Co jsem se naučil od Kanyeho Westa během jeho vystoupení na Glastonbury

Je mi celkem fuk, jestli je Kanye opravdu tou největší žijící rockovou hvězdou na týhle planetě nebo jenom jednou z nich. I kdyby jednou z největších současných rockstars doopravdy vlastně nebyl, všichni to, že je, svým chováním konstantě jenom potvrzujeme. Kanye West se prostě dokázal vypracovat do pozice, kde mu stačí si uprdnout a už o tom všichni, včetně mě, mluvíme, píšeme statusy, nebo dokonce články.

Skvělý na tom je, že na rozdíl od současných mraků rádoby-celebrit, za Kanyem stojí katalog několika nekompromisně kvalitních alb, což by měl uznat každej, kdo má všech pět pohromadě, ať už se mu tenhle typ hudby líbí nebo ne. Diskuse, jestli Kanye patři nebo nepatří na festival typu Glastonbury, měla tím pádem hodnotu tak možná neplaceného proma, protože ať už Yeezuse milujete nebo nenávidíte, oběma přístupy k jeho osobě potvrzujete, že existuje a "něco" neomylně v dnešním světě znamená.

Vlastně děláte přesně to, čeho se během koncertu The Who dopustil i Pete Townshend, když měl potřebu mezi písničkama o Kanyem glosovat. O show The Who se díky tomu sice píše, ale ne proto, že by na Glasto všem natrhli novou díru do zadku, ale protože měl Pete potřebu dát najevo pocit ohrožení svého statutu rockové hvězdy někým, kdo ani rockovou hudbu nedělá. Jinak ale fakt nic proti The Who, žejo.

Když pominu všechnu tuhle omáčku okolo, Kanye mi během svého vystoupení potvrdil jednu pro muzikanta či interpreta šíleně zásadní věc, a to, že: "Když se to sere, ať už se to sere sebevíc, tvař se, že je to bez diskuze to nejlepší, co lidi kdy slyšeli, i když ti musí bejt naprosto jasný, že všichni, stejně jako ty, slyší, jakej průser to právě v tu chvíli je."

Za tohle fakt "klobouk dolu". Myslim, že kdokoliv jinej by byl v mžiku zasypanej kelímkama od piva nebo by se sám na místě studem zhroutil. Druhou věc, kterou si z tohodle úžasnýho spektáklu (Ty světla! Chci! Hned!) odnáším, je, že pódium musí bejt a vždycky bude svatyně, ve které panují pouze neohybatelné zákony jejího krutovládce, ať se děje, co se děje.

V tomhle případě ovšem Kanye zklamal na plný čáře, protože jeho neschopnost se vypořádat se situací, kdy mu nějakej - v tu chvíli spíš-neznámej, teď už cca na pět sekund známej - komik naboural jeho set, je donebevolající. Bejt to koncert Actiona Bronsona, tak si týpek ještě teď líže rány a obědvá brčkem. Takže sorry, ale za tohle tvrdý body dolu. Bundičku i kalhoty měl West umazaný už od začátku setu, tudiž fakt nevim, čím jeho neschopnost ubránit vlastní teritorium obhajovat. Fakt, že ho taková blbost rozhodí natolik, že musí písničku zastavit a začít znova, mi skoro dává zapomenout na to, co jsem před chvílí skoro tak trochu chválil…

Třetí a asi nejzásadnější věc, kterou Kanye West svým vystoupením vytesal do pomyslného kamene současné hudební scény je, že formát kapely teď už možná opravdu definitivně zažívá svoji nevim-už-kolikátou smrt na trůnu živé hudby, protože karaoke (to nemyslim nijak zle, já totiž karaoke miluju) vlastní tvorby je prostě ve všech ohledech výhodnější absolutně pro všechny. a) Líp se to zvučí = líp se to poslouchá b) Jakožto interpret vždy víte, co se stane. A vite to v podstatě jen vy, takže moment překvapení z nové verze skladby, nějakého toho pozlátka, které nikdo nečekal, apod., se z vašeho živého vystoupení nevytratí c) Možnosti toho, co si můžete za sebe "pustit" jsou nekonečný a máte-li potřebu si střihnout svý oblíbený kytarový sólo do samplu filharmonie či sólo na kravskej zvonec do zvuků prdění na podpaždí, nikdo vám přece nebrání. Nehledě na to, že začínám být pomalu ale jistě toho názoru, že jsme se už dávno na koncerty začali chodit dívat a ne je poslouchat…

Pointa? Vlastně asi ani žádnou nepotřebuju vymejšlet. Kanye je pořád Kanye, Glastonbury je Glastonbury, kapely jsou kapely a karaoke je karaoke. Tak to bylo, je a bude. Historie se prostě dneska píše tak rychle, že i celej tenhle článek je tak trochu s křížkem po funuse a zejtra po něm, ani po tom, co se dělo na Glastonbury nikdo neštěkne. Neboli: Historie se dneska vlastně ani zas tolik nepíše…