Jak Instagram mění svět umění

Nedávno jsem na Instagramu dostal zprávu od mého kamaráda z New Yorku, uznávaného fotografa. V ní stálo: „Seš na internetu kultovní postava," a pak, aby to vážně zabolelo, dodal: „A to říkám bez špetky sarkasmu."

Aplikace na sdílení fotek byla zároveň božím a debilním nástrojem pro mě a další umělce. Lidi ji milují a nenávidí. Nenávist u mě začíná přebíjet lásku. Je to dvousečná zbraň, ale jedna strana se stává ostřejší.

Od doby, co jsem si založil svůj stávající účet, jsem díky Instagramu soukromě prodal několik svých kousků. Měl jsem taky vlastní výstavu v Oslu v galerii Bjarne Melgaarda. Byl jsem součástí mnoha skupinových výstav. Měl jsem vlastní výstavu v East Hampton v Harper's Books. Jedině díky Instagramu se mi podařilo vydat knihu mých malůvek u významného anglického vydavatele uměleckých knih. Žádný z vyjmenovaných posunů v mojí kariéře, žádný z prodejů nebyl zprostředkován mojí galerií v New Yorku. To ale není chyba galerie. Svět umění je totiž v současnosti na mládí úchylný, kanibalistický kult spekulací a interiérového designu, který si hraje na pokrokové malířství.

Také to ale znamená, že pro mnoho mladých umělců galerie vycházejí z módy. Jen hrstka lidí mimo uměleckou sféru ví, že si galerie účtují padesátiprocentní provizi z každého prodeje. Pro lidi z jiných odvětví je to šok. Jejich podíl je tak vysoký, protože v minulosti znamenalo spojení s určitou galerií potvrzení umělcových tvůrčích kvalit. Více a více sběratelů už ale nehledí na tohle ztvrzení. Spíš jim jde o jména, která slyší štěbetat na koktejlových večírcích a vernisážích. V tomhle směru potom přijde vhod přední postavení online, které vaše jméno rozvíří po společnosti, což vás zbaví potřeby mít v zádech renomovanou galerii. Většina sběratelů nakupuje to, co nakupují ostatní, a to, co nakupují ostatní, je tím nejaktuálnějším, co ve světe umění letí. A jestli Instagram něco umí, tak je to shrnutí a předvedení toho, co je v současnosti in. Vědomí toho, že můžou odstřihnout prostředníka společně s vědomím toho, že umělec mile rád prodá své dílo v soukromí pro sběratele znamená, že můžou mít to samé za poloviční cenu. Dá se tedy polemizovat o tom, jestli je jediná pořádná funkce galerie naplnění umělcova ega vystavením jeho nebo její práce v bílé kostce.

Snadný přístup ke kupcům je jednoznačnou výhodou a zvyšuje to počet originálních děl na Instagramu. Klíčový problém pro umělce, včetně mě, je ztráta kontroly nad vším, co tam nadílíme. Naší práci je snadné okopírovat a dál šířit bez našeho vědomí. To je problémem, zvlášť v době, kdy má JPEG téměř stejnou hodnotu jako fyzické dílo. Někteří z umělců, které znám, na to doplatili – jejich práce byla stažena a otisknuta v publikaci, za což neobdrželi žádný honorář, nemluvě o tom, že se po jejich svolení nikdo nepídil. Jedinou útěchou je, že jejich práce je podepsaná jejich jménem, ne? Bezostyšné kopírování a krádeže jsou ale obdobně časté. Viděl jsem své vlastní kousky bez mého jména, nebo byl pod nimi dokonce podepsaný někdo jiný. Někteří si možná myslí, že umělce by mělo těšit být imitován, nakonec to ale jenom ztěžuje použití těchto obrázků v další umělecké tvorbě a dává to prostor riziku obvinění z přivlastňování za vlastní práci, která se vám tisícinásobným nasídlením na internetu fakticky vytratila z vlastnictví.

