FYI.

This story is over 5 years old.

Reeblok

Jak jsem přežil Spartan Race

Když mi bylo asi 12, vzal mě můj otec na fyzické testy do nemocnice. Tam prohlásili, že jsem v kondici vrcholového sportovce. Od té doby aktivně nesportuji. Má fyzická aktivita se počítá jenom na šluky a loky. Mojí tělocvičnou jsou pražské kluby a...

Když mi bylo asi 12, vzal mě můj otec na fyzické testy do nemocnice. Tam prohlásili, že jsem v kondici vrcholového sportovce. Od té doby aktivně nesportuji. Má fyzická aktivita se počítá jenom na šluky a loky. Mojí tělocvičnou jsou pražské kluby a lokály. Výraznějších fyzických výkonů se dopouštím pouze na party a pak občas doma na afterparty. A právě proto jsem usoudil, že jsem ideální závodník pro nejtvrdší závod v České republice.

Reklama

Přijíždím do Bořetic, malebného moravského městečka mezi vinicemi, kde se koná letošní poslední závod Spartan Race. A předně - Spartan Race není jenom závod, ale daleko, daleko víc. Někdo by mohl říci, že to je životní styl, já říkám, že to je diagnóza. Dobrovolně zaplatit účastnický poplatek za tenhle 15 kilometrů dlouhý test přežití je jako odjet jen tak do Severní Koreje na placené lekce vojenského drilu s dárkem v podobě mudboardingu. Pohled na nekonečné řady aut a davy proudících lidí mě naprosto uzemňuje. This is madness.

Citace z filmu 300: Bitva u Thermopyl rozhodně není náhodná. Všechno na tomhle eventu k němu odkazuje. Z reproduktorů se neustále ozývá: „Aroo!!" Design všeho je spartská helma. A hlavně a především, drtivá většina účastníků vypadá jako komparz z toho filmu. Chvílemi to skoro vypadá jako výroční sjezd vyhazovačů, chvílemi jako Miss Sportovec. Maskulinita se nad polem vznáší jako mlha. S mými 66 kilogramy a bezmála 180 centimetry vypadám jako nechtěná návštěva z Athén.

Podepisuju reverz o tom, že zde závodím na vlastní nebezpečí, dostávám číslo, čip na měření času, pásku a v prodejním doubledeckeru Reebok si pořizuji výstroj elitního spartského závodníka, abych tematicky zapadl. Sice na mně trochu plandá, ale to mi samozřejmě nebrání u hostesek vtipkovat o tom, že vzhledem k účastníkům bych měl být tzv. na bedně. Všichni se tomu smějí. Je to ten druh smíchu, kterým se vám lidé smějí, když říkáte něco absolutně nereálného. Nikdo si nemyslí, že to vůbec doběhnu, nikdo si nemyslí, že mám vůbec představu, co mě čeká. Nikdo mi nevěří.

Reklama

Začíná rozcvička. Předvádí jí takový ten typ člověka, který si nekupuje louskač na ořechy, protože je zvládá drtit rukama. Já se s ním ale rozcvičovat nebudu. Obrňuji se svým nezměrným sebevědomím a jsem klidný.

Běží se na vlny s hromadným startem. Já běžím v té poslední, ve 13:00. V té chvíli netuším, že tratí proběhlo už více než tisíc závodníků, a tak je trasa v dezolátním stavu. Dávám poslední pokyny fotografovi a připravuji se na start. Někdo hází na start dýmovnici, potom následuje výstřel a celá vlna Sparťanů vybíhá a já v ní.

Běžím, skáču mezi pneumatikami, přeskakuji slámu a po pěti stech metrech přichází to, o čem jsem zaslechl pár lidí mluvit. Je to ledový potok, kterým se člověk musí zhruba kilometr brodit. Skáču do ledové vody, nohy se mi boří do bláta, ale já svým specifickým ptakopysčím způsobem postupuju dál. Ve vodě panuje dobrá nálada navzdory faktu, že do potoka tečou místní splašky.

Vylézám z vody a vylévám si pro větší komfort vodu z bot. Běžím naboso, což jsem na začátku považoval za svou tajnou inovaci, která se ukázala být hloupostí dne. Na řadu přichází symbol závodu: bláto. Skluzavka do bláta, na kterou pak musí člověk znovu vylézt, což se pak třikrát opakuje. Někteří závodníci si navzájem pomáhají, jiní ne. Zatím si závod vyloženě užívám, plně přijímám roli vojáka, sportovce, hrdiny a pochopitelně blázna. Po blátě přichází ručkování, pokud nepřeručkuješ, 30 angličáků (nebo jak říkají Sparťani „burpees"). Na čtvrtém železe uklouznu a dělám angličáky, zatím poctivě.

Reklama

Trasa zhruba každý kilometr obsahuje nějakou překážku, úkol, který vyžaduje nejenom sílu, ale také důvtip, techniku a zručnost. Pochopitelně žádnou z těchto věcí nedisponuji. Disponuji teoretickými znalostmi, informacemi a kritickým myšlením, které za mě ale desetikilovou radlici do strmého kopce nevytáhne. Po chvíli mě ale začne překvapovat, že většinu silových úkolů zvládám a tempo běhu si udržuji stabilní.

Trasa se zvedá podél vinic do lesa a já se na rozdíl od většiny závodníků na kopci zastavím a chvíli se dívám na romantickou krajinu. Myslím, že jsem jediný závodník, který si přečetl informační tabuli o oblasti, kterou běžíme a která je výjimečná tím, že jsou v ní kudlanky.

Přelézám síť, balancuji na dřevě, dělám angličáky, občas běhám, občas jdu. Po určité době přichází checkpoint s vodou iontovým nápojem a nějakým gelem. Všechno do sebe házím, protože to je zadarmo, a běžím dál. Předbíhám závodníky, kteří si vypráví, jak poctivě trénovali. Zhruba ve třetině závodu cítím zvláštní druh euforie. Po zvládnutí překážek se nahlas směju. Jsem intoxikovaný radostí z toho, jak jsem vlastně schopný. Přiznávám, tenhle závod je thajská masáž pro mé ego. Porážím jedince, kteří stojí v potravinovém řetězci nade mnou.

Ale není to jenom o egu. Závod je i sounáležitosti, tudíž například na překážce, na které má závodník přejít dřevěné kůly, konkrétně na prvních dvou z nich pomáhám krásné slečně, kterých je na závodě překvapivě hodně. Ona překážku zvládne a zanechává mě svému osudu - dělání angličáků.

Reklama

První krize přijde při tahání 30kilového pytle do terasovitých vinic, kolem kterých po výstupu z lesa běžíme. Nejenom, že je taháme nahoru, ale musíme je i tahat i dolů. V mém případě to znamená sešup po zadku. Na každém checkpointu do sebe hodím iontový nápoj a nastřelen běžím dál. Zvládám dokonce přelézt lezeckou stěnu, vytáhnout se po laně na kluzké plošině a válet pneumatiky, ale závod si vybírá svou daň. Přestávám racionálně myslet. Všemu se směju, o blátě mluvím nahlas jako o wellness, těhotné divačky se ptám na cigaretu a především se s vážnou tváří dobrovolníků ptám, jestli je tohle opravdu všechno. Po kladné odpovědi, se znechuceným výrazem odbíhám pryč.

V poslední třetině na mě dojde únava a už jsem jenom v lehkém poklusu. Nějaký testosteronový blázen řve v dáli: „Aroo!" a mně zní v hlavě „Warum?". To všechno na pozadí teplého podzimního odpoledne moravských vinic.

Ani už nevím, jak a dorážím do cíle, ale stejně na konci házím oštěpem na slámového Peršana, minu, dělám angličáky. Prolezu pod ostnatým drátem, přeskočím rozžhavené plameny a dobíhám do cíle. Heslem Spartan Race je: „Poznáš až v cíli." A je to tak. Jsem celý od bláta, poměrně vyčerpaný, ale s medailí na krku a banánem v ruce. Všude vládne krásná sounáležitost, všichni se objímají a majestátně plácají po zádech, bicepsy se jenom lesknou. Někdo mi náhodně dá ruku a já jí příjmu. Už nejsem jenom mladý intelektuál, jsem také Sparťan, jsem nezničitelný a moje mužnost nezná mezí. Z 1650 účastníků jsem bez jakéhokoliv tréninku obsadil 846. místo. Spartan Race mi pomohl si uvědomit, že člověk je dokonalý stroj, který dokáže cokoliv. Díky němu jsem o něco lepším člověkem.

Reklama

Edit: Druhý a třetí den chodím jako postižený svalovou atrofií. Všechno mě bolí, nemůžu nic, všechno, co jsem o tom závodě napsal je blbost. Tenhle závod je sebevražda a nikdo rozumný ho běžet nechce. Takže se uvidíme příští rok. A ne, nenapíšu „Aroo!"

Btw, takhle vypadaly moje boty před závodem:

… a takhle po něm: