Muž, který fotí vraky letadel

​Dietmar Eckell fotí vraky letadel už několik let. Ve svých začátcích jako amatér zachycoval krajinu ozdobenou nepoužívanými kolejemi, budovami či auty. Jak šel čas, věnoval se více svému koníčku než vlastní práci. Zlom nastal po nehodě s padákovým kluzákem, při které si zlomil nohu. V tu chvíli ho napadlo: Co se vlastně děje s havarovanými letadly? Ne s těmi, co končí smrtí posádky, ale s těmi, které končí bojem o přežití v pusté divočině.

Po krátkém průzkumu zjistil, že existují tucty opuštěných míst po celém světě, na kterých letadla ještě stále stojí. V roce 2010 dal v práci výpověď a začal fotit vraky havarovaných letadel, ze kterých vyvázli všichni pasažéři živí. Tuto sérii fotek nazval ​Happy End. Právě se vrátil z týdenního pobytu v Austrálii a já jsem se s ním setkal, abych se ho zeptal, co tam objevil a proč to všechno vlastně dělá.

VICE: Co jsi fotil v Austrálii?
​Dietmar Eckell: Byla to hodně stará C-53. V roce 1942 prováděl nějaký chlápek nálet na Broome. V té době byla v každém městě tma, protože to tam bombardovali Japonci. Pilot minul letiště a došlo mu palivo. Je to tam jedna velká rovná plocha, takže se mu podařilo přistát a všichni byli zachráněni. Je to krásný příběh. Bylo to tak daleko, že tam to letadlo nechali doteď a pořád je v dobrém stavu. Uběhlo sedmdesát dva let a jediné, co chybí, je motor. Trvalo sedm dní, než jsme se tam dostali, a museli jsme spát na střeše džípu. Já chtěl popravdě spát v tom letadle, ale domorodci mě nenechali.

To zní zajímavě. Jak se dají tyhle věci najít?
​Projíždím fóra na internetu, například ​Pacific Wrecks a různá fóra pro piloty. Všichni piloti ve výslužbě rádi vyprávějí historky, takže o tyto informace není nouze. Pak jsou tu databáze Armády Spojených států o všemožných haváriích. Nejdříve si vyhledám konkrétně ty, při kterých se nikomu nic nestalo. Pak obejdu letiště a pokecám si o tom s pilotama. Bývá to tak, že tě jeden pošle za druhým a ten ti třeba řekne, že to celé sledoval zespoda. Chtějí ti pomoct, protože je to baví. Někdy mi lidi ani nevěří. Jeden pilot mi řekl: „Ty jsi mi z Německa přijel říct, že tu někde máme havarované letadlo?" Tenkrát jsem měl souřadnice a letěli jsme tam hodiny. Když jsme pak našli letadlo na břehu jezera, nemohl tomu uvěřit.

Které letadlo ti nejvíce uvázlo v paměti?
​Myslím, že to, které jsme našli v lese na Aljašce. Všude bylo plno barev, protože byl zrovna podzim, a je zkrátka fascinující, s čím se ti chlapi museli v roce 1950 vypořádat. Armáda létala s letadly C-82 Packet, ale ta nějak nefungovala, tak je prodali přepravní společnosti. Potom létala okolo Kanady a Aljašky. V podstatě to byly okřídlené rakve. Jednomu z nich selhaly všechny elektrické obvody a pilot zázrakem přistál v lese. Bylo to zrovna v lednu, sever polárního kruhu a jedinou šancí na přežití byl pořádný oheň. Ten nakonec udělali a přežili tak tři dny. Potom si pilot jiného letadla všiml světla na horizontu a zachránil je. Srandovní je, že mi o tomhle letadle řekl sám ten pilot a děkoval mi, že jsem sepsal jeho příběh. Tak jsem mu poslal svou knížku a byl nadšený. Říkal, že jeho děti byly tou báchorkou už otrávení a že má konečně nějaký důkaz.

Fotil bys i vrak letadla, ve kterém někdo zahynul?
​Ne. Rakev nikdy fotit nebudu.

Změnil ti tenhle koníček pohled na zřícená letadla?
​Čím více letadel havaruje, tím více prodám knih. To je smutné. Lidi si to vyhledávají na Googlu a pak mě kontaktují. Když se v Číně ztratilo MH370, pořád byla naděje na šťastný konec a přesto se mi ozvali nějací lidé. To mi prostě nedělá radost.

Proč tě vraky letadel tak fascinují?
​V němčině existuje slovo restwert. V překladu je to „zbytková hodnota". To znamená, že už daná věc nemá využití, ale přesto na ní něco je. Záleží na estetice, příběhu a spojitostech. Vidíš staré letadlo, nebo třeba kolotoč obrostlý stromy a něco to evokuje, příběh. Mám rád tu nemateriální hodnotu věci. Je možné, že za milion let budou tyhle věci vypadat úplně stejně. Najednou vidíš, jak jsme my, lidi a náš životní cyklus, malí.

Zajímaly by tě třeba funkční veterány?
​Ne. Nikdy bych nešel na výstavu veteránů. Ani do muzea letadel.

Takže tě fascinuje ten element smrti?
​To ne. Ve smrti krásu nevidím. Já to vidím tak, že tam ta letadla prostě odpočívají. Někteří lidé říkají, že jsou moje fotky depresivní, ale já si to nemyslím. Věci se mění a to je podle mě super. Pokud už něco nemá využití, tak jen proto, že to bylo něčím nahrazeno. V tom já vidím krásu.

​ Výstava v Berlíně

A co když jednou nebude mít využití tvoje kniha?
​Jasně, to je ten koloběh. Jednou možná budou mít moje fotky větší hodnotu, než ta letadla. Já se těším spíš na tuhle fázi, než na tu, kdy budou padat ze zdi. Dělám si srandu. Neberu se vážně.

Bavilo tě focení odjakživa?
​Byl jsem normální německé dítko. Narodil jsem se roku 1967 v docela malém městečku Frankenthal. Bavilo mě objevovat. Jel jsem na motorce do Západní Afriky, a to vlastně víckrát. Vždycky jsem v těch pustinách našel něco zajímavého. Třeba opuštěný důl v Alžírsku. Později jsem si zavedl systém. Jel jsem po stopách vlakových kolejí, což mě bavilo, protože kdysi bývaly pro všechny hodně důležité. Pak jsem začal fotit a tak vznikla první série fotek. Teď, když jsem opustil vody marketingu, se považuji spíš za umělce. Nenechám se nikým najmout. Nefotím svatby a takové to „Hej, mohl bys pro mě vyfotit tamto letadlo?" na mě taky neplatí. Prostě ne.

Co si o tom všem cestování myslí tvoje rodina?
​V zimě žiju v Bangkoku, kde mám svou přítelkyni, a ta v létě zase přijede do Berlína. Funguje nám to dobře. Navíc jsme se poznali, když jsem už cestoval, takže jí to už ani tak nepřijde.

Kam se chystáš příště?
​Vím o jednom, vlastně o dvou letadlech v Palau, což je ostrov v Mikronésii. Zase pěkně z ruky. Jsou tam japonská letadla z druhé světové války. Je těžké zjistit detaily, protože Google je v překladu z japonštiny dost nepřesný. Ale jako vždy, tajemství je půlka zábavy.