Umělecká svoboda Instagramu je častokrát cenzurována. Pravdou je, že tam můžete poslat prakticky cokoliv, pokud to nezavání sexuální tématikou, která je v rozporu se zásadami instagramu o zobrazování nahoty. Když jde o snímky se sexuálním podtextem, oficiálně nemůžete postnout prsa v celé své kráse (odtud také pochází hashtag #freethenipple). Nemůžete ukázat ani pohlavní styk nebo genitálie. Instagram evidentně udělal malý krok vstříc liberální vizuální kultuře možností posílání zadků, ty ale musí být vyfocené z dálky. Kdo určuje jaká dálka je dost velká? Kdo ví. Ale nakonec není žádné z těchto pravidel opravdovými pravidly. Z fotek, které na mém účtu někdo nahlásil, žádná neporušuje oficiální podmínky a z těch, které mají k jejich porušení blízko žádná nikomu nevadí. Často se to týká žen, které odhalují svá vlastní těla. Znám mnoho žen, včetně mojí partnerky, kterým někdo jejich díla nahlásil, posléze fotky smazal, popřípadě smazal celé účty. Známý je případ Petry Collins a fotky, na které jí z kalhotek vykukovalo ochlupení. Fotka jí byla odstraněna, zatímco jiné, prvoplánově pornografické účty nikdo nepromazává. Je depresivní, jak zde Instagram projevuje svou averzi vůči přírodním ženským tělům.

Protože byl můj účet nahlášen a smazán už třikrát, musím si proklepnout každého, kdo ho sleduje. Musím si blokovat každého, kdo deklaruje svou lásku k bohu nebo sdílí fotky se svými dětmi. Obávám se, že to právě oni jsou ti parchanti, kteří nahlašují moje fotky. Z důvodu toho, že Instagram vám neřekne, co vám smazal nebo mu bylo nahlášeno, je těžké zjistit koho vaše dílo uráží. Z toho, jak se nikdo nepobuřuje nad fotkami, které mi přijdou lehce sexuální a naopak mi mažou fotky, které mi přijdou naprosto normální, vyvozuji, že jsem buď podivín, nebo mě nemají rádi. Jak mě naučil jeden člověk z Instagramu, který mi pomohl můj smazaný účet získat zpátky: „Pokud dostatek lidí nahlásí fotku s lasagnemi, smažeme ji."

Jak jsem již zmiňoval, Instagram je dobrodiním pro svět umění. Odstartoval kariéru mnoha slibných umělců, například kanadského bp laval a britské umělkyně Genieve Figgis. Oba dva posílali svá díla na Instagram, dokud si jich nevšiml Richard Prince a sdílel je na svém účtu. Později jim pomohl s organizacemi výstav a knih skrze galerii a publikuje jejich přetisky v New Yorku. Jak bych tedy já, oni, kdokoli našli cestu k Richardu Princovi, kdyby nebylo Instagramu? Upřímný dopis nebo cédéčko s obrázky? Zaručuji vám, že i kdyby se někomu podařilo vystopovat jeho adresu, takový balíček by byl ihned vyhozen některým z jeho asistentů. Tohle instagramové propojování je novou, krásnou věcí a možná to nejkrásnější na ní je fakt, že umělci, kteří se necítí na to hrát nudnou a nákladnou hru, kterou svět umění představuje – bydlet v New Yorku, předstírat nadšení z milionu vernisáží – mohou být sami sebou, se všemi svými nedokonalostmi a přeci jen zaujmout široké publikum.

Pro mě to bylo přínosné především ve věcech, které jsem popsal. Jeden z posledních vážených uměleckých kritiků v New Yorku Jerry Saltz nenapsal o mém díle, ale o mém instagramovém účtu. Dal jsem si to do životopisu? Jasně. Na Instagramu panuje osvobozující absence zábran, které bránily mladým umělcům v kontaktu s galeriemi a kritiky po celém světě. To je to jediné pozitivum. Všichni jsou si na Instagramu rovni.

V umění je načasování vším. V umění na Instagramu je načasování zároveň rychlejší i pomalejší. Ten správný čas je vždycky v tu chvíli, kdy někdo narazí na váš účet, spojí se s tím, co děláte a tak, jako Prince, je obdařen velkorysostí, která ho nutí vám pomoct. Takže zatímco umělci riskují vlastnictví svého díla nebo znehodnocení jejich myšlenek a práce, riskují je v prostředí, ve kterém jim chce pomoci a šířit dobré zprávy nejvíce lidem v historii světa umění.

A přesto přese všechno nemůžu přijít na nic víc potupného, než odejít z tohoto světa s náhrobkem: „Měl výborný Instagram."