou, stěhovat se na nudná místa a připravovat svoje játra na poslední štaci.

Šedesáté páté narozeniny dříve znamenaly den, kdy jsme si mohli prostě říct „tohle je ten den". Už nikdy nesedět mezi lidmi pojídajícími sendviče se smradlavou rybí pomazánkou v kanceláři. Už nikdy nemít erekci v metru a nemuset si nenápadně držet tašku ve výšce pasu, když vystupuješ. Už nikdy neřešit, kolik dovolený si můžeme vybrat.

Nasrat, celej můj život je teď dovolená! Můžu dělat jenom to, co sám chci. Ale od roku 2020 se tato hranice bude zvedat na 66 let a v následujících letech na 67. Takže je jen otázkou času, kdy se to zvedne na hranici naší průměrné délky života. Vzhledem k nadměrné konzumaci mojí oblíbené neapolské pizzy (zhruba tak dvakrát až třikrát do týdne) umřu pravděpodobně na infarkt ještě mnohem dřív. Nebudu si plánovat svojí sandálovou dovolenou a přemýšlet o vraždě svojí ženy ve Španělsku. Takovej luxus si nemůžu dovolit. Proto jsem se rozhodl užít si jednodenní patos života důchodce. Pokusil jsem se naladit na své osobní stereotypy a užít si jeden den mýho života v důchodu.

První věc, kterou jsem musel udělat, bylo vstát ráno nesmyslně brzo. Jako slabý jedinec s neustále se vyvíjejícím mozkem je dlouhý spánek nedílnou součástí mého života, A jelikož pracuju ve společnosti Mimsy Milsop Media, můžu si to taky dovolit. Starý lidi ale vstávají většinou kolem šesté ranní, pravděpodobně díky nějaký hrůzostrašný kletbě. Není to jenom o jejich volbě. Prostě musej – stejně jako Drákula se západem slunce vylejzá ze své rakve. V šest ráno vstávám jenom, když musím chytit letadlo a i to mě pěkně štve. Bohužel ten den byl ale pravej čas zapadnout do plánované rutiny poklidného života, tak jsem vstal, dal si sprchu, oholil se, vypil čaj a šel na procházku. Byl to dokonalej start mýho novýho života plnýho rychle narůstajícího sentimentu.

Říkal jsem si: „Co dohajzlu dělaj starý lidi celý dny?" A jak většinu z vás jistě hned napadlo, krmení kachen jsem umístil na vrchol tohoto seznamu. Šel jsem na Clapham Common, kde je dlouhá náplavka s velkým hejnem kachen. Sedl jsem si na lavičku a utrhl malinkej kousek šíleně drahýho domácího chleba. Přišla spousta kachen, pak pár holubů a dokonce i několik hus. Husy přišly až úplně ke mně a začaly na mě syčet, což mě docela vyděsilo. Pak začaly syčet jedna na druhou a nakonec i na kachny. V podstatě jsem rozpoutal něco jako malou válku života na náplavce. Nedokázal jsem si představit, proč se staří lidé vystavujou takovýmu stresu.

Další zastávkou bylo zahradnické centrum. Staří lidé přeci hodně tíhnou ke svým zahrádkám. Je to jedna z mála věcí, na kterou můžou být hrdí a zároveň věřit, že je nikdy neopustí a nestrčí je do domova důchodců, kde jim každej víkend budou schovávat prášky do sušenek. Své zahradě totiž můžete věřit. Když jsem tam ale byl, musel jsem pořád akorát myslet na to, jak skvělý by bylo v takovém zahradnickém centru pracovat. Jak rád bych každý den zastřihával kytičky a pomáhal lidem odnášet olivovníky. Přitom bych neměl přemýšlet o práci, jsem přece v důchodu! Bylo toho na mě nějak hodně a začínal jsem mít hlad.

Co se týče jídla, dal jsem zelenou svými hédonismu a požitkářství, když už jsem jednou v důchodu. Sežral jsem všechno, co mě v tu chvíli napadlo bez toho, abych se bál vyjít se svojí odpornou postavou do ulic jako nějakej beztvarej blob. Je ale tohle nezdravý jídlo správnou volbou? Určitě bych si to rozmyslel bejt slabej nebo bez zubů. A co je nejdůležitější, měl bych spíš asi začít šetřit na svůj budoucí hrob. Takže: kaše a koláč.

