Ibiza vypadala skvěle, než ji rave generace zničila

 všechny fotky pořídil Derek Ridgers

Ještě předtím, než na ostrov dorazila extáze a techno, Ibiza byla něčím docela jiným – ospalý baleárský ostrov byl proslulý jako oblíbená dovolenková destinace bohatých hipíků, kteří potřebovali na chvíli uniknout ze stresující reality, ve které si na živobytí vydělávali hudbou.

Nicméně bylo tam taky jedno krátké období obecné známé jako Ibiza Uncovered, které trvalo zhruba od poloviny sedmdesátých až do konce osmdesátých let.

V tomhle časovém rozpětí namísto toho, aby byla Ibiza zamořená anglickými turisty v šortkách a s drinkem v ruce, bylo město plné okouzlujících lidí z celé Evropy, kteří odění do zvláštního oblečení všude a pořád tančili. Bylo to trochu jak Berlín kolem roku 2000 s tím rozdílem, že místo arktického větru a sovětské architektury bylo vše obklopeno planoucím sluncem a písečnými plážemi.

Fotograf Derek Ridgers byl v roce 1983 shodou okolností na rodinné dovolené na Ibize a natrefil na všechny tyhle evropský děcka. Z nějakého důvodu od něj tehdy žádný vydavatel fotky nekoupil, a tak celé dekády ležely nespatřené, dokud je nedávno nevystavil pod názvem Ibiza: Momenty lásky.

Zavolal jsem proto teď Derekovi, abych o fotkách zjistil víc.

VICE: Ahoj Dereku. Byl jsi tehdy součástí party scény na Ibize nebo jenom pozorovatel?

Derek Ridgers: Byl jsem na rodinné dovolené, bylo mi 33 a byl jsem ve všech ohledech jen pozorovatel. Fotil jsem tou dobou hodně v londýnských klubech, a tak když jsem v roku 1983 přišel na Ibizu, všiml jsem si, že něco podobného se děje v ulicích města.

Co jsi tehdy chtěl na fotkách zachytit?

Bylo to dost mimořádné. Připadal jsem si jako v londýnském nočním klubu, ale přitom jsem byl v ulicích Ibizy. Během dne se město nijak nelišilo od jiných dovolenkových destinací ve Středozemí, ale v noci se ulice začínaly měnit v open-air kluby. Ne že bych si myslel, že to musí být zachyceno, ale prostě jsem si nemohl pomoct, musel jsem to fotit. Bylo to takové nutkání.

Neovlivnil tenhle noční život to, jak město vypadalo ve dne? Myslím to teď úplně prakticky. Nebo to celou dobu mělo hippie nádech?

Pořád tam bylo pár starých hipíků posedávajících v barech, ale ne tolik, kolik v jiních letoviskách kolem Středozemního moře. Krámy prodávali pravé hippie oblečení, volné velké sukně, a takový ty věci. Plakáty a obrazy jsem si tehdy moc nevšímal, ani retrospektivně si to moc nevybavuji.

Myslíš si, že britská invaze koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let tamní kulturu zničila?

Kolem roku 1984 se to už pomalu začalo ředit, ale nemyslím si, že to bylo nevyhnutelně kvůli Britům. Začátkem osmdesátých tam tihle krásní Evropané chodili ještě před začátkem léta a odcházeli dřív, než dorazili na dovolenou Angličani. No a byli to samozřejmě Evropané, koho jsem fotil, hlavně Španěly a Němce.

Byla už extáze rozšířená, když jsi tam fotil poprvé?

Nemyslím si. Bylo to pár let předtím, než zachvátila klubovou scénu. O extázi jsem poprvé slyšel od Grace Jones, když jsem ji v fotil v roce 1984 nebo 85.

Fotografoval jsi předtím i jiná hnutí – například skinheady koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Mělo focení dění na Ibize podobný feeling?

To opravdu nevím. Nebylo to nijak specificky zaměřené. Pohyboval jsem se na několika ulicích Ibizy, ale nebylo to vysloveně na něco zaměřené jako například se skinheady, protože to byl celkem jiný typ lidí. Nebyl to jeden specifický look, byli tam gotici, další zase vypadali, jako by právě vyšli z divadelního paláce.

Sledoval jsi klubovou scénu pak i po návratu do Británie?

Ani ne. Přestal jsem s tím, když celá ta rave vlna začala. Všechno se změnilo. Vyhledával jsem extravagantní lidi, které bavilo postavit se před objektiv a pózovat, kteří byli ochotní převlékat se a předvádět. Změna na britské rave scéně nebyla něčím, čeho bych si nějak extra všímal. Celé to bylo moc temné, dělo se to na polích, v hangárech a na takových místech, kde by se to stejně špatně fotilo. Některé party se odehrávaly doslova v blátě a lidi se na ně přestali dobře oblékat.

To je škoda. A nakonec, proč zveřejnění těch fotek trvalo tak dlouho?

Před tou výstavou fotky nikdo nikdy neviděl. Pokoušel jsem se je dostat do magazínu The Face, ale ti mi řekli, že britské čtenáře by nezajímalo, co se děje na Ibize. Pak jsem na ně prostě zapomněl a začal jsem dělat další věci.

Teď už si musíte klikat, abyste viděli víc Derekových fotek z Ibizy: