Když jsem byl ještě malej kluk, miloval jsem Limp Bizkit. Ta kapela pro mě byla ekvivalent hustého pubického ochlupení, nezměrného mužství a obřích koulí, tedy atributů, které jsem tehdy v podstatě do posledního postrádal a mocně po nich toužil. Byl to biblickej soundtrack prvních měsíců mé puberty, což mi dneska, o patnáct let později přijde absurdní, když vezmu v potaz, že jejich nejlepší písnička byl cover na George Michaela, ale život už je prostě holt takovej a já jsem se za ty roky naučil za tenhle fakt nestydět a přijmout realitu takovou, jaká byla a je.Frontman kapely Vlhká buchtička (ne, kecam, furt se za to stydim…) Fred Durst měl v mých čtrnácti letech všechno, po čem jsem toužil. Vousy, obří absolutně nevkusný skejťácký boty, spousty tetování a prohlašoval o sobě, že má dokonce i něco s Christinou Aguilerou (což byl teda nakonec prej kec, ale já ti věřil, Frede!), ale jak šel čas, stal se z mého hrdiny spíš bezobsažnej klaun a já jsem v něj prostě ze dne na den přestal věřit, ať vypadal den ode dne víc a víc jako jeden z mých další guilty-pleasure-hrdinů Zdeněk Pohlreich.Jenže Fred už nechce, abysme ho vnímali jenom jako: "Toho kokota z Limp Bizkit," protože Fred taky točí filmy (pokud jste to teda, tak jako já, doposud nevěděli). Takže pokud se stydíte jít si letos stoupnout na Rock for People mezi ty ostatní 30 - 40 letý odrostlý puberťáky, mávat pěstičkou nad hlavou a řvát s plnejch plic věci, o kterejch jste všem úspěšně léta tvrdili, že jste je dávno zapomněli, nebo vlastně radši vůbec ani neznali, podívejte se aspoň tady na Fredův "mockument" The Truth, film o tom, jaké to je, stát pravdě tváří v tvář…
Reklama