Oblíknout se špatně ve Vatikánu je svatokrádež

Nejen, že je to jediný absolutistický monarcha v Evropě, nejvyšší autorita katolický církve a hlava toho nejmenšího evropskýho státu, papež je jediná žijící osoba, co se může definovat neomylnou.
Musí to být fakt dobrý mít vždycky pravdu, co? Ve skutečnosti je to trochu paradoxní situace ala Hlava XXII, když vezmeme v potaz, že dogma o neomylnosti papeže bylo stanovený samotnou katolickou církví, jíž je papež hlavou. No nicméně, papež, jak stanovuje dogmatická konstituce Lumen Gentium (neptejte se, my taky nevíme o co jde), má charisma neomylnosti.

A to teda znamená, že papež je nejlíp oblečená osoba na světě. Logický, ne? Nemůže se splíst! Neexistujou ne-dny, neexistujou dny, kdy by si špatně upravil vlasy nebo dny, kdy by si elegantně nesladil outfit. Papež se vzbudí, oblíkne se, a automaticky je oblečený dokonale. A i kdyby se náhodou oblíknul špatně, pořád to bude dobře, protože se nemůže splíst. Jasný?

Ale za jeho dokonalým zjevem nestojí jen a pouze jeho neomylný charisma. Jsou za tím i vyšívaný ornáty, kilometrový šaty ze zelenýho hedvábí, maličkatý kloboučky, zlatý kříže vyšitý všude nebo štoly z bílýho hedvábí vyšitý zlatem s amarantovým lemem. A to všechno šitý ručně, podle tradice církevní krejčoviny.

Aktuální papež Benedikt XVI způsobil malý krejčovský skandál, když se rozšířila zpráva, že se odmítl obléknout u Gammarelliho, oficiálního krejčího Svatýho stolce od roku 1973, a místo toho se obrátil na konkurenci, Mancinelliho.

Gammarelli popřel, že by o tuhle důležitou zakázku přišel, i přesto, že Euroclero, jeden z posledních příchozích na trh s církevní módou, se hrdě pyšní tím, že obléká svýho “prvního papeže”. A asi by to nebyla katolická církev, kdyby všechny skandály nebyly náležitě tajuplný a těžce sledovatelný. Nikdo přesně neví kdo papeže oblíká. Abysme vyplnili tohle informační vakuum a něco se naučili o umění oblíkání svatých osob, co tady zastupujou Boha, rozhodli jsme se poslat pár našich důvěrných spolupracovníků do Říma, aby nám na daný téma zjistili další pikantní informace.

Raniero Mancinelli je církevním krejčím už víc než 40 let.Majitel obchůdku na Borgo Pio, jen pár kroků od Vatikánu.Během svojí kariéry oblékal papeže Jana Pavla II a. Benedikta XVI.

Vice: Jak jste se stal církevním krejčím?
Raniero Mancinelli: Chodil jsem na Salesiánskou školu a specializoval jsem se na šití. Během šedesátých let, ještě před Druhým Vatikánským konsilem jsem se doslechl, že je po církevních krejčích poptávka a tak jsem se v tomhle sektoru specializoval.

Je nějaký technický rozdíl mezi normálním a církevním krejčím?
Popravdě, není. Ale církevní krejčí musí vědět jak se oblékají kněží, biskupové a celá církevní hierarchie.

A jaký látky jsou nejvíc v kurzu mezi církevními hodnostáři?
V šedesátých letech se hojně používalo hedvábí, ale dneska ho používá jenom Svatý otec. Bílá barva je velmi jemná a proto je hedvábí ideální. Kněží obvykle používají vlnu merinos a terital, nic zvláštního. A na liturgická roucha damašek. A většina látek je samozřejmě italské provenience.

