Moby nafotil první post-apokalyptický kult na světě

Moby se nedávno přestěhoval z New Yorku do jedné skvostné vily v Hollywood Hills, což ho inspirovalo k tomu, aby nahrál nové album a ještě aby nafotil sérii fotek. Tyto dva projekty fungují jako tandem, protože ukazují různorodé stránky Los Angeles. Album s názvem Innocents vyšlo minulý říjen a výstava doprovodných fotografií měla vernisáž v únoru. Když jsem proto dostal email od Mobyho manažera, jestli VICE nechce o této akci něco napsat, tak jsem na příležitost pokecat si s Mobym hned skočil. Bavili jsme se o rozdílu mezi vizuálním uměním a hudbou, o subjektivitě symbolů nebo o tom, co si Moby představuje pod pojmem první světový post-apokalyptický kult.

VICE: Ahoj, tady VICE, mluvím s Mobym?

Jo, tady Moby.

Super, tak jdeme hned na to. V čem je fotka lepší než hudba?

V mnoha ohledech tomu je tak, že fotografie a hudba spolu nemají moc společného. Hudba se odehrává v čase, zatímco u fotografie je na divákovi, kolik času u ní stráví.

Jo, fotografování jde přímo proti konceptu času. Co tě k ní vlastně přivedlo?

Začal jsem fotit, když mi bylo asi deset let. Můj strejda byl fotograf v New York Times, a tak mě zásoboval svým vyřazeným vybavením. První foťák co mi dal, byl stařičký Nikon F, který pamatoval ještě Vietnam. Celkově jsem vyrůstal mezi vizuálními umělci – moje mamka byla malířka, další strejda zase sochař. To, co mě na fotografii fascinuje, je její potenciál k relativizování sémiotických signifikantů. Je mi jasné, že tohle nejde říct bez toho, aby člověk nezněl jako namyšlený hipster.

Jo, je to trochu náročnější formulace.

Ve své samé podstatě je hudba jenom to, že molekuly zvuku naráží různými způsoby do ušního bubínku.  Jenom tímhle ale můžete dohnat lidi k pláči, k smíchu nebo k tanci. Nebo je přimějete se ostříhat v jistém stylu, a tak. Když se kouknu na fotku, tak je to zase jenom světlo, co se odráží trochu jinak, ale přesto na ně lidé můžou mít tak zásadní reakce. Fotka je jen kus papíru, na kterém je pár pixelů, ale může toho tolik sdělit.

Myslíš si, že fotografie může být stejně mocná jako hudba?

Je to kolektivní záležitost – občas se totiž na síle jedné fotky všichni shodnou. Když vidím fotku vietnamského mnicha, který se sám upálil, tak na to mám pochopitelně velmi silnou reakci. Ale pak se na to kouknu trochu z dálky, a říkám si – na co tady vlastně reaguju? Vždyť se koukám jen na kus papíru! Lidé mohou mít velmi emotivní reakce na systém symbolů, a tohle mě vždy fascinovalo. Myslím, že někde v hloubi duši jsem vždy chtěl jít studovat sémiotiku na Brown University. Velmi mě zajímá právě ten vztah mezi signifikanty v jedné dané fotce; to, když si vezmete jednoduché, lehce srozumitelné signifikanty, zároveň je porovnáte a vyhodnotíte jejich hlubší vzkaz. Jedna fotka na mé výstavě ukazuje člověka oděného v prostěradle, jak stojí v supermarketu a na obličeji má masku opice. Ta fotka ukazuje něco naprosto banálního, něco co všichni známe, tj. běžný městský supermarket, a do něj vpraví naprosto cizí element. Je to vlastně velmi lehké; maska, prostěradlo a lidská postava, ale lidi si hned začnou klást otázky, jestli to byl záměr? Je to vtipné? Co tím chtěl sdělit? Tohle je pro mě na focení nejzajímavější.

Fotografie zachycuje jen jeden moment v čase, tak je vždycky mnohoznačná…

Já to žeru, když se umění dá číst mnohoznačně. Nemůžu vystát, když se umělci snaží vést člověka ke svým závěrům. Když vidím fotku hladového dítěte v Bangladéši, tak jsem rád, že fotograf dokumentuje bezpráví, ale zároveň se cítím manipulován. Je tam hrozný tlak udělat si ten jeden názor, který fotograf od vás chce. Je to nefér. Mnohem radši mám díla, která člověka k ničemu nenavádí, ale nechají si ho udělat vlastní názor.