Zdraví, staromilství, skvělá chuť – kaše a koláč má prostě všechno. Až budu v důchodu, budu to jíst po celý dny až do poslední chvíle. Zaplní vás to a zahřeje, takže pokud vám přestane fungovat elektrická deka, nedostanete pneumonii a neumřete ve spánku. Všechno jsem si připravil a udělal, co jsem měl, ale teď už si fakt musím pořádně odpočinout.

Myslím, že v čem rozhodně staří chlápci neexcelujou, je rychlý pití, tak jsem si zašel do baru s místníma ochmelkama na jedno pivko, nad kterým budu sedět tři hodiny. Jako společnost jsem si s sebou koupil nějaké noviny. Během čtení jejich obsahu jsem hodně rychle upadal do deprese. Je to to samý jako internet, akorát o něco smutnější a šílenější, představíte-li si, že někdo si dal práci s tím to vytisknout a pak ještě prodávat. Uprostřed jsem se snažil vyplnit křížovku, ale hodně rychle jsem zjistil, že jsem na to prostě blbej. Nedokázal jsem přijít na to, jaký je třípísmenný synonymum ke slovu úplatek – vlastně jsem si ani nebyl jistej, jestli vůbec existuje, ale asi mi musí stačit slovo nějakýho šílence z Daily Mailu. V podstatě ničím jsem si tam nebyl jistej. Takže tohle je ono? Je konec života jenom série tupých hádanek, jejichž účelem je rozhodit a degradovat tvoje schopnosti?

Konečně nastal čas vyrazit domů. Pryč od toho děsivýho, rychlýho okolního světa. Zpět za svý závěsy, kde sebou budu moct konečně fláknout. Aspoň že ta zastávka v místním supermarketu funguje jako můj pevnej bod v mým pozdním životě.

Totálně vyšťavenej a bez jakýhokoli zábavnýho okolního podnětu jsem začal přemýšlet nad všema těma věcma, který mě vytáčej a co s nima můžu udělat. Začal jsem vypracovávat ostře formulovaný dopis Jižní železniční společnosti, nekompetentní snůšce idiotů, kteří mě mají každý den odvést do práce. Říkal jsem si, že když už v důchodu jejich služeb nebudu potřebovat, měli by ti kluci vědět, jak se cítím. Nazval jsem je čuranama, pohanil jsem jejich ubohej servis, zeptal jsem se na důvody jejich chabých výmluv a totální zaostalosti - dal jsem jim prostě jasně najevo, že i já jim můžu dojít pěkně nakopat prdel. S vervou jsem to strčil do schránky. Můžu bejt v důchodu, ale ještě pořád nejsem mrtvej.

Umřel jsem ale jenom chvilku potom. Žaludek jsem si naplnil vínem a čipsama a usnul jsem ještě před začátkem pořadu Když hvězdy tančí. Moje starý kosti už prostě nemohly vydržet tu čirou nesmyslnost, nicotu, nástup alkoholismu, bezvýznamný lelkování a nadměrnou spotřebu koláčů.

§

Fakt nerad pracuju. Jsem extrémně línej, ale nejsem si jistej, že už bych chtěl být navěky bez práce. Často potkáš pětasedmdesátníka, kterej pořád pracuje, pořád plánuje nový věci, je svěží a vypadá dobře. Potom vidíš jinýho stejně starýho, co jenom celý dny sedí v křesle a tráví svůj zbylej čas neustálým čtení Blesku s brejlema jako lupy a umýváním jeho starýho seschlýho těla někým jiným.

Problém je hlavně v drtivé monotónnosti a zavrženíhodný depresi svobody, kterou vám důchod přináší. Je to obrovská letní dovolená, během které vám nikdo neříká, co máte dělat, kdy máte přijít domů a podobně. Možná, že když budeme pracovat míň, důchod nám nebude připadat jako nutný zlo.

Svoje důchodecký dny jsem si docela užil. Pochopil jsem to a myslím, že teď už nebudu mít chuť vytahovat bouchačku, až budu při zítřejším obědě čekat ve frontě na zaplacení, než se tomu přede mnou podaří strčit svojí platební kartu do čtečky. Na důchod ale fakt ještě nejsem připravenej a asi ani nikdy nebudu.