Jak by měl vypadat dokonalý církevní oblek?
Když si obléknete třeba takový talár, musí dobře padnout a nesmí se kolem krku moc řasit. Když si ho kněz oblékne musí se v něm přirozeně a volně pohybovat. Kolárek musí mít tu správnou výšku, zhruba kolem 3,5 – 4 cm, ale musí knězi dobře sedět, aby nepůsobil přiškrceně.

Promiňte mi mojí zvědavost, ale co nosí kněz pod ornátem?
Kněží se oblékají jako kdokoli z nás. Pak si navrch navléknou bílou halenu, která patří pod liturgický ornát. Pod talárem má kněz vždycky normální kalhoty, když je horko, klidně i šortky.

Co znamenají barvy v liturgickém oblečení?
Bílá se používá na Velikonoce a na Vánoce, zelená v mezidobí, červená na svátky mučedníků a fialová na advent a půst.

Jak se liší oblečení jednotlivých církevních řádů?
Takzvané románské roucho má z vnější strany knoflíky a je lemované různými barvami, pak je tu salesiánský model s černým talárem, ale schovanými knoflíky. Jezuitský talár naopak knoflíky vůbec neměl, byl to jednoduchý černý oděv , přepásaná kutna. Tohle je charakteristika hlavních řádů, ty ostatní se většinou nechali inspirovat jedním nebo druhým.

Mě se líbí jezuiti, protože mají kapucu…
Aha, vy myslíte kutnu jako takovou, ne to ne, kutnu jsem nikdy nešil. Jsou to velmi široké hávy, mají škapulíř a kapucu. Vím, že ještě donedávna si je většinou šili sami.

Udává nějakým způsobem podle vás papež módní směr v církevním prostředí?
Určitým způsobem určitě. Tak když si papež například vezme nějaký zvláštní klobouk, vždycky se najde někdo, kdo ho chce stejný, stejný tvar a stejné zdobení. Třeba zrovna teď papež nosí tzv. “rybářský prsten” a někteří biskupové a kardinálové ho taky žádají.

Může se o současném papežově asistentovi mluvit jako o “sex-symbolu”? Dokonce to vypadá, že inspiroval i haute-couture…
Ne, ne, pro mě je to dokonalý asistent. Je šikovný, pracuje od rána do večera, snaží se, pomáhá papeži se vším. A co se týče oblečení má vždycky jednoduchý lemovaný talár.

Je to taky pěknej chlap?
Ano, to říkají novinářky.

A tak můžeme to říct i my, chlapi, vždyť na tom není nic špatnýho, ne?
Ano, ano, tak každopádně má udržované tělo a pěkný zevnějšek. Je to pěkný blondýn. (směje se, poznámka autora)

Jaký vztah máte ke svým klientům?
Velkou část z nich znám už léta. Přijdou sem, když se stanou kněží, pak se třeba vypracují na monsignory, biskupy, kardinály. Takže máme dost často důvěrný vztah. Někdy mám pocit, že jim prostě čtu myšlenky, když přijdou, prostě dokážu poznat, co nejspíš zrovna potřebují, když jsou třeba povýšení. A to všechno aniž bych se musel ptát. A jim to takhle vyhovuje.

Kdo utrácí nejvíc?
Američani. Poslední dobou s klesajícím dolarem je to sice o maličko horší, ale ještě před pár lety byl američan ten nejlepší klient, utrácel určitě nejvíc, taky proto, že v Americe moc hezkých věcí nemají. Řím je v téhle oblasti to nejlepší. Kupují si ornáty, tuniky, my jsme prostě pro cizince garance.

Kněz obvykle upřednostňuje krejčího muže nebo ženu?
Určitě muže. Ačkoli teď se věci docela změnily, ale ty první léta se kolikrát nenechali obsoužit ani mojí ženou.

Roberto Maurelli založil svojí firmu před čtyřiceti lety. Je to obchodník s církevním oblečením (konfekce, zakázkové krejčovství, obuv), s církevním nábytkem a doplňky, se slavnostním oblečením na první přijímání nebo křest, s plášti a znaky rytířských řádů. Dnes vede obchod jeho syn Alessandro.

