Nechal jsem se zatknout v Liberlandu

V poslední době o tom čtete. Liberland. Nová samozvaná země ve staré matičce Evropě, drzý start-upový projekt několika lidí z různých koutů světa, započatý Čechem Vítem Jedličkou v první polovině letošního dubna. Svobodný stát se v plenkách své existence potýká s chorvatskou policií, vstoupení na jeho půdu vás zavede rovnou do basy. Teda mě.

Přijel jsem do Liberlandu na oslavu Dne nezávislosti, jako sympatizant jeho myšlenky, vlastně spíše trochu punkového stylu, jak zakládat novou zemi na zelené louce. Vlastně v zarostlém močále. Pohybovalo se tu i s prezidentem asi třicet lidí, mimo jeho aktivisty a zakladatele švýcarské společnosti Liberland Settlement Association, tu byli převážně novináři a filmaři. Asi zlatej důl na dobrý historky.

Prokalili jsme dva večery, během nichž brzo opadlo veškerý pozlátko, ani ti nejvýš postavení investoři neměli problém se vyspat na gauči, když už byly zabrány všechny postele, prezident se musel dokonce spokojit s matračkou, zakryt bundou, kterou mu půjčil můj kamarád.

Jak už to bývá, mezi asi třetím až pátým panákem přicházejí ty nejlepší nápady a tak jsem se přihlásil jako dobrovolník na nedělní vylodění na Liberlandském ostrůvku, který k zemičce přiléhá z kraje Dunaje. Plán byl jednoduchý: vylodí se dva občané nové zemičky, kteří se budou snažit vlajkou označit svoji půdu a následně se k nim připojí tři členové nově ustanoveného Liberlandského červeného kříže - jehož součástí jsem se stal i já sám - aby monitorovali situaci a dohlédli na dodržení lidských práv obou stran. Dali nám jednoduché instrukce, ale stejně nás všechny zatknou a odvlečou, jako přes třicet dalších před námi. Dobrý vědět.

Druhého dne odpoledne jsme ve vší parádě vyjeli na Dunaj. Ve třech lodích se tísnili jak sami aktéři, tak armáda novinářů a filmařů, rvoucí se o ta nejlepší místa pro své záběry. Do vzduchu vylétl dron s kamerou. Naproti Liberlandu jsme zakotvili na srbské straně řeky a nafoukli dva čluny, zapřáhli je za loď a vyrazili do akce. Policisté ve svých člunech okamžitě vyrazili proti nám, snažíc se zahradit cestu na ostrov. Odpojili jsme se a každý vydali jinými směry. Pádla a naše svaly proti motorům, na pláž jsme vstoupili mokrou nohou a vztyčili jak vlajku Liberlandu, tak červeného kříže. Chorvatská pohraniční policie se vylodila za námi.

Probíhala asi hodinová výměna názorů. Kolem projížděly liberlandské lodě, natáčející veškeré dění na ostrově a vyzývající z megafonu policii k opuštění země, u níž neexistuje žádný přímý důkaz, že mají právo na ní vykonávat svoji činnost. Jeden ze členů červeného kříže stihl odplavat, brazilský Liberlanďan dlouho pobíhal po mělčině a mával policistům vlajkou před ksichtem jako toreador, než na něj naskákalo několik chlapů a spoutaného odvlekli do lodě, která přijela spolu s posilami. Zbytek nás se poklidně poflakoval v písku a svlažovalo vodou z pet lahve. Nabízeli jsme i strážníkům, ale asi jim v těch jejich uniformách není vedro. Jako zdravotník neutrální organizace musíš dbát na zdraví všech. Tak jako tak jsme se nakonec všichni čtyři zbylí aktéři vylodění, vezli spoutaní v policejní dodávce na stanici v Osijeku. Vysmátí od ucha k uchu.

Zavřeli nás do místnosti a hodili každýho do jednoho kouta. Dva z nás odmítli vypovídat, dokud neseženou překladatele, což se v neděli večer určitě nestane, já s kamarádem jsme se spokojili s angličtinou. Poté jsme se projeli do nemocnice na prohlídku, zdali jsme neutrpěli nějaká zranění a po několika hodinovém čekání na výpovědi ostatních policistů, kdy nejlepší zábavou bylo sledovat pavouka, jak večeří komára, nás hodili na noc každého zvlášť do smradlavé cely. Mimo naše věci, které už měli někde pod zámkem, nám zabavili jak pásek, tak tkaničky, kdybychom náhodou neměli nic lepšího na práci, než se oběsit. Ještěže jsem ve svojí cele měl minci, abych si mohl čmárat po stěnách. Čekání celé dopoledne za mřížemi na soud se totiž vleklo jak evoluce země.

Proces s námi proběhl v malé kanceláři, vlastně soudní síni, kde jsme za přičinění právničky a soudce, sympatizující s Liberlandem, dostali nejnižší možný trest. Šest dní v base a dvanáct set kun pokutu. Dva z nás, co odmítli vypovídat a vyžadovali překladatele do svých rodných jazyků, tedy nizozemštiny a portugalštiny – které samozřejmě nesehnali - byli propuštěni na svobodu s tím, že si pohnijí v Chorvatsku dalších čtrnáct dní, než tlumočníky najdou. Na pláži u moře se dobře hnije.

Celý proces se dost blbě soudí ve chvíli, kdy neexistuje jasný důkaz, že území Chorvatsku opravdu patří. Mapy jej označují jako Srbsko, které však o tento kousek bažiny na druhé straně Dunaje nejeví zájem. Existuje možnost, že nás policie nezatkla, ale dokonce unesla. Celé situace je pořádně bizarní. Někteří to berou s nadhledem a smějí se tomu, většinu policejního sboru to ale spíš sere.

Poté mě s kamarádem, kteří jsme ze čtveřice zbyli, odvezli do basy na odpykání trestu. Celá zeď v místnosti, kde nás prohlíželi, byla vymalovaná kreslenýma postavičkama jak ve školce, z ní nás hodili na celu s dalšími čtrnácti vězni. Klasickej kriminální zevl, s potetovanýma grázlama v trenkách (když nevíš, jak se kdo jmenuje, mrkneš mu na rameno), kde valíš jedno cígo za druhým, koukáš na nekoukatelný chorvatský a turecký telenovely, zahraješ si pár partiček šachu, pokecáš si o životě, nechybí ani otloukánek, co sem tam dostane pár facek, ale jinak tě rozežírá totální nuda. Na večeři se podávájí těstoviny s bramborami a cibulí, těžko odhadnout, co byla příloha. Ráno přijede Liberland Settlement Association, zaplatí kauci a hurá na svobodu. Čerstvý vzduch nikdy nechutnal tak dobře, obvinění a propustní list si dám za rámeček.

Video: www.operationliberland.com