FYI.

This story is over 5 years old.

Club-Maté Gaming

Návrat nejlepších videoher na světě

Fakt se mi často (spíš teda nikdy) nestane, abych sám od sebe začal psát o videohrách. Vlastně se mi to právě teď děje asi poprvý v životě, ale mám k tomu aspoň sakra dobrý důvody.

Fakt se mi často (spíš teda nikdy) nestane, abych sám od sebe začal psát o videohrách. Vlastně se mi to právě teď děje asi poprvý v životě, ale mám k tomu aspoň sakra dobrý důvody. V roce 1997 mi bylo jedenáct. Byl to pro mě dost zlomovej rok, protože jsme se s rodinou přestěhovali do úplně cizí země, což bylo na jednu stranu úžasný dobrodružství, na druhou fakt na prd, protože jsem se musel rychlostí namydlenýho blesku naučit mě v podstatě naprosto cizí jazyk a opustit všechno, co mi do tý doby bylo vlastní a milý. Třeba mý oblíbený hračkářství na Milady Horákový.

Reklama

Do "Myšáka plyšáka" jsme chodili po škole fakt snad každej den. Měli tam totiž volně hratelnou Segu nebo Nintendo (Sorry, je to už skoro dvacet let), na kterým jste mohli s prodavačema pařit Street Fightera, když zrovna nebylo moc zákazníků. Byla to vlastně taková naše arcade herna tý doby, a ani jsme o tom nevěděli. To, že hrací automat tam byl jenom jeden, a že jsme na něm do nekonečna jeli jenom jednu hru, nám bylo fakt jedno. Hrát na konzoli byl pro nás - děti pípajících digiher - vždycky svátek.

Konfrontace s realitou cizí země, kde měl jeden soused Nintendo 64 a druhej snad každou v tý době existující herní konzoli, pro mě tak byla celkem zásadní. Ani jsem ty hry nechtěl hrát, stačilo mi se koukat na sousedy, jak pařej, a byl jsem spokojenej. Možná to taky bylo tím, že jsem na to byl oproti nim absolutně levej.

O rok později mě rodiče obšťastnili mou vlastní PlayStation. Miloval jsem tu krásně funkcionalisticky šedou krabici až za hrob, i když jsem nebyl schopnej dohrát snad jedinou hru, kterou jsem si kdy pořídil, pokud se nejednalo o NHL, NFL nebo Gran Turismo. Zlom přišel až s objevením dvou absolutně nadčasovejch a doteď nepřekonanejch her.

Tou první z nich - a mým doživotním favoritem - byl Metal Gear Solid z roku 1998. Co si budem povídat, lepší hru nikdy nikdo neudělal a neudělá. Je mi jedno kolik dalších dílů s kolika dalšíma zbytečnejma vylepšeníma existuje, na první Metal Gear nemá nic. Hratelnej akční film, kterej mi změnil život…

Reklama

Jasně, jasně, bylo tam chvílema víc "filmu" než hraní, ale to mi, hernímu nýmandovi, vůbec nevadilo. Spíš naopak. Když si teď vzpomenu, jak jsem o pár let později zjistil, že je celá hra vlastně založena na Útěku z New Yorku od Johna Carpentera, a mohl tak přestat podepisovat internetový petice za to, aby z Metal Gear někdo udělal celovečerák, je mi napůl do smíchu a napůl do pláče. Carpenter je totiž od tý doby můj nejoblíbenější režisér. Takže díky Metal Gear Solid (I když si pořád myslím, že by ten příběh někdo měl natočit. Třeba Carpenter…).

Tak jako kultovní filmy, i Metal Gear se dočkal cekem zbytečnýho remaku. Útěk z New Yorku naštěstí ne. I když scénář k němu existuje a už ho asi třikrát málem natočili. Málem, uf…

Jestli jsem ale někdy ve svým pozdějším životě měl tendenci si místo další kytary koupit radši z nostalgie herní konzoli, je to právě teď. Proč? Protože…

Protože Final Fantasy VII se po dvaceti letech dočká remakeu na PS4, což, když se nic nepodělá, by měla bejt pro moji generaci nostalgická bomba nevídaných rozměrů. Holt uvidíme. Snad už se brzo vytáhnou s nějakým gameplay videem, který aspoň trochu nastíní, jak to bude vypadat.

Nezbývá než doufat, že extatické reakce na tenhle počin daj herním developerům jasnej signál, že tyhle "klasický" hry si zasloužej nový verze daleko víc, než klasický filmy, protože v herním řemeslu se toho za poslední dvě dekády událo technicky nesčetněkrát víc než v tom filmovém, že ano…

Takže PS4 nakonec ještě nekupuju. Pokud chcete, abych tak učinil, udělejte pořádnej remake Metal Gear Solid. Do tý doby jdu hrát na kytaru a na ten remake Final Fantasy 7 se asi zajdu podívat k sousedům…

V našem věku už je celkem těžký vydržet hrát několik dní v kuse, ale naštěstí máme spousty Club-Mate, díky kterýmu můžeme hrát dál a dál, a proto teď o hrách píšem víc a víc!