Na co je Česko?

Domácí společnost se po první přímé volbě prezidenta údajně rozdělila na dva nepřátelské tábory – na Zemanovy přívržence a Zemanovy odpůrce. Není to tak úplně pravda, bezmála polovině českého národa, která nepřišla k volbám, bylo tenkrát jedno, kdo se hlavou jejich státu stane. Co jsou Češi? Co je Česko? Odkud kam je Česko? A na co je Zeman?

David Zábranský, držitel ceny Magnesia Litera a nominace na Cenu Josefa Škvoreckého a Českou knihu, se spojil s českou scénografkou a režisérkou, držitelkou nominace na Českého lva a Cenu Alfréda Radoka Kamilou Polívkovou, aby v létě na prknech Studia Hrdinů uvedli divadelní premiéru sezony se Stanislavem Majerem v jediné roli. O monodramatu „Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny" jsem si s nimi povídala.

VICE: V jednom rozhovoru z roku 2013 se zmiňuješ o tom, že píšeš knížku, která se bude zabývat československou historií. Ta už je na světě, Martin Juhás čili Československo, a teď jsi napsal divadelní text. Je to tvůj první text pro divadlo, který jsi napsal? A jaké to bylo psát ho po Martinu Juhásovi?

David Zabranský: Jo, první. Něco málo jsem sice napsal pro rozhlas, ale divadlo, kde je třeba počítat i s vizuální stránkou, to je pro mě novinka. Z rozhlasu jsem si nic nedělal, netěšil jsem se ani jsem se nebál, teď je tomu ale úplně jinak. A zvlášť když jde o Studio Hrdinů, o ten letenský intelektuální stánek! … Román jsem psal náruživě a pro zábavu, s Majerem to bylo trochu jinak. Řekněme, že v tom psaní bylo víc kalkulu, víc chladu, víc promýšlení.

Dejme tomu, že se člověk, kterému se Juhás líbil, v létě rozhodne jít na tvé monodrama "Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny". Co by měl čekat, respektive může se těšit na nějakou "juhásovinu"? A co od toho vlastně očekáváš sám?

David: Soukromě jsem se rozhodl, že tu hru budu inzerovat jako text o Zemanovi, a vlastně to tak je. Mnohé asi překvapí, že text se prezidenta vlastně zastává, přesněji řečeno vypravěč se de facto vyznává z lásky k Zemanovi… No, a jestli je to juhásovina, čili nějaká potměšilost? Ano i ne. Tenhle text má k vážnosti mnohem blíž než románový Juhás, to chci říct. Krom několika provokací a nadsázek se v zásadě zabývá vážnými tématy: co je Česko? Kde Česko začíná a kde končí? Kdo chce v Česku žít? Kdo tady žije, a proč? … Očekávám, že ten text aspoň někoho vyprovokuje k myšlení.

Jak došlo ke spolupráci s Kamilou Polívkovou?

David: Kamila – a je otázka, zda jí mám tykat nebo vykat; i tím se ostatně ten můj text zabývá – mě oslovila s tím, že četla moji povídku Walterova cesta k místu posledního odpočinku jeho spolurodáka Arthura Schopenhauera v Respektu. Líbila se jí, dali jsme si schůzku v Oku na Letné, kde bydlím, kousek od Veletržního paláce, kde sídlí Studio Hrdinů. Chtěla tu povídku zdramatizovat, ptala se mě, co si o tom myslím a tak dále… V tu chvíli jsem se chopil iniciativy a ukázal jsem na Oko a na Letnou: Napíšu vám o tomhle! … Ještě toho večera jsem sedl a začal jsem psát text o Letné, o Studiu Hrdinů, o herci Stanislavu Majerovi, o Zemanovi, přesněji řečeno o odporu, který k němu pociťuje většina mých známých, v zásadě celé Letná v širším slova smyslu… Text jsem pojmenoval Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny.

Kamila Polívková: Ano, ta povídka vyšla někdy v roce 2014. Připomněla mi něco osobního a napadlo mě, že by to byl dobrý materiál na monodrama pro Standu Majera. Tím to pro mě skončilo, hlavně proto, že jsem měla v té době hlavu plnou jiných projektů a jiné práce. A najednou jsem Davida, kterého jsem do té doby vlastně osobně neznala, několikrát za sebou náhodně potkala. Nakonec jsem ho oslovila a požádala o schůzku. Očekávala jsem kvalitní literaturu, protože David je vynikající autor, ale vůbec jsem nepočítala s tím, že se to všechno seběhne tak rychle. Upřímně mě překvapilo, jak citlivě a přesně dokázal David vystihnout to, o co mi šlo, a ještě přidat tolik ze sebe. Ani mě nenapadlo, že by se cokoliv na té už původní verzi textu mělo měnit.

Jak v Juhásovi, tak ve své hře se zabýváš tématem domoviny nebo prostředím domova. V Juhásovi naši domovinu od období první republiky tvoří pedofilové, narkomani, gayové, alkoholici, postavy kontroverzní nebo takové, jejichž obraz se s dobou první republiky běžně nespojuje. O nikom se tam nedá říci, že by byl nějak řekněme „tehdejší společensky spořádaný člověk". Týká se téma "společenské spořádanosti" i tvé hry?

David: Vlastně ano. Text je to velmi nekorektní, provokativní. Jde proti proudu a proti očekáváním návštěvníků takových podniků jako je Studio Hrdinů.

Kdo je "herec a truhlář Majer"? Je to typ?

David: Herec a truhlář Majer je především existující herec a truhlář, s nímž se můžete seznámit na facebooku nebo v kavárně divadla Na Zábradlí… Nebo kdekoli jinde, třeba během natáčení některého divácky velmi úspěšného seriálu, což je eufemismus pro prostou komerci… Především je ale třeba říct, že Stanislav Majer je velmi úspěšný, což s typem nemá nic společného. Prostě je dobrej. Fakt, že se profesně dokáže rozkročit mezi Studio Hrdinů a divadlo Na Zábradlí na straně jedné a seriály na Primě na straně druhé, aniž se na něj jedna či druhá divácká skupina bude dívat skrz prsty, je obdivuhodný a svědčí o Majerově výjimečnosti. Tolik tedy o tom, v čem Majer není typ. V čem typem je? Inu, lidský typ jsem z něj udělal tím, že jsem mu přiřkl roli člověka, který se pěkně obléká, pěkně myslí a nemá rád Zemana.

Proč se vůbec tématem domova zabýváš?

David: Ty sice říkáš domovem, já ale v textu důsledně používám termín "domovina", archaické slovo, které najdeme nejen v první československé ústavě, ale v jeho německé podobě i v rámci ideologie nacismu. Řekněme, že tehdejší Čechoslováci to s domovinou mysleli dobře, nacisté zle, což je ale skoro nepřípustné zjednodušení – o i tom se snažím v té hře mluvit: lze budovat domovinu bez určité míry nacionalismu? Kupříkladu první republiku si mnozí z nás ještě pořád představují v růžových barvách, ale střízlivý pohled je jiný. U nás se tradičně věci metly pod koberec, hlavně aby mýtický Západ o nás pořád měl dobrou představu. Miláčci Dohody! … Jak ukazuje mimo jiné i migrační krize (to není zrovna šťastný termín), koncepty domova, domoviny, státu, národa, hranic, nic z toho není pasé, nic z toho nepřestalo hrát roli, ba naopak.

A jaký je stav domoviny?

David: Majer by měl mluvit o stavu své domoviny, když se ten text tak jmenuje, že ano? Inu, Majer ke slovu paradoxně moc nepřijde, všechno za něj jeho ústy říká vypravěč. Stanislav Majer de facto bude hrát mě a bude mými slovy mluvit o sobě. No a na co se tedy ptám já? Kladu si docela triviální otázky: byl lepší Havel, Klaus nebo Zeman – a není to nakonec jedno, nejsou nakonec všichni tři z určitého hlediska stejní, stejně dobří? A podobně.

Jsi vystudovaný právník a v minulosti jsi tvrdil, že to byl ztracený čas a žes na práva vlastně jít nechtěl. Dostal ses do styku s politikou? A jak se díváš na vztah politiky a umění?

David: V Čechách má vztah politiky a umění dlouhou tradici, možná by se dokonce dalo říct, že jediní, kdo v našich zemích mají vztah s politikou, jsou právě umělci, národním obrozením počínaje, přes Čapka po komunisty v první republice až po Havla. Politiků a politiky v tradičním smyslu se nám nedostává, dobře na to setrvale poukazuje kupříkladu Petr Pithart. Takže stručně řečeno – na vztah politiky a umění se po českých zkušenostech dívám velmi negativně.

Ve hře dojde i na kritiku české umělecké společnosti. Proč to?

David: Protože umělci se mají věnovat umění a v Česku se podle všeho věnují čemukoli jinému, jen umění ne. Facebookem počínaje, peticemi konče. Čeští umělci jsou z velké části přihlouple angažovaní a namyšlení. K namyšlenosti je přitom vede právě ta zmíněná angažovanost, klamné vědomí, že znají pravdu, neb jejich chabé a zbytečné umění by je povětšinou přivedlo jen k depresi. Vezměme si třeba Zemana: je to stařec, který se snaží být novodobým Masarykem a nedaří se mu to. Čeští umělci by ho nejradši pověsili, přitom by mu ale měli dokonale rozumět: i oni se snaží být Rohmery, Houllebecqy, Auerbachy, a ani oni jimi nikdy nebudou. Když se k tomu přičte, že umělec se vyznačuje zvýšenou mírou rozumění lidem a okolí, pak mají současní čeští umělci hned dvojnásobný důvod, proč Zemanovi rozumět…

Co podle tebe člověka dělá umělcem?

David: Umění, umělecké dílo. Hmatatelný výstup, který je určitou relevantní skupinou považovaný za umělecké dílo. Umělec života je tedy blud.

