Návštěva na jediném party ostrově v Íránu

Před pětatřiceti lety byl Írán docela jiné místo, než je dnes. V čele země tehdy stál Muhammad Rezá Šáh Pahlaví a bylo tam vcelku rušno. Ženy si oblékaly šaty ze Západu a tanec a pitky byly oblíbeným způsobem trávení volného času.

Šáh usiloval o vytvoření turistické atrakce v lasvegaském stylu, která by přitáhla peníze ze zahraničí a stala se zároveň rájem pro íránskou elitu. Místem, které si pro své centrum zábavy vybral, byl ostrov Kish v Perském zálivu. Tento ostrov měl vše; hřejivé počasí, nádherné pláže a vesměs liberální a bezstarostné obyvatelstvo.

Tohle vše se však změnilo s příchodem islámské revoluce roku 1979, kdy velký Rúholláh Chomejní převzal vedení státu a íránská party scéna skončila. Dnešní fundamentalistický Írán je asi to poslední místo, kam by si partychtiví lidé ze Západu vyrazili za zábavou. To však neodradilo současnou vládu Íránu od toho, aby se je opět pokusila nalákat na ostrov Kish.

V roce 1989 vyhlásila vláda zhrozena nedostatkem mezinárodních turistů ostrov Kish bezcelní zónou. Na tomto ostrově přestaly platit daně a pro vstup už nebyla nutná víza. Ženám bylo povoleno nosit hidžáby a dokonce jim zpod nich mohly vyčuhovat vlasy. Podporováno bylo i plavání (ačkoliv muži a ženy museli plavat zvlášť) a tanec. Všechny tyto aktivity jsou na ostatních místech v zemi přísně zakázány.

Nicméně Kish se stejně nestal top party destinací. Místo party scény, která měla nabývat na reputaci, začal být spíš známý pro svou únoscovskou scénu. V roce 2007 Robert Levinson, bývalý agent FBI, při návštěvě Kishe zmizel a od té doby je zajatcem, čímž získal titul nejdéle drženého Američana v celé historii USA.

Po jeho zajetí vydala americká vláda prohlášení, které popíralo, že by byl bývalým agentem CIA na špionážní misi, ale prostě tam jel na dovolenou. Loni nezávislá americká mediální agentura Associated Press odhalila skutečný příběh – jasonbourneovskou ságu o samovolně se shromažďujících agentech CIA, kteří podle AP Levinsonovi platili, aby tam získával důležité informace.

Navzdory této temné minulosti současný prezident Hassan Rúhání sdělil minulé léto svým voličům, že by chtěl opět pozvednout turismus na Kishi – z velké části kvůli tomu, že silně sankciovaná vláda nutně potřebovala zahraniční kapitál.

si nikoho nepřekvapí, že na Kish stále nikdo nejezdí. Většina turistů jsou Íránci a několik dalších jsou migrující pracovníci z Dubaje, kteří museli opustit Spojené arabské emiráty kvůli ukončení platnosti víz, z nichž s mnohými se nejednalo moc slušně. Asi zase nikoho nepřekvapí, tedy kromě íránské vlády, že lidi za Západu mají tendenci vyhýbat se dovolené v zemi, kde se občas řvou věci jako: „Smrt Americe!”

Ale jsem optimista. Třeba na tomhle ostrově ještě nějaká party bude. Z rozmaru jsem si rezervoval letenku. Vzhledem k sankcím, které brání Íránu používat mezinárodní bankovní systém, bylo zaplacení letenky docela složité, ale nakonec jsem to zvládnul. Měl jsem tu čest letět s Kish Air, která měla letadla tak stará a itinerář tak špatně organizovaný, že to bylo téměř horší, než kdybych letěl s tím nejhorším lowcostem.

Celý ostrov pak je jako památka z jiné doby. Nejbližší věc alkoholu, kterou si můžete na Kishi dát, je „nealkoholický sladový nápoj“. Myslel jsem, že to bude dobrý si jeden ironicky dát, ale po prvním doušku jsem si uvědomil, že bych musel být hodně opilý, abych vypil celou tu věc, která chutnala jako rezavý kov s umělým aroma. Docela paradox.

Nedostatek zahraničních turistů na tomto místě způsobuje, že to tam vypadá děsivě a opuštěně. Jednou z nejvíce populárních atrakcí a míst pro focení je vrak známý jako „Řecká loď“ – nečekejte ale nic jiného než prázdnou budovu ve tvaru lodi, která dává tomu místu šmrnc.

Dobře, tak možná je to ostrov několik dekád a fatev od své slávy, ale stále jsem doufal, že tam bude nějaké místo, kde se dát bavit. Potom, co jsem se ptal v okolí, jsem byl informován o jednom místě na večeři s áčkovou show předních íránských jmen zábavní scény, která měla trvat do ranních hodin. To znělo dobře.

Noc odstartovala show komika chrlícího urážky, který se (podle mých fársky mluvících přátel) ptal publika, odkud z Íránu pocházejí, a poté pokračoval s urážkami a stereotypy o daném městě, dokud na něm nenechal jediné suché místo. Publikum jevilo zájem spíše o večeři než o toho chlapa, ačkoliv jeho nejapné poznámky o Teheránu pozornost publika celkem pozvedly.

Bohužel jsem seděl v horním mezipatře a i přes pokusy získat jeho pozornost tím, že jsem mával rukama, si nevybral pro své posměchy nikoho, kdo seděl dál než v prvních řadách. Byl jsem opravdu zvědavý, jak by uměl zesměšnit New Jersey. Šel by cestou Jersey Shore? Mohl by jít s průmyslovou pustinou, exit 12 na trase zápachu? Nebo nevěřící cestou, že Amerika je velký Satan?

Nebýt zrovna v zemi, které je výkladní skříní protiamerické rétoriky, připadal bych si zhruba jako na Floridě v Orlandu. Jídlo se totiž servírovalo v obscénním množství a bylo tam spoustu lidí v nelicencovaných kostýmech postaviček z amerických komiksů. Disney, Warner Brothers, kabelovka Nickelodeon, ti všichni byli dobře zastoupeni. Podařilo se mi vyfotit rozmazaně ptáčka Tweetyho, právě když se mi pokoušel vytrhnout foťák z ruky.

Vyvrcholení přehlídky představoval nějaký zpěvák. Jak mi bylo řečeno, v Íránu je úplně průměrný. Byly tam lasery, drobná pyrotechnika a dokonce stroj na mlhu, která dělala umělci efekt ducha. Dav jel na sladké sodě (číšníci jí dolévali bez skromnosti), tleskal na hudbu a někteří si dokonce zatancovali v uličkách. A bylo. Dosáhl jsem vrcholu (legální) party scény v Íránu. Byl jsem na vrcholu a bylo to poměrně zábavné.

Řekl jsem legální. Slyšel jsem spoustu příběhů o teheránských undergroundových večírcích, které by se co se zásob alkoholu a drog vyrovnaly tomu, co by dal zbytek světa dohromady, ale na takovou party mi nedošla pozvánka. Asi ještě musím zapracovat na networkingu.