Legendy hororů popisují nejděsivější věci, které se jim kdy staly

​

Tvůrci hororů nám poskytli dostatečné množství nočních můr na zbytek života. Ty jsou plné šílených zabijáků, rozpitvaných mutantů, zrození vetřelců a zkažených těl roztrhaných na kusy. Jestli je to něco, co pochází z hlubin jejich představivosti, tak co sakra tyhle lidi vyděsí?

No a protože jsem tohle info nikde nevygooglovala, tak jsem si s hromadou ikon hororů o tom musela pokecat sama. Konkrétně jsem se jich ptala na otázku: „Jaký nejstrašnější horor jste prožili ve svém reálném životě?"

WES CRAVEN
​Noční můra v Elm Street, Vřískot, Hory mají oči

Před rokem a půl jsme se s mou ženou ubytovali ve stovky let starém hotelu na severu Skotska. Když jsme přijeli, řekli nám, že tam straší. Já jsem nikdy, víceméně, nic nadpřirozeného nezažil a nemám sklon věřit ničemu, co sám nezažiju. Hostinský nás vedl skrze chodbu vedoucí k lobby, která byla spojená s velikou jídelnou. Zastavil se a ukázal na veliké zrcadlo, které z jídelny muselo být odstraněno. Hosté v odrazu viděli lidi, kteří tam ve skutečnosti nebyli. Jasný, ok, pomyslel jsem si a zasmál se pro sebe.

V našem pokoji byl velký otevřený krb, za celá ta léta byl úplně černý od sazí. Nacházel se přímo u nohou postele. Nefungoval, ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Ale tu noc se mi zdálo, že koukám do krbu a ten je velký jak ve středověku, tak velký, že bys mohl vstoupit dovnitř. Z temnoty vystoupila strašidelná žena v dlouhém taláru, dívala se kolem a pak upřela pohled přímo na mě. Její ruce vystřelily a vrhla se mým směrem. Probudil jsem se s křikem, udýchaný a nemohl jsem popadnout dech.

JOHN CARPENTER
​Halloween, Věc, Jsou mezi námi

Za život se mi přihodilo mnoho děsivých věcí, a to hlavně, když jsem byl mladý. Myslím, že jsem se v té době bal snad úplně všeho. Právě když jsem byl na návštěvě za svým otcem v Kentucky, dostal jsem zánět sítnice pravého oka. Zeptal jsem se vyšetřujícího očaře, jestli můžu letět zpátky do LA za svým doktorem. Řekl mi, že se má sítnice během letu oddělit a že musím ihned na operaci. Dva dny před ni jsem byl vyděšený z toho, že můžu oslepnout. Myslel jsem, že jsem v prdeli. Operace proběhla úspěšně, i když ne bez komplikací. Strach opadal. Dnes už vidím.

FRANK HENENLOTTER
​Šílenství proutěného košíku, Frankensteinka, Mozková příhoda

Annie, muzikál na Broadwayi. Když mluvíme o děsivém. Ilze Balodis, jeden z mých nejlepších přátel a herec z Šílenství proutěného košíku pracoval pro American Academy of Dramatic Arts. Škola vždycky dostala lístky na předpremiéry různých her na Broadwayi, tak jsme v roce 1977 šli do Alvin Theatre na Annie, tři dny před její oficiální premiérou. Byl jsem okamžitě vyděšen. Nesnesitelní broadwayští spratci, kteří hráli sirotky, se snažili tvářit „roztomile a rozkošně", Dorothy Loudon dohlížející na spratky jako slečna Hanniganová a ta až božsky nechutná píseň Tomorrow, která byla slyšet tak každých 45 sekund. Řekl jsem všem, že je mi jasný, že se show neudrží ani týden. Na místo toho se stala naprostým hitem. Ze kterého se zrodil film, který režíroval John Huston, jehož remake je naplánován na tento prosinec. Horor pokračuje.

CLIVE BARKER
​Hellraiser, Plod noci, Candyman

Když jsem byl v kómatu, bylo to jako být vržen do absolutní temnoty. Probudit se s dýchací trubici zaraženou do krku mezi lidmi, které neznám. Skutečná noční můra.
Byl jsem vyděšený. To byla bezpochyby nejhorší zkušenost v mém životě. O hororu mluvím jako o opaku k žalu. Chápeš, ztráta rodičů, ztráta určitých lidí, kteří pro mě byli v životě velmi důležití. Pokud mluvíme o emočních hororech, tak ty jsou horší než kóma. Ale pokud mluvíme o hororu v tom nejběžnějším smyslu, tak je to kóma.