Když už jsme u toho, dost skepticky se stavíš též ke "kulturnosti, kultivovanosti" národa. Doslova se ptáš, kde v domovině, plné reprodukcí, nalezneme silné dílo? To podle tebe u nás není nikdo schopný nebo nic, co by se dalo považovat za silné dílo?

David: Dráždí mě lidi, kteří příliš často operují slovy kultury a kultivování. Ti lidé tím podle mě většinou mluví o sobě, o své kulturnosti a kultivovanosti, a podle mě se většinou pletou. Kultivovat navíc nelze donekonečna, nehledě k tomu, že kultivovanost je vlastně nuda… Přijde mi, že kultivovanosti a kultivování se tady chopili lidé, jimž jejich inteligence postačuje jen na to, aby se postavili na správnou stranu, na stranu "dobra". Tato správná strana jim pak dodává bezpečný stín či vzrušující výsluní (to podle situace), dále pak sebevědomí. Často jim také zaručuje otevřené dveře do míst, do nichž by se se svým intelektem jinak nikdy "nepromysleli". Kultivovanost bych tedy oželel, ale osobité myšlení chybí.

V textu kritizuješ jak S. Majera, tak K. Polívkovou, kteří se tvého textu ujali. To je zajímavé – proč si myslíš, že se toho ujali, když se tam do nich opíráš?

David: Protože jsou to přemýšliví lidé, dobří umělci. Pochopili, že se do nich neopírám, nýbrž že s nimi pracuji. Zjednodušuji, přeháním, a poukazuji tím na něco podstatného. Studio Hrdinů a lidé kolem Studia žijí do velké míry v bublině chvály, nikdo si proti nim nedovolí namítat. Dělají své věci dobře, tak to prostě je. Jenomže tahle bublina může přivodit zkázu, a ve Studiu Hrdinů to samozřejmě tuší.

Co považuješ za svůj domov ty? A kdo je podle tebe kosmopolita?

David: Kosmopolita v dnešní době je podle mě archaismus. Domov mám – skoro mám chuť říct bohužel – v rodném jazyce. Mnohem raději bych měl domov na řeckém ostrově Lesbos, který jsem si loni zamiloval (už tehdy tam mimochodem byly tisíce uprchlíků), leč mám ho v Praze… a ve Strakonicích, na Valašsku, v Táboře, v Litoměřicích. Ale stejně tak ho mám v Budapešti, ve Vídni, v Bratislavě, v Krakově. Kompromis: mým domovem je Visegrád a Rakousko.

A co my jako národ? Vedeme jen plané řeči? A když jde o činy, tak kde nic tu nic? Raději se přizpůsobíme?

David: V zásadě ano, ale je to až přílišné zjednodušení. Ale pokud tomu tak je, nedivme se tomu, vždyť se stačí podívat na mapu. Podceňujeme geografickou danost. Jak říkám, podívej se na mapu, najdeš tam mnohé důležité odpovědi. Západ je předurčen k vyspělosti, protože je geograficky neohrožený. A když se na to podíváme z druhé strany, koho mohl Západ ohrožovat? Atlantický oceán? Ach ne, kolonie, samozřejmě, milióny mrtvých za mořem… A Česko? Dost blízko Rusku, nezdá se ti? Dost mezi, ne? V takovém prostoru se těžko koná, mnohem lépe se zde mluví… Freudovi pacienti mluví, Kafka mluví…

Půjdeš se na hru do divadla podívat?

David: Rád bych byl už u příprav a u zkoušení.

Proč bychom měli na "herce a truhláře Majera" do Studia Hrdinů přijít?

Kamila Polívková: Už jenom kvůli tomu, že to je nová hra od vynikajícího současného českého autora dotýkající se aktuálních témat. To se u nás jenom tak nevidí. David Zábranský jej sice napsal Stanislavu Majerovi tak říkajíc přímo na tělo, ale přesto si myslím, že budou diváci překvapeni a troufám si říct, že možná i zaskočeni jeho obsahem. Ostatně jako já sama, když jsem si text poprvé přečetla.

Zajímalo by mě, proč jste se rozhodla pro text, který se zastává Miloše Zemana.

Kamila Polívková: Text jsem četla až poté, co ho David dokončil, sešli jsme se pouze jednou, dali si kávu v kině Oko, já se mu snažila popsat svoji představu a on se mě na ledacos vyptával. Asi po dvou měsících mi poslal výsledek - po všech stránkách vynikající monolog. Tedy se nedá říct, že jsem si vybrala text, který se zastává prezidenta Zemana. Když už se na to ptáte, tak se dá říct, že se zastává spíš jeho voličů a obdivovatelů a to je něco, s čím se můžu ztotožnit, i když jeho obdivovatelem ani voličem nejsem. Režírovat divadelní hry o někom, koho dotyčný tvůrce nemá rád, je navíc celkem obvyklý jev. Z mého úhlu pohledu toto ani není ústředním tématem. Hlavní postavou Davidova monodramatu je vlastně on sám. Takže tedy já, režisérka Polívková, se vlastně budu zastávat spisovatele Davida Zábranského. No řekněte sama – koho z Prahy 7 by to nezajímalo.