Vice: Jak jste začínal?
Roberto Maurelli: Jako prodavač, pak jsem si v sedmdesátých letech otevřel svůj první obchod v ulici Domenica Fontany, poblíž Svatých schodů a vikariátu, což je sídlo římského biskupa.

Kdo navštěvuje váš obchod?
Kněží, sestry, laici, všichni. Naše klientela se rozprostírá od Sicílie až po Veneto na severu a někdo je i z ciziny. A pak taky nějaký ten kardinál nebo biskup.

Jaký je rozdíl mezi severem a jihem Itálie?
Na jihu se snaží ještě pořád dost zachovat určitý tradičnější způsob oblékání. Tak například na Sicílii posílám spousty černých kněžských pláštíků, těch dlouhých až na zem. Na Sicílii a Calábrii jich děláme spousty, protože si tam potrpí na klasický talár s pláštěm, narozdíl od severu, ačkoli by to logicky mělo být naopak, vzhledem k tomu, že tam mají šílenou zimu.

Může církevní hávy nosit kdokoli?
Ne, je na to zákon, co zakazuje tyto oděvy nosit, stejně tak, jako existuje zákon, co zakazuje nosit vojenské uniformy. Taky proto, jestli jste si někdy všimnul, ve filmu církevní roucho nikdy přesně neodpovídá skutečnosti. Ale pokud mi klient zaplatí, tak se nemůžu zdráhat mu něco prodat. Jestli se v tom pak prochází po ulici, to je už jeho věc, je to on, kdo se dopouští trestného činu. A není vyjímkou klient laik, co jde koupit někomu dárek.

Šeptá se, že papež nosí boty od Prady.
Ale jo, tehle vtípek jsem před pár dny taky zaslechl. No, jestli si nechává dělat boty u Prady, je to jeho věc. Podle mě jsou to pomluvy, každý tady si rád pouští pusu na špacír.

Kolik tak stojí církevní oděvy?
Tak kalhoty a sako stojí stejně jako ty běžné, ne-li méně. Ceny ornátů (dlouhé hábity bez rukávů používané během bohoslužby, poznámka autora) se dost liší. Začínáme na tom nejobyčejnějším typu za 50 euro, až po hedvábné a ručně vyšívané za 5000. Ale řeknu vám, že těch za 3000-4000 eur prodáme tak jeden kus do roka, kdežto těch za 200-300 euro jeden až dva za den.

Co ještě prodáváte kromě oblečení?
Kříže, růžence, ikony, prsteny, biskupské kříže, máme toho spousty. Taky kufříky obsahující sadu ke sloužení mše. Je to dobré pro kněze na cestách, ale moc se neprodávají, třeba takových deset za rok, a spíš se kupují jako dárek, když kněz slaví svou první mši. A pak vydrží celý život.

Viděl jsem, že máte i víno, je na něm něco zvláštního?
To je vlastně hroznová šťáva, nesmí být nijak zpracovaná. Mešní víno není nijak zpracované, je naprosto čisté, alespoň tak to stojí na vinětě. Máme jak bílé, tak sladké červené a vyrábí je běžné firmy.

Ale není to stolní víno?
Absolutně ne, taky proto, že má 16 stupňů.

Jaká je budoucnost církevní krejčoviny?
No, až skončí naše generace, Gamarelli, Mancinelli, Barbiconi, nikdo další tu prostě není. Nikdo další se už nechce učit církevní krejčovinu. Jsou tu pokusy o průmyslovou výrobu, sériovou. Ale co když pak přijde kardinál, co chce ornát na míru, kdo mu ho ušije?

Elisabetta Bianchetti je majitelka a administrátorka Manufaktury Mario Bianchetti, rodinného podniku založeného roku 1912 specializovaného na oděvy pro řádové sestry.

