Foals za branami průměrnosti

Foals je jedna z takovej těch happening hip & trendy kapel, o který se přece celosvětově ví, že jsou super, všichni kvůli tomu jedeme na Grape, po festivalu si budem říkat, že na ně musíme ještě zajet někam do klubu, protože je to poslední šance je vidět v jejich přirozeným prostředí, než začnou hrát jenom stadiony (což se ale nikdy nestane), apod., atd. Je to prostě taková ta kapela, u který nejde šlápnout vedle. Jsou dostatečně na hraně, aby mohli v dnešní době hrát na kytary bez toho, aby si museli zlomit nohu - což je takovej dnešní rockovej ekvivalent nechat si koleno vrtat.

Tenhle článek ale nemá bejt o tom, že Foals stojej za prd a kdokoliv, kdo si myslí opak, se bude muset vyrovnat s tím, že jeho vkus je jen obrazem jeho vlastní průměrnosti a bezradnosti (nejen na poli současné kytarové hudby), protože Foals úplně za zas tak velikánskej prd nestojí.

Foals jsou spíš takovej ten tichej prd, co vám uklouzne v nějaký například intimní situaci, ale naštěstí nesmrdí, nebo prd ve vaně (pokud se koupete sami). Prostě takovej ten prd, kterej potěší. Na jeho začátku sice stojí ta nejistota, zda se z něho náhodou nevyklube fakt hlasitej burácející toxickej prd, ale když je po všem, máte v obličeji jako kouzlem výraz dětské radosti, protože jste udělali bublinky, zatímco rukama plácáte do vody.

Ale jak jsem říkal, o tom tenhle článek bohužel nebude. Mě totiž daleko víc než, ehm, "novej" trend na poli kytarový muziky, kterej se dá charakterizovat slovy: "Vždyť jsme všechno udělali správně, tak proč ta písnička pořád evokuje prázdnou krabičku cigaret," fascinuje tenhle revoluční typ videí, propojující současné technologie (v případě Foals) s absolutně nulovou kreativitou.

Super, ne? Klukům to sluší, maj pěkný kytary, lítaj tam počítačový ptáci i letadlo, jsou tam hory, tak jako v názvu písničky, všechno to do sebe pěkně zapadá, žejo, takže fakt, že je to úplně o hovně a bez nápadu házíme okamžitě za hlavu, protože teď můžem trávit hodiny tím, že budem mačkat šipečku doleva, doprava, nahoru, dolu a možná i tak trochu doufat, že v tom videu někde objevíme aspoň "něco" a během toho se nám snad nevyhnutelně do hlavy zaryje tenhle hudební magnum opus, kterej vůbec ale vůbec nepotvrzuje kreativní smrt další kapely, která se konečně zase jednou "našla".

Já vim, já vim, vymyslet něco novýho je těžký, vymyslet něco dobrýho ještě těžší, sakra, ono vymyslet i něco průměrnýho dá sakra práce, a jelikož smířit se s tím, že něco průměrnýho je fakt super skvělý, nedá práci skoro vůbec žádnou, může si vesele existovat tohle, a jedinej výsledek pro mě je, že zas jednou budu přede všema za kokota. A to jsem dokonce schopnej se snížit k tomu říct, že se na ostatní klipy Foals dá i celkem koukat.

Dnešní kytarová hudba je totiž hlavně a především o - nejen vizuálním - smíření (což je sice totální oxymoron, ale je to prostě tak). Smíření se s tím, že už je dávno ve většině případů, které dostali tu neblahou šanci se probojovat do současnýho mainstreamu, osvobozena od nápadu a ještě je navíc absolutně bez názoru, takže každej letmej záchvěv toho neuchopitelnýho "něčeho", po kterém všichni tak prahnem, té naděje, že se ze své průměrnosti a strejčkovství konečně aspoň na malíček osvobozuje, nás skoro se zbraní v ruce nutí nadělat si do kalhot.

A to už vůbec neberu v potaz, že celej tenhle interaktivní formát videoklipů dávno totálně zabil (v pozitivním slova smyslu) kdo jinej než Dylan, protože to je fakt jenom taková malá domů pro sráče…