Fidel Castro, kterej zemřel minulej pátek večer ve věku 90 let, byl v povědomí některejch lidí už deset let mrtvej. A to poté, co se stáhl po mrtvici z výsluní samovládce a předal tuhle funkci svýmu bráchovi.

Jak to tak bejvá, smál se možná naposled. Přežil šest americkejch prezidentů. Po atentátu na Kennedyho žil ještě půl století. Dle některejch zdrojů se ho někdo pokusil 638krát zabít– to je docela dost, ale během 50 let je to vlastně jeden pokus měsíčně. Případ s vybuchujícím cigárem – reálnej. Pokus o veřejné zesměšnění vypadáním vousů – taktéž reálnej.

Přestože byl v politice ve vřavě 20. století, ti, kteří ho viděli pak v důchodu, si malovali jeho idylickej obrázek. Žil v dvoupatrovém domku na bejvalým golfovým hřišti, koukal na televizi, bavil se s vnoučaty, sem tam napsal nějakej článek do komunistickejch novin, cvičil dvakrát denně a překládal knihy do španělštiny.

Jeden novinář zjistil,že prej četl taky Obamovu knihu Dreams Of My Father . To, co následuje, není vyčerpávající text – jeho odporu k lidskejm právům se týká jen okrajově. Je to spíš sbírka informací, který nás zaujaly a který trochu oživí chlápka, co se na nás tlemil z rolí starejch novin – tajemnýho marxistu mezinárodního socialismu.

Osmihodinový projevy přišly na řadu až později, ale Castrův smysl pro osud byl zjevný už ve čtyřicátejch letech. Byl talentovaným hráčem baseballu, co se osvědčil ve velkejch kubánskejch týmech – v roce 1944 ho ocenili jako „ nejlepšího všestranného atleta Kuby". Pro vůdce celkem použitelnej základ.

Začátky jeho megalomanie se dají stopovat až do jeho dětství. Ve 14 letech – ne ve 12, jak sám tvrdil – mladej Fidel napsal dopis Rooseveltovi , aby mu popřál k jeho znovuzvolení, a podepsal se „váš přítel". Už se viděl sám na stejný úrovni s „panovníky". To je přesně ta látka, kterou zbožňujou životopisci.

To byla vlastně jeho profese. Do politiky se dostal jako kandidát za komunistickou stranu Kuby. Tam zjistil, že má vlohy bejt řečníkem a jeho sláva byla na vzestupu. Ale pak narazil: Fulgencio Batista zrušil volby, ve kterejch měla komunistická strana vysoký preference, a Fidel si uvědomil, že bez odpálení pár granátů se do politiky prostě nedostane.

Castro měl pravděpodobně víc než dost. Zaprvý tu byla kubánská revoluce. V roce 1953 se on a dalších 100 revolucionářů pokusilo o útok na kasárna Moncada. Doufali, že tohle bude začátek vzestupu Kuby. Ale byli rozprášeni. Osm z nich přišlo v boji o život. O zbytek se postarala armáda.

Castro byl ušetřen, protože všichni ignorovali jeho přání, a poslali ho do vězení. Jamile tam vkročil, Fidel se stal součástí zábavnejch pokusů o atentát na vlastní osobu jak z Růžovýho pantera, ve kterejch měl jen kupu štěstí. Armádní kapitán dostal příkaz otrávit mu jídlo. Odmítl a místo toho s tím vyšel na veřejnost. Pak nějak Batista usoudil, že už je Castro natolik zesláblý, aby se o revoluci pokusil znovu. Velmi se mýlil. Castro utekl do Mexika, zasnoubil se, tvrdil, že přepraval Rio Grande, aby se setkal s kubánským prezidentem v exilu, pak se vrátil a svrhnul Batistu v 32 letech.

Hlásná trouba kubánský vlády jsou noviny pod názvem Granma. Jmenují se po jachtě, na který se Fidel pokusil vrátit z exilu v invazivním stylu. Jakés takés guerilly z lodě se samozřejmě moc nepovedly. Taky revolucionářům došly zásoby. Nakonec ztroskotali uprostřed ničeho. Zacílily na ně kubánské vzdušné síly, jak jednou řekl Castro, a rozstřílely je, že z nich zbylo jen sedm ozbrojených mužů.