Co přesně znamená: “Umíme nejlépe interpretovat koncept církevního oděvu a adaptovat ho na současné podmínky?” Četl jsem to v katalogu Bianchetti kolekce 2008.
Koncept církevního oděvu vnímám asi takhle: církevní hodnostář je v dnešní době jeden z mnoha, a proto musí být na první pohled rozpoznatelný, musí tedy nosit určitý druh uniformy, která hned napoví, koho tu vlastně zastupuje. Já tedy církevní oděv vnímám jako jistý způsob uniformy v určitém filosofickém smyslu. Dnešní potřeby jsou jiné a komplikovanější. Mnoho duchovních žije mezi lidmi bez přístřeší, mezi nemocnými, dětmi a musí nosit oblečení, které jim dovolí jezdit na motorce, na kole, hrát třeba s klukama fotbal nebo servírovat jídlo v jídelně pro chudé a nemůžou si proto dovolit mít pět kilo vážící a dvacet kilo měřící háv.

Jaký je ten nejpropracovanější ženský církevní oděv?
Neexistují propracovanější oděvy, naopak, trend je co největší jednoduschost a zachování typické strohosti. Ženy nenosí žádné liturgiská symboly, takže nosí prostě jen uniformu. A co tedy odlišuje sestru dejme tomu od letušky? Letuška má stejnokroj, uniformu, sestra má taky uniformu, která jí zakrývá tělo, ale v tu samou chvíli zároveň taky odkrývá její identitu. Pokuď je oblečená správně, poznáte řádovou sestru i v sukni a košili.

Jaká je základní charakteristika oděvu řádové sestry?
Dnes se odkazuje na zkušenou ženu. Krása je zásadní základ všeho, ale tím nemyslím nějaký luxus nebo zvláštní design, musí to být prostě jednoduše krásná věc z látky, která umožní vytvořit oděv, co vydrží. A samozřejmě, že musí být přítomný ten symbolický rozměr, to je asi to nejdůležitější.

Co vyžadujete po kreativcích?
Ten kreativec jsem já. Bez studia slavistiky, diplomové práce na téma ikonografie a bez studia liturgie bych nikdy v tomhle oboru nic nezmohla. A nedělejte si iluze, že by dneska nějaký kreativec, který chce pracovat v oblasti módy šel podobnou cestou. Představte si, že i Calvin Klein, když chtěl navrhnout ornáty, tak se obrátil na mě. Jediní kreativci v mém ateliéru jsou ti, co mi stříhají a šijí.

Čím se necháváte inspirovat?
Starověkým uměním, ačkoli když kreslím, mám ryze současnou linku. Například Giotto je můj velký inspirační vzor. Pak je třeba dávat věci do současného kontextu, modernizovat. Nepracuju čistě se starověkem, ale většina inspirace odtamtud vychází.

Jaké jsou takové běžné požadavky církevních řádů, když chtějí obměnit šatník?
Krása, umírněnost, jednoduchost a strohost. Musíte si taky uvědomit, že to musí být oblečení, co dlouho vydrží a nesmí stát moc. Moji klienti jsou lidé, co mají jeden, maximálně dva obleky, a nemůžou si dovolit utrácet horentní sumy za oblečení.

Chtějí být řádové sestry krásné?
Ano, v nových řádech je dneska patrné určité hledání krásy. Jsou to většinou mladé ženy, co se rozhodly pro tenhle život z nějakých konkrétních důvodů. A v tom případě je tu hledání symbolické krásy a řádu. Sestry často pracují v sociální sféře a tam je silná potřeba každodennosti.

Máte v katalogu i spodní prádlo.
Ve skutečnosti se prodává velmi málo, protože každá sestra nosí, co uzná za vhodné. Spíše v našem katalogu slouží všem těm, kdo si ho nechtějí kupovat jen tak v krámě.

Je pravda, že černá už mezi sestrama tolik nefrčí?
Ano, pravda, a souvisí to s tím, o čem jsme se právě bavili. No ne, zkuste si to sám běhat někde a na sobě mít pět metrů černý vlny.