Komiksy o ožralých holkách s chlupatým podpažím, které kreslí 16letá holka

Pokud sledujete populární Instagram umělkyně Celeste Mountjoy z Melbourne, možná si myslíte, že máte určitou představu o ženě, která za ním stojí. Jasně, tyhle temný a zvrhlý kresby holek, co chlastaj, paří a mají sebedestruktivní sklony, jsou produktem mysli, která všechno tohle zažila. To sice může být pravda, ale asi nikdo z vás by nečekal, že Celeste je 16 let.

Pod přezdívkou @filthyratbag nashromáždila obrovské množství lidí, kteří jsou ochotni ji sledovat pro její schopnost střílet si ze společenských předsudků, konvencí a její vlastní osobní nejistoty. Její jednoduché kresby jsou odrazem neklidného, avšak nepopiratelně zábavného světa, a s jistotu můžu říci, že mají víc hloubky než všechno, co jsme si kdy na střední čmárali my.

Kdy a jak jsi začala kreslit?

Myslím, že mi byly asi čtyři roky. První skicák, který jsem pokreslila celý, byl asi z roku 2005 a do značné míry to byly obrázky, protože jsem ještě neuměla psát. Moje mamka si pak sedala ke mě a psala příběhy k obrázkům, které jsem nakreslila. Víceméně psala to, co jsem jí já nadiktovala, takže šlo o obrázky a slova, což se přeneslo do toho, co dělám doteď.

Je šílený, že ti byly v roce 2005 čtyři. Co za věci jsi kreslila?

Bavilo mě psát příběhy o posranejch románcích, jako třeba o princeznách, co byly nucený si vzít fakt ošklivý chlápky. Kupodivu jsem ráda kreslila "krásný" holky - což se teď dost změnilo.

Zdá se, že krom krásnejch holek, ses začala dotýkat velkých témat dost brzy. Jsi více ovlivněná ostatními nebo spíš svým životem?

Vždycky mě inspirovali Michael Leunig a David Bowie, ale inspiraci rozhodně čerpám z lidí kolem mě a z mého života. Vždycky jsem bojovala s pocity úzkosti, smutkem a depkama, takže pro mě bylo docela snadné o tom začít kreslit.

Pověz něco o tom, jak spojuješ komedii a tragédii, protože dost z tvých kreseb jsou opravdu vtipné pohledy na poměrně dost zničující momenty.

Když jste moc vážní, lidi to vyděsí. Myslím, že je jednoduší brát věci na vědomí, když se to zvládne s humorem. Lidé by si mohli říct, že si střílím z duševní choroby, ale myslím, že když nadhodím odlehčující poznámku o závažné věci, je pak pro ně mnohem pohodlnější se o tom bavit s přáteli.

Ty vážné věci nejsou vždy jen osobní, často jdeš také do politiky.

Když jsem začala kreslit věci, co měly něco do činění s politickými otázkami, moc jsem nad tím neuvažovala. Bylo to spíš o tom, že ty věci byly pro mě důležité, tak jsem je prostě zařadila do svého umění. Snažím se nedávat všechny své názory najevo. Nechávám ležet věci, o kterých toho moc nevím, protože pro mě není moc příjemné mluvit o něčem, co jsem osobně nezažila.

To je něco na co si musíš dávat pozor, když zveřejňuješ svoje práce na sociálních sítích; odezva může být krutá.

Jo, to jsem si uvědomila ve chvíli, kdy mě začalo sledovat hodně lidí. Názory všech těch různých lidí pod mými příspěvky jsou občas trochu děsivý. Je to zajímavý, nikdy jsem si nemyslela, že jsou moje práce kontroverzní nebo politický, dokud jsem to nepustila na veřejnost a lidi začali reagovat.

Řekni mi něco o těch reakcích obecně.

Když jsem začala zveřejňovat svojí tvorbu prvně, bylo mi asi jen třináct nebo čtrnáct let a moc lidí mě nesledovalo. Vlastně mám pocit, že zpětná vazba v té době byla tvrdší než teď, protože jsem byla dost mladá a lidi kolem mě tak trochu děsilo, že jsem kreslila ožralý ženy s chlupatým podpažím. Ale teď, když mám širší publikum, ozývá se mi spousta lidí, kteří mi tvrdí, že moje kresby jsou pro ně výstižný a zbožňujou je. Samozřejmě jsou tu i děsivější stránky sociálních médií, jako jsou staří chlapi prosící o fotky mých nohou a tak dál, takže je to spíš hořkosladký.

Pověz mi něco o tvém rozhodnutí otevřeně mluvit o svých vlastních zkušenostech s duševním zdravím?

Duševní nemoci a určité pocity o lidech nebo o tom, jak jste na tom se svým životem jsou věci, které člověk pokládá za něco, co by si měl nechat pro sebe, protože je to trapný nebo divný. Ale když to dáte před sebe na talíř poznáte, že to je něco, co prožíváme všichni a nejste v tom sami. Je pro mě pozitivní sdílet lidské zkušenosti jako jsou tyto. Lepší než je nechávat zakonzervované v sobě.

Opravdu osobní práce jako ty tvé jsou na vzestupu, co si myslíš, že to říká o naší generaci?

Myslím, že se na naši generaci sype hromada sraček za to, že jsem opravdu přecitlivělí, emocionální a přehnaně otevření. Ale sociální média nám dala platformu pro sdílení našich pocitů, kterou předchozí generace neměla, přestože pravděpodobně procházeli stejnými věcmi.

Jasně, nejsme šílení, jen daleko otevřenější. Jak jsi na tohle všechno přišla v 16ti?

Hodně mi pomohla hlavně mamka a další starší ženy, kterými jsem byla obklopena, když jsem vyrůstala. Mamka si vždycky dělala své a nikdy nespoléhala na to, že to někdo udělá za ni. Jako malou holku mě učily, že můžu být vzorem sama pro sebe, což mě velmi usnadnilo cítit se sebejistě.

To je skvělý nápad, být vzorem sám sobě.

Jak jsem už říkala předtím, dříve jsem kreslila hezký holky s velkýma prsama a úzkým pasem a byla jsem celá zažraná do toho ideálu dokonalé kočky. Ale když jsem si začala procházet pubertou, zjistila jsem, že nevypadám jako žádná z holek na mých obrázcích. Tak jsem se rozhodla je udělat jiné a nakreslit jim neforemný prsa, chlupaté podpaží a oplácaná břicha, díky čemuž se sama cítím lépe ve své kůži.

@filthyratbag