Fotím v noci. Lidi a místa v měsíčním světle. Doba expozice je dlouhá, a tak musí všichni, které fotografuji, vydržet chvíli zůstat stát bez hnutí. Během těch několika minut mám možnost se s nimi více sblížit. Tady a teď, v tichosti, sdílet čas a prostor, klid i vnitřní napětí. Pro lidi s podezřením na hyperaktivitu, jako jsem já, je navíc takové focení dobrá terapie. Na chvíli se zastavit a nadechnout se.
Reklama
Nikdy však své fotografované objekty nevidím úplně zřetelně. Jsem jako lovec, který číhá. Na nějaký pohyb, na ideální kompozici, zajímavý tvar nebo záblesk světla na tváři, který se najednou vykreslí ve tmě. Nikdy nevím, jak budou fotografie vypadat. Nikdy nevidím jasně.Když jsem začínala tímto způsobem fotit v říjnu 2013, netušila jsem, jaká dobrodružství mě čekají. Lidi jsem ale přesvědčovala spíše obtížně a pomalu, málokdo si dokázal představit, že na focení v noci může být něco zajímavého. Pak se z toho ale stala taková trochu „zážitková terapie". Noc, ticho, tma, stříbrné stíny, dobrodružství, napětí, strach, zvuky noci, zvířata, návštěvníci, zastavit, nehýbat, vnímat, propojit se. Říkám tomu „liquid times", taková naprosto přírodní a úplně jednoduchá „droga" – vesmír.A takhle nějak to vypadá:
