FYI.

This story is over 5 years old.

Reeblok

Jak jsem přežil tower running

Po heroických výkonech na crossfitu a na závodě Spartan Race jsme poslali našeho redaktora na běh do schodů.
foto: Pepa Dvořáček

Tower running je jednou z mnoha běžeckých disciplín, která se ale oproti těm klasickým liší v tom, že místo na okruhu, v ulicích nebo v parku se běhá do schodů. Mistrovství světa se pravidelně koná v Empire State Building, u nás se celoročně běhá série závodů v těch nejvyšších kancelářských budovách.

Tento specifický závod se z pohledu účastníka asi nejvíc blíží běhu na 400 nebo 800 metrů. Zkrátka je to něco jako sprint na delší vzdálenost a výsledkem jsou litry laktátu kyseliny mléčné ve svalové tkáni. Říkal jsem si, že by mi to v podstatě nemělo nic zvláštního udělat, protože jsem zhruba do 17 let dělal atletiku a běhal jsem právě těch morbidních 800 metrů. Sice jsem nebyl dítě, které Jarmila Kratochvílová plácala po ramenou, že z něho bude další olympijský vítěz, ale nějaké ty bramborové medaile jsem si ze závodů přivezl. Navíc když jsem byl menší, ze všeho nejvíc jsem si užíval návštěvy u babičky, protože bydlela v paneláku, a já jsem se mohl s rodičema sázet, že předběhnu výtah. Dalo by se říct, že jsem k tower runningu dlouhodobě směřoval.

Reklama

Poslední závod v tower runningu se konal v sobotu 20. prosince v Office Parku Harfa. Budova má 12 pater, já jsem k babičce běhal až do 9. patra, takže kde je problém? Asi nikde, říkal jsem si.

Start byl hned vedle Intersparu v obchodním centru Harfa, a jak se počet závodníků začínal vyrovnávat s počtem nákupních vozíků, začal jsem si uvědomovat, že to asi nebude žádná předvánočních procházka. Sportovec stál vedle dalšího sportovce a v mé hlavě se rozsvítil alarm s notifikací, že jsem se šel naposled proběhnout někdy v září a mezi tím jsem se mnohokrát vystřelil do vesmíru a utápěl se ve chmelovém moku. Výsledkem toho ale byla maximálně noční procházka, když mi ujel noční spoj domů…

Ale zpátky k tématu. V šatně jsem se převlékl, abych zapadl mezi komunitu a přitáhl pohled zákazníků obchodního centra nakupujících majonézu do svých štědrovečerních salátů. Na parkovišti jsem předvedl téměř profesionální rozcvičku, u startu pak profesionální soustředění. Většina závodníků běžela přede mnou, takže jsem věděl, jaké časy mají. Minimálně po taktické stránce jsem tedy měl velkou výhodu. Průběžně první měl čas 1:50 a při pohledu na trať mi tehdy došlo, že první tedy asi nebudu. Nicméně pořád jsem to chtěl zaběhnout aspoň pod tři minuty.

Připevnil jsem si čip, připravil se a startér mě vpustil na trať.

Start dobrý, ale po rovince do útrob budovy následoval jeden z největších výsměchů mého života. Nic proti organizátorům. Opravdu. Závod to byl vynikající. Ale ta absurdita v kontextu závodu do schodů mě dostala. První překážkou totiž byla dvě patra schodů dolů, abych následně přeběhl na vedlejší požární schodiště a vyběhl si ještě o dvě patra víc. Tedy místo očekávaných 12 pater jsem jich dostal hned 14. Díky…

Reklama

Ale nedalo se nic dělat. Víc schodů znamenalo, že musím makat rychleji, a tak jsem to začal brát pěkně po dvou schodech. Patro po patře. Hluboký nádech, hluboký výdech. Jsem tam jenom já a schody.

V pátém patře mě začalo neuvěřitelně svádět zábradlí, dělalo na mě oči jak ta největší coura na baru. Jenom si na něj sáhnout a pomoct si do dalšího schodu… Řekl jsem si ale ne. Ještě nějaký to patro vyběhnu, až pak mi pomůžeš. No, zas tak dlouho to ale netrvalo a v 8. patře jsem to vzdal. Pojď mi zábradlí.

Už jenom čtyři patra. Nohy těžký, jak kdyby mi je mafie zabetonovala a hodila mě do Orlíku. Tělo mi každým schodem klesá níž a níž, moje utrpení se ale blíží ke konci. Najednou je vidět páska. Konec. Cílová lajna pípla. Vyhrknu pár sprostých slov do větru, lapám po dechu a postupně se mi uvolňují nohy. Stovky schodů za mnou a já mám za odměnu „jenom" hezký výhled na Prahu. Ale jsem spokojený.

Snad poprvé v mém životě nastává okamžik, kdy s láskou vítám výtah a maximálně si užívám jeho služeb, protože začínám cítit, jak mi žaludek naznačuje: „Jdi pryč, ať nezvracíš před lidma…" Poslechl jsem. Za vděk jsem vzal krásným keřem a následně košem v garáži hned vedle trati. Tělo se po pár obrátkách mandlí stabilizovalo a já jsem byl zas dobrej. Protáhl jsem se a klidně bych si dal další výběh. Ale už maximálně tak do pátého patra.

Více originálních příběhů a reportáží, které oscilují mezi streetem a tělocvičnou, najdete na adrese www.reeblok.cz