HEATHER LANGENKAMP
​Noční můra v Elm Street, Nová noční můra 

Jeden víkend jsem zůstala sama na tátově malé farmě v zapadákově v Oklahomě. V té době jsem si chtěla užít klid, který jsem obvykle nacházela právě na venkově. Myslela jsem, že to není žádný problém, zůstat sama v malém domě na prérii. Ale když padla noc, každý zvuk se přeměnil ve skřípot Freddyho nehtů a každý brouk a mýval vycházeli v noci, aby mě vyděsili k smrti. Dokonce i vítr se proti mě spikl a připomínal hlasy duchů. Uvědomila jsem si, že všechny horory, na které jsem kdy koukala, mám teď před očima, a to právě když jsem sama. Tu noc jsem strávila vyděšená a vzhůru až do rána se řvoucí televizí, doufající, že ta odežene všechny démony.

TONY TODD
Candyman,Noc oživlých mrtvol,Wishmaster, Vládce prokletých přání

Není nic hrůzostrašnějšího, než vidět, jak je povražděn pochod míru. Náhle bylo město v plamenech a lidé se bouřili kvůli atentátu na Dr. Kinga. Byl jsem v sedmé třídě a vychovala mě svobodná žena, má teta, která mi nedovolila jít do ulic a protestovat. Chtěl jsem, aby byl můj hlas slyšet. Jsem dítě šedesátek, zažil jsem atentát na prezidenta Kennedyho, na Roberta Kennedyho, a na Dr. Kinga. Vypadalo to, že každý, kdo nám slíbí, že nás povede na lepší místo, bude zavražděn. Co je víc děsivého, než vidět, co se může stát člověku, který jen fandil míru a nebýt v ten okamžik schopen nic udělat?

LINNEA QUIGLEY
​Návrat oživlých mrtvol, Hollywoodské rajdy s motorovými pilami, Silent Night, Deadly Night

Když mi bylo 14 nebo 15, jela jsem na rodinnou dovolenou do Acapulca. Po přihlášení do pronajatého domu jsme šli s tátou do obchodu, zatímco máma zůstala v domě. Naštěstí si táta zapomněl peněženku a my se museli vrátit, když v tom jsme uviděli dva obrovské muže na dvorku, jak se chystají vniknout do domu. Než jsme stačili cokoliv udělat, popadl mě muž s mačetou a já ho v návalu zuřivosti kopala tak, že nás nechal být. Když si na to vzpomenu, myslím, že to byla nápověda k mé budoucnosti, kdy jsem přesně tohle dělala v bikinách.

TOM SAVINI
Úsvit mrtvých, Od soumraku do úsvitu, Pátek třináctého

Nejděsivější věc, kterou jsem v životě prožil, se mi stala, když jsem byl válečným fotografem ve Vietnamu. Jde o to, že se celé tělo třese a mozek myslí jen na jedno – půjde proti mě někdo z lesa? Protože jestli jo, nejspíše mě bude chtít zabít. Kdy v normálním životě se ti může stát něco podobného? Nikdy. Je to velmi děsivé, když o tom přemýšlíš. Hlavně když předtím byl útok a ty víš, že tam někde jsou a je tma… Skutečná tma… Než se mraky pohnou a měsíc ozáří místo, kde stojíš. Přemýšlej o tomhle druhu strachu. Ve filmech se ztotožníš s postavou a vydáváš se na cestu, řekněme, otce Merrina ve Vymítači ďábla, jsi vyděšená, ale pořád hluboko uvnitř víš, že sedíš v bezpečí kina. Ale co když hluboko uvnitř víš, že nejsi v bezpečí. Jsi vyděšená z toho, že tě zastřelí nebo že budeš roztrhaná na kusy… A tam hluboko uvnitř nemáš pocit bezpečí, že jsi někde jinde. To je nejděsivější.

R. A. MIHAILOFF
Kožená tvář, Texaský masakr motorovou pilou III

Jsem chlápek, kterého byste nechtěli potkat v tmavé uličce. Ale upřímně, nevybavím si skutečně děsivou věc, která se mi kdy stala. Jediné, co mě děsí, je smrt. Jsem velmi vyděšený z umírání. Hlavně proto, že jsem ateista a věřím, že když zemřeš, světla na konci tunelu zmizí. To je vše. Jako konec Sopránů. Miluju tenhle život a spousta věcí mě baví. Nechci, aby to někdy skončilo. Představa, že to všechno ztratím, mě děsí. Miluju být velký. Být silný. Být muž. Být ve filmech.

