FYI.

This story is over 5 years old.

cestování

Proč ty nejzajímavější lidi potkáváme vždy na cestách

Napadlo vás už někdy, proč právě na cestách se v našich životech objevují lidi s tak fascinujícími a bizarními osudy?

Každý, kdo pravidelně cestuje, ví, že většina cest nakonec dopadne jenom zhruba jako 20% původního plánu. 80% je čistá improvizace. Často vlastně jako jediné pevné body v itineráři zůstanou odlety a přílety, pokud vůbec. A v tom celém nedodržování původních plánů a představ vždy figurují nějací zajímavý cizinci. Napadlo vás už někdy, proč právě na cestách se v našich životech objevují lidi s tak fascinujícími a bizarními osudy?

Reklama

Já jsem jich jenom za poslední rok potkala na cestách víc, než jsem si schopná vybavit. Někteří z nich mi ale přece jenom utkvěli v paměti svou bezprostředností a hlavně svými zajímavými životy, se kterými mě vždy stačili, za těch pár chvil, co jsme spolu strávili, seznámit.

Skvělá byla jedna zrzka na letišti v Torontu. Můj přípoj měl zpoždění. Třicet hodin jsem nespala a byla jsem přesně v tom stavu, kdy máte hlad, ale nejste si schopní nic koupit, chce se vám čůrat, ale na záchod si prostě nedojdete, chcete spát, ale sesunout se do horizontální polohy a zavřít oči se vám jeví jako naprosto nadlidský výkon. Seděla jsem na železné lavičce se skloněnou hlavou a hypnotizovala svá kolena, když se ke mně bez varování přihrnulo drobné stvoření s obrovskou zrzavou kšticí. „Čau, já jsem Maria," řekla mi anglicky se silným východoevropským přízvukem, který jsem nedokázala zařadit. „Letím do Vancouveru, tamhle z vedlejšího gateu, kam letíš ty?" Odpověděla jsem, že letím do Calgary v Albertě. „Jo, tam je to super. Tam jsem byla loni. Já si tak cestuju." V příštích několika minutách jsem se dozvěděla, že Maria je z Ruska, ale její máma pracuje u divadla ve Španělsku. Sama nemá moc co na práci, tak cestuje. Vyprávěla mi o svých cestách. Mohlo jí být tak šestnáct, ale zažila toho víc, než spousta lidí zažije za celý život. Pak mi Maria nabídla čokoládové tyčinky. Švýcarské. Skoro až s dojetím jsem si je vzala a všechny je snědla. Hned mi bylo lépe. „Tady si dej ještě žvýkačky." Maria mi do rukou nasypala několik bílých krychliček z velké piksly. „It was nice to meet you," řekla potom a odtančila stejně náhle, jako se u mě zjevila.

Reklama

Grizzly Creek, Alberta, Canada

Obecně je super, jak vás v tom světě vždy někdo zachrání, když to nejvíc potřebujete. Někdy čokoládovou tyčinkou, jindy tím, že řídí přes mlhu. To se mi stalo na Islandu. Řidič Oddur skepticky postával v hotelové restauraci a přemýšlel, jestli se mnou, jako s jedinou cestující, odřídí poslední spoj do Reykjavíku přes hustou mlhu, která se rychlostí blesku blížila k nám. Většina přihlížejících ji považovala za následky sopečné erupce. Mně ale bylo docela jedno, jestli se jedná o jedovaté plyny nebo o nějaký zvláštní meteorologický jev - potřebovala jsem se dostat do Reykjavíku, abych stihla let zpět do Evropy. Oddur nakonec naštěstí pro mě dojedl svůj burger, na parkovišti vykouřil dvě cigarety a hodinu později, než bylo psáno v jízdním řádu, nastartoval autobus. Přes mlhu jsme jeli neobydlenou krajinou, stmívalo se. „To je jen mlha. Nic nevybuchlo. To už poznám," začal mě uklidňovat po chvíli jízdy. Stejně jsem byla ale napjatá jako struna. Tak mi Oddur začal vyprávět o svém životě. Ve skutečnosti je turistický průvodce, cestovatel, když ale potřebuje v životě klid, dělá řidiče. Jako řidič si s nikým nemusí povídat. „A nevadí ti povídat si se mnou?" zeptala jsem se ho. „S tebou ne. A ty to navíc potřebuješ." A tak mi Oddur povídal o Jižní Americe a pak o tom, jak bydlel v Kanadě, mluvil na mě anglicky, islandsky, švédsky i německy. Povídal mi, jak ho rodiče odložili do internátní školy na severu Islandu, kde nebyly žádné holky a jak pak napsal povídku o své první puse, která - díky jeho nedostatku jakýchkoliv zkušeností s opačným pohlavím - dopadla naprostou katastrofou. Do toho stíhal komentovat krajinu a města, kterými jsme projížděli. Když mě vykládal na autobusovém terminálu, bylo mi líto, že se loučíme. A loučili jsme se, jako staří dobří přátelé.

