Kam se poděl 'divokej západ' devadesátých let

Asi jste si stejně jako já všimli, že se poslední dobou celosvětově vezem na těžký vlně nostalgie. Nostalgie po něčem, co je ale mě, a věřím, že nejsem sám, úplně cizí. Pikachu a spol k nám totiž dorazili v době, kdy jsem už asi byl moc starej na to, abych mohl docenit jejich roztomilost, v době, kdy moji hrdinové nebyli cute příšerky z Kinder vajíček budoucnosti, nebo co to po nich teď celej svět přes svoje smartphony vrhá.

Pokémon se zrodil v roce 1996 a k nám dorazil o dobrých pár let později, jenže víte, co v tý době dělal každej kluk, kterýmu už klesly varlata? Ano, presně tak: Smrděl denodenně ve videopůjčovně v sekci Akční/Thrillery a domů chodil s minimálně dvěma filmama na večer. Pro generaci, která 'divoký devadesátky' vlastně neměla šanci zažít na vlastní kůži, protože na ně byla ještě moc mlíčná, se přechod do nového milénia nesl v duchu machismu a nekonečných zásobníků divokýho západu novodobejch kovbojů.

Možná jsme se tvářili, že je to všechno jenom sranda, ale kdo vám bude tvrdit, že po shlédnutí prvního americkýho trháku Johna Woo Tváří v tvář nechtěl bejt aspoň na chvíli režisérem akčnáků, nebo se aspoň sám do chladnokrevnýho flegmatismu hrdinů tohoto žánru dané doby nestylizoval, kecá.

Jenže Tváří v tvář je jen pomyslná špička ledovce. Nebo spíš tlustej a spokojenej lední medvěd, kterej na něm žije na pohodlným kanapi s takovou tou ledničkou, co zachránila Indiana Jonese před výbuchem atomovky, plnou nanuků. Je to totiž spíš dílo, které si svůj žánr už dobře uvědomuje a staví na jeho základech vítěznou symfonii všech jeho atributů. V tomto případě i až zbytečně přemrštěnou. I když by se dalo argumentovat, že tam těch bílých holubic mohlo být ještě víc, viz násedující Wooova Mission Impossible.

VHSkovej základ mých divokých devadesátek tak není Face/Off, ale první akčnák, kterej jsem v životě viděl, film, který byl a navždy bude probuzením všech základních instinktů a smyslů chlapce, na kterého za pár let pomalu vleze puberta…

S barvou ven, Přepadení v Pacifiku má absolutně všechno, co může uhrovatej kluk chtít: Hrdina je ultimátní underdog, nejpřetáčenější scéna s dortem a Miss July 89 je a vždy bude kult a definice mokrýho snu, hláška střídá hlášku, vytrženej ohryzek (!!!) a hlavně a především spousta nekompromisní akce. Jasně dneska už je očividný a všem dobře známý, že Segal je obří "mírně" nemotornej mamlas (Mimochodem, už jste ho viděli hrát blues na kytaru?), ale jako Ryback to je rozenej role model a definice anti-hrdiny své doby.

A právě to je zásadní věc, kterou mají všichni tihle devadesátkoví kovbojové společnou: Maj všechno absolutně na háku, i když s nima okolní svět absolutně vyjebává. S tím se přece nelze neztotožnit.

Jasně, model je to jednoduchej, ale v jednoduchosti je přece krása a hlavně síla. V takhle jednoduše definovaný situaci totiž musela bejt přece radost psát scénáře. A bylo to vidět.

Od Smrtonosný zbraně po Total Recall je koncept přece stejnej: týpek s prořízlou hubou otrávenej vlastním životem má v podstatě den blbec, ze kterýho nechtěně vybruslí jako zachránce a hrdina, ať už svýho ztroskotanýho manželství nebo Marsu. Je to časem prověřenej model, kterej tu s náma je od nepaměti stejně jako násilí, které je nutné k dosažení kýžené katarze. Ještě důležitější ale možná je, že je to nakonec tomu našemu hrdinovi vlastně tak trochu u prdele. Stejně jako my totiž musí zejtra znova vstát do svýho nuznýho života.

I "Devadesátkovej western" má ale stejně jako devadesátový horory svůj Vřískot. Tedy film, kterej si dal za úkol svůj žánr absolutně vykostit, ale zároveň tím každý jeho atribut dosadit na zasloužilý piedestal. Ano, hádáte správně…

Možná se ptáte, kam tohle všechno vlastně míří. Je tohle jenom takovej ten klasickej click-bait, kde vám někdo připomíná pod rouškou nostalgie něco, co dávno víte? Na jednu stranu možná ano, ale opakování je matka moudrosti. Dál se pak samozřejmě nabízí otázka: "Kam zmizel ten starý akční film?" A to je to, na co teď přišel čas nabídnout možnou odpověď.

Žijeme totiž v době, která zdaleka nemá tak jasně definovanou dělící čáru mezi dobrem a zlem. V době, kdy největším zlem není jasné "zlo" jako takové, na které můžeme jednoduše ukázat nebo píchnout prstem do filmové či reálné mapy, ale je jím spíše podněcování strachu z nedefinované hrozby. A tomu se těžko dává přes držku, žejo. Těžko se to dá shodit z Nakatomi Plazy a zahlásit za ní do propadliště dějin něco instantně kultovního.

A těžko se pak divit, že se dnešní západní akční produkce drží buď evidentně umírajících frančíz kolem vyčpělých tajných agentů, sahá do šuplíků "Based on a true story", který aspoň nabízí odér jakési současné relevance, či sází na mega-populární komiksovou retro vlnu.

Někdo by mohl argumentovat, že by tohle všechno mohlo vyřešit například zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Těžko nesouhlasit. Možná bychom se tak dožili znovuzrození západního westernu a The Donald by si v těch filmech ještě rád střihl cameo nejlépe s product placementem Pizza Hut. Twisted Sister by se postarali o soundtrack. America Made Great Again. Jednoduchý jak facka.

Jenže do té doby se musíme smířit s tím, že, krom ošoupaných hrdinů bez minulostí i jakéhokoliv šarmu černýho koně, se starejm dobrejm akčnákům v současnosti blíží nejvíc tak možná formát bláznivé akční post-Bud-Spencer-Terrence-Hillovky zasazené do nedávné minulosti, kdy ještě Amerika netušila, že bude brzy bojovat hlavně sama proti sobě.

To vše alespoň na první pohled slibujou Phillipsovi Váleční psi. Teda Týpci a zbraně. "Váleční psi" už asi byli zabraní. Co? Že ne? Tak to teda fakt oceňuju kreativu. Tak i tak, přesvědčit se ale už budeme muset na vlastní oči.

Týpci a zbraně mají svou českou premiéru již dnes, 18. srpna 2016