Che Guevara, argentinskej kluk z plakátu, si na Kubě udělal jméno. Che se probojoval k moci jako Castro. Byl ředitelem národní banky a ministrem průmyslu, prostřednictvím čehož se spaktoval se Sověty. Stále víc se ale hádal s jinými kubánskými vůdci, až v roce 1965 údajně opustil zemi. O dva roky později se objevil v Bolívii mrtev.

Castro byl spojován s Kimem Il Sungem kvůli nadšení pro ideologii. To se hodilo, ale nebyla to úplně pravda. Castro nebyl marxistickej teoretik. Vlastně nebyl vůbec teoretikem. To přenechal Chemu a svýmu bráchovi. Dlouho se vyhýbal tomu, aby byl spojovanej s komunistickou vymejvárnou. Novinářům tvrdil, „že dělá všecko to, co funguje". V roce 1959 pronesl: „Řekl jsem jasně, nejsme konunisté." Jeho první vláda znárodňovala, snažila se nahradit dovoz, konfiskovala americkej majetek a chtěla rozjet všeobecnou zdravotní péči, ale plán byl tak nacionalistickej jako komunistickej. Časem se s ideologií museli ztotožnit. Zvyšující se ekonomická krize potřebovala finanční podporu, která přišla od Sovětského svazu. Rusové skoupili všechen kubánskej cukr a na oplátku poslali hotovej produkt, vzácnou cizí měnu a tunu „speciálních rádců". Na oplátku měl Castro následovat moskevskou doktrínu.

V sedmdesátejch a osmdesátejch letech Castro povolal vojsko k boji v Angole a Mosambiku, kde byli konečně poraženi portugalští kolonisté, ale vypukla tam občanská válka. V obou případech se Castrovy jednotky dsostaly do patových situací proti antikomunistickým guerillám podporovaným jihoafrickými obrannými jednotkami.

V roce 1980 Castro rychle otevřel marielský most, aby se Kubánci měli šanci dostat ke svým příbuzným žijícím v americkém exilu. V konečným důsledku bylo z ostrova vyexportováno 120 000 lidí během pár měsíců. Jak mnoho lidí v té době ještě nevědělo, Castro nechal lodě nacpat mnoha vězni, mentálně nemocnými lidmi a spoustami dalších „nechtěných".

Fidel se vzdal svejch nejlepších doutníků v roce 1985. „Nejlepší, co můžete udělat s krabičkou doutníků, je dát ji nepříteli," řekl tenkrát. A stovky žen ručně rolujících doutníky přišly o práci…

Sovětskej svaz tahal Castra z jeho ekonomickejch problémů rok co rok. Takže když se SSSR v roce 1990 rozpadl, Kuba se potopila s ním. Kubánský HDP se mezi lety 1990 a 1993 pohyboval někde okolo 33 procent. A tak se to táhlo dál. Výsledky byly katastrofální. Ekonomiku zastavil nedostatek paliva. Po 30 letech dobré úrody bylo najednou i jídlo vzácný – na ostrov se vrátila podvýživa. O téhle éře se mluví jako o „zvláštním období". Pro doktory studující zdravotní dopady na populaci a jejich důsledky (jako cukrovka) to byly zlatý časy. Pro ostatní zhasla poslední naděje, kterou měli.

Během jejich koncertu v havanským divadle Karla Marxe tleskal vestoje jejich písni o Elianovi Gonzalezovi.

Nastal moment, kdy si tahle „geriokracie" musí najít novou krev: až skončí samozvaná hlídka Raula Castra a jestli půjde vše podle plánu, na scénu vstoupí Miguel Diaz-Canel Bermúdez (a snad si do tý doby zkrátí i jméno). Diaz-Canel Bermúdez je dědicem Castrů pomazaným a je to celkem sympaťák. Je to totiž cyklista. Což je vždycky hezký. A univerzitní exprofesor. A takový, co neuškrtěj moc disidentů, mívaj mírnější náturu. Byl nejmladším členem politbyra. A to vypovídá něco o jeho charizmatu a nasazení pro věc.

A je, v kubánskejch poměrech, liberál: navrací majetek do soukromýho vlastnictví, podporuje nové obchodní reformy. To by mohl být moment, kdy se vztah mezi tímto neotřesitelným režimem a USA trochu uvolní.

A to by měla bejt i jeho posledí vůle.