ANGUS SCRIMM
Phantasm,Děs v hlavě, John na konci zemře

Neměl jsem v životě přehršle ďáblů, duchů a dlouhonohých bestií. Nikdy jsem ani nevstoupil do strašidelného domu. Nic orientovaného na horory mě nikdy neděsilo. Nemám ani noční můry, kromě každodenních starostí, že někdo mě blízký onemocní. Koukám se dopředu do svých snů. Takhle často jedu domů a nemůžu se dočkat, až se tam dostanu a uvidím své milované. Všichni, které jsem kdy miloval, jsou v mých snech. Nejblíže, jak jsem se kdy dostal k noční můře, je opakující se sen o hnědém zchudlém a opuštěném městě. Chodím kolem a přemýšlím, jak se to mohlo stát. Cítím se sám a vidím jen náhodné osoby v dálce.

MICHAEL BERRYMAN
Hory mají oči, Podivná věda,Teenage Exorcist 

Rychlé zasazení do děje: jako dítě jsem byl skaut, na vysoké jsem pracoval jako dobrovolný potápěč v kanceláři šerifa a měl jsem pokročilý certifikát první pomoci pro Červený kříž. Prostě rád pomáhám.

V polovině sedmdesátek jsem jel na motorce. Abych přiblížil situaci, byl jsem do těch opravdu nabušených. Měl jsem krásnou Norton Commando 750. Byla to skvělá a silná mašina. Jel jsem po pobřeží ze San Luis Obispo a právě jsem se blížil k Santa Barbaře. Všiml jsem si, že přede mnou byla dopravní nehoda a nabouraná stará Volkswagen dodávka ležela na boku. Zaparkoval jsem motorku a všiml si třech lidí, kteří vypadli z dodávky.

Ihned jsem věděl, co dělat. Zastavil jsem dopravu a požádal jsem někoho, aby vylezl z auta a podle instrukcí držel zraněnému muži hlavu, protože měl problémy s dýcháním. Znělo to, jako by měl propíchnutou plíci. Řekl jsem: „Pokud si všimnete něčeho zvláštního, zavolejte mě, řeknu vám, co dělat. Ambulance je na cestě." Přesunul jsem se k další oběti, k muži, který byl napůl v bezvědomí a vedle sebe měl velký hrnec, takový starý, tmavomodrý s bílými tečkami. A byl plný špaget!

Na druhé straně silnice bylo něco, co vypadalo jako hromada dek a mezi nimi byla žena s vážným zraněním hlavy. Chyběl jí kus lebky. Ubohá dívka trpěla velkou bolestí. Když jsem tlačil na její zranění, zvedl jsem hlavu a uviděl jsem v BMW muže v obleku, jak předjíždí zastavená auta, protože byl děsně důležitý a musel se někam dostat. Zatímco se prodíral, nevšiml si, že mezi dekami někdo leží. Už se proti ní málem rozjel, když jsem skočil před jeho auto a on na mě zatroubil, abych mu uhnul z cesty. Nehoda mu byla naprosto ukradená. Řekl jsem: „Prosím, zastavte. Pomozte nám!" Zatroubil znovu, vystrčil hlavu z okýnka a řekl: „Jdi mi z cesty!" Rozjel se a nárazníky jeho auta se dotkly mých nohou. Skočil jsem na kapotu jeho BMW, chytl jsem stěrače a trhal jsem je, dokud jsem je nerozbil. Alespoň pak zastavil.

V tu chvíli přijela policejní hlídka. Chlap z BMW křičel: „ Zatkněte toho muže, zničil mé stěrače!" Já odvětil: „Tento muž chtěl přejet zraněnou osobu." Pan Podnikatel pan Důležitý vystoupil z auta, aby si to se mnou vyřídil, ale policajt ho chytnul za kravatu a pasek, otočil ho dokola, narval mu botu vy víte kam, přitlačil a nasadil mu pouta. Teprve pak konečně zmlknul. Byl jsem u oběti, dokud záchranka nepřijela. Později jsem šel do bistra vyplnit hlášení a policajt dal servírce 20 dolarů: „Cokoliv bude tento muž chtít, my to platíme." Řekl jsem: „Ok, tak zůstanu a dám si dezert. Mám rád koláče."