Litevské vesnické diskotéky jsou pohanské rituály

Fotograf Andrew Miksys se narodil a vyrostl v Seattlu, ale jeho rodina je původně z Litvy. Poprvé Litvu navštívil v 90. letech, když jel za svými vzdálenými příbuznými. Během své druhé návštěvy se ocitl na diskotéce, která byla na předměstí malé vesnice. A protože byl fascinován tamní atmosférou a lidmi, rozhodl se objet malá litevská města a fotit místa, kam se místní chodí uvolnit. Později tyhle fotky sesbíral a udělal z nich knihu, kterou nazval Disko.

Povídal jsem si s ním o litevském venkově a o místech se silnými vzpomínkami na sovětskou minulost a ještě silnější touhou po lepší budoucnosti.

VICE: Řekni mi o své první cestě do Litvy, jaká byla?

Andrew Miksys: Jel jsem tam v roce 1995 se svým tátou, abychom navštívili nějaké příbuzné. Byl to úžasný pocit, moct najednou navštívit lidi, o kterých jsme věděli, ale kvůli Sovětskému svazu jsme se s nimi nemohli setkat. Abych byl úplně upřímný, v tu dobu mě cesta na Litvu úplně nezajímala, ale ve chvíli, kdy jsem tam přijel, mě to místo a ti lidi úplně dostali. Okamžitě jsem se rozhodl, že se chci vrátit a fotit víc. No a v roce 1998 jsem dostal Fulbrightovo stipendium a mohl tím pádem v Litvě fotit rok.

Kdy jsi poprvé šel na litevskou diskotéku?

Byl jsem v jedné vesnici a viděl jsem nějaké lidi, jak jdou do domu s basou piva. To bylo v roce 1999. Nejsem si jistý proč, ale rozhodl jsem se jít za nima a objevil jsem diskotéku. Byla docela rozpadlá a furt vypadala tak, jak vypadala za komunismu, dokonce tam na stěně visela kovová hlava Lenina. Později mi barman tu hlavu dal jako dárek. Šel jsem tam pak ještě několikrát, abych toho mohl nafotit víc. Jezdil jsem v tu dobu přes různé vesnice a objevoval tam další diskotéky. V následujících týdnech a letech jsem takové diskotéky nacházel po celé Litvě.

Co tě přimělo k tomu udělat z toho projekt?

Nejvíc mě fascinovalo, jak silně tahle místa připomínala svoji sovětskou minulost. Všichni ti mladí lidi, co na ty diskotéky chodili, byli zaseklí někde mezi těmihle vzpomínkami a neznámou budoucností. Litva se od roku 2000 hodně změnila. Vyvinula se z post-sovětské republiky do člena EU.

Kulturně byl ten posun docela dramatický. Budoucnost slibovala spoustu možností, ale na všem těžce visela minulost. Páteční a sobotní disko byla ve většině vesnic jediná místa, kam lidé mohli jít, připadat si moderně a trochu se odvázat. Tahle změna dělala všechno trochu živější. Dnes už v těch vesnicích moc lidí nežije, mladí lidi se odstěhovali a hledají prací a dobrodružství v jiných zemích. Chtěl jsem to všechno zachytit, než to zmizelo.

Potkal jsi na těch diskotékách nějaké zajímavé osobnosti?

Nejlepší člověk, kterého jsem fotografoval, byl jeden DJ, který si říkal DJ Playboy. Když jsem poprvé přijel do jeho města, přivítal mě s otevřenou náručí, dal mi pivo a představil mě svým kamarádům. Z místa, kde pracoval, šel trochu strach. Často se tam někdo popral. Ale DJ Playboy se o mě vždycky postaral a jeho kamarádi dávali pozor, jestli jsem v pořádku a starali se o moje vybavení. Furt jsme kamarádi.

Nakonec se přestěhoval do Vilniusu, kde žiju, a pracuje v nemocnici, která je přes ulici od mého bytu. Nedávno jsem měl ve Vilniusu křest svojí knihy a on hrál na after-party.

Stalo se ti něco zajímavého?

Řídit za úplňku skrz litevský venkov cestou na diskotéku je obecně doclea cool. Litva byla poslední země v Evropě, která se vzdala pohanství a přijala křesťanství. Přestože vesnické diskotéky nebyly součástí žádných pohanských rituálů, připomínaly mi dávné doby, kdy venkované v lesích slavili svoje pohanské svátky. Možná tyhle jejich rituály v lese byly jedny z prvních diskoték. Úplněk a hvězdy jsou docela dobrá disko koule.

Naučil ses něco během práce na tomhle projektu?

V Litvě byla moje kniha médii dost kritizována. Lidé si asi myslí, že bych neměl ukazovat lidi a místa, která nepovažují za moderní, nebo které nevytváří obraz Litvy jako ideálního unijního státu. Část toho pochází z touhy vymazat všechny zbytky SSSR, čemuž rozumím.

Pokud sledujete, co se děje na Ukrajině, víte, jak hrozné umí autoritářské režimy být. Představte si, co to muselo být vyrůstat v Sovětském svazu. Ale na druhou stranu ta kritika přicházela od městských lidí, kteří venkovským životem opovrhují. Tahle zaslepenost mi nesedí, myslím, že lidé a místa z mých fotografií by také měli mít možnost se ozvat.

Více Andrewových prací najdete zde.