Tvoje poslední série fotek s názvem Destroyed byl spíš dokument a dělal jsi ho spíš jako bokovku. Zato tyto fotografie vypadají víc jako aranžované.

To doufám. Řeknu něco naprosto zjevného a to, že žijeme ve fakt divném světě. Naštěstí tu existuje tolik dobrých fotografů, kteří dokumentují tuhle podivnost, a já to dělám taky rád, ale poslední dobou mě spíš baví vytvářet umělecké fotografie. Vytvářím v nich vlastní, originální příběh. Možná je to proto, že nevím jak pořádně dělat filmy. Takže tohle je můj polovičatý pokus stát se režisérem. V podstatě vytvářím příběh z 12 obrazů.

Jaký je vztah mezi tvými fotkami a tvým posledním albem Innocents?

V jistém smyslu je celý ten projekt výsledkem mého stěhování do Los Angeles. Obě věci však prezentují různé stránky toho města. Hudba je taková sladká – doufám, že ne přeslazená – ale je to jemná hudba. Oproti tomu jsou ty fotky dost bizarní.

A stejně tak je to s LA: na jednu stranu je to sladké, přívětivé místo, ale na druhou stranu je to místo dost podivné. Na Silver Lake třeba bydlí lidé v obrovských barácích a vymetají farmářské trhy, zatímco o pár kilometrů dál je Salton Sea, Joshua Tree a miliony čtverečních kilometrů pouště, kde se nedá žít naopak vůbec.

Fotky jsou to docela strašidelný.

Masky dovedou lidi dost poděsit, ale samy o sobě jsou kompletně neutrální. Prostě je to kus vytvarované umělé hmoty. Chci, aby se na to lidi koukli a nějak se k tomu postavili. A v nejlepším případě se ještě sami sebe ptali, proč ta fotka v nich vůbec vyvolala reakci.

Asi před pěti lety jsem přestal pít, ale v roce 2004 jsme se s kamarády sešli a koukali na výsledky prezidentských voleb. Všichni jsme pracovali na kampani Johna Kerryho a jak přicházely výsledky, tak jsem si vzal hodně drog a úplně se zničil. Seděl jsem před televizí a moji kámoši brečeli, protože byli naštvaní, že Bush to znova vyhrál. V tu chvíli jsem měl prozření, že tam všichni sedíme úplně emocionálně zrušený, jenom kvůli tomu, že se tahle obrazovka ze skla a pixelů skládá trochu jinak, než kdyby byla vypnutá. Nakonec to je a vždycky bude jenom kovová bedna ze skla, kterou protýká hafo elektřiny, nic víc.

Jeden z důvodů proč ty fotky vypadají tak zlověstně je i to, že těmi maskami a hábity odkazuješ na náboženské kulty.

Já jsem nedávno koupil tuhle starou vilu z roku 1927. Kdybych byl trochu víc ambiciózní, tak bych se stal vůdcem nějakého kultu. Ale já nechci být vůdce kultu, protože bych v tom asi ani nebyl moc dobrý. Kdybych býval měl naprosto zkažené dětství a byl trochu víc emocionálně vykolejený, tak bych ale z tohohle baráku udělal komunu a byl vůdcem. Je tomu tak, že většina kultů byla předapokalyptická. Mysleli si, že za chvíli přijde apokalypsa, a že jejich vůdci našli způsob, jak je ochránit. Nápad pro mojí foto-show Innocents je ten, že apokalypsa už se stala a že Innocents jsou první post-apokalyptický kult.

Kulty o nás, jako o lidském druhu, hodně vypovídají. Je to hodně o potřebě sounáležitosti, blízkého kontaktu a taky o tom dát moc do rukou prvnímu člověku, který chce vládnout. Když si to tak člověk vezme, tak všechny kulty jsou právě postavené na takové bezelstné, plíživé naivitě. Všichni ti jemní, povětšinou dobře smýšlející lidé se dají dohromady okolo nějaké ideje, divně se na to oháknou a pak mají sladký pocit sounáležitosti. Je na tom něco dětského. Pokud teda zrovna nezabíjí sebe nebo jiné lidi.

To by se ale ve tvém kultu nestalo, že ne? 

No, i kvůli tomu bych asi byl hrozně špatný vůdce. Nechal bych si lidi dělat, co chtějí!