Reklama

Mýrdalsjökull, Island

Vůbec nejzajímavější osud ale měla žena, kterou jsem potkala v autobuse cestou na kodaňský Castrup. Bylo jí pětašedesát, ale oči měla dětské. Nesměle ke mně přistoupila na zastávce a nabídla mi hroznový cukr v tubě. „Tuhle značku znám! Tenhle si vždy kupuju u pokladny v lékárně v Čechách," řekla jsem. „Já to kupuju v Německu. Jsem z Mnichova." Společně jsme nastoupily do autobusu a sedly si k sobě. Zeptala se mě, jestli si s ní dám hummus a krekry. To už jsem věděla, že než nás naše cílové destinace navždy rozdělí, budeme nejlepší kamarádky. Helene mi řekla, že vypadám trochu smutně. „Můj chlap mi není asi úplně věrnej." řekla jsem. „Jo to znám, já žila dřív v takový komuně." Ukázalo se, že Helene žila svého času život květinových dětí jako vystřižený z filmu o Uschi Obermeierové. V komuně měla několik milenců, než s jedním z nich otěhotněla. Společně opustili komunu a založili si první vegetariánskou restauraci ve městě, kde Helene fungovala jako šéfkuchařka a zároveň tam vychovávala svou prvorozenou dceru. Teď má dcery tři, chlapa nemá ani jednoho a místo milostných avantýr cestuje po celém světě. Jednou dělala uklízečku vlaků, jen aby mohla projet Austrálii. „Hele, bejby, nesmíš si ty vztahy tolik brát. On až tě někdo bude chtít natolik, aby to vydrželo, tak kvůli tobě zdolá hory i oceány. S ostatníma nemá cenu se trápit." řekla rázně a babičkovsky mě pohladila po rameni. Vystoupily jsme z autobusu. Obě jsme si ubalily cigaretu, já tak nějak decentně, ja to dělá dnešní evropská mládež, Helen naprosto oldschoolově a bez filtru. „Já vím, ale…" chtěla jsem se vrátit k tématu. „Žádný ale! Přečti si knihu Karítas." Nerozuměla jsem a tak mi Helene rozmáchlým písmem napsala název i autorku knihy do notesu. Pak mě pevně objala. „Opatruj se, dítě." Tak jsem se opatrovala. A po návratu domů jsem se snažila sehnat tu legendární woman power knihu dánsko-islandské autorky. Bohužel ale nebyla přeložena do žádného jazyka, kterým mluvím. Budu na ni asi muset zapomenout. Na Helene ale nezapomenu nikdy.

Černé pláže, Island

Takže, proč, podle mého názoru, ty nejzajímavější lidi potkáváme vždy hlavně na cestách? Asi proto, že u pokladny v Albertu nikdo nemá potřebu sdělovat nám svůj životní příběh a zcela náhodně nabízet lidem v okolí skvělé jídlo. Asi taky proto, že v dnešní době spousta z nás cestuje sólo a na cestách nakonec stejně cítí potřebu potkat někoho, s kým na chvíli bude sdílet alespoň tu nejbanálnější sounáležitost. Možná je to i tím, že se lidi méně bojí odhalovat svá životní moudra a osudy naprostým cizincům, když vědí, že už je nikdy v životě neuvidí. I to ale není pravidlem. Někdy i tahle hodinová cestovatelská souznění přerostou ve vztahy všemožného druhu. S největší pravděpodobností je to tedy způsobeno tím, že cestování je zkrátka cyklus. Čím víc člověk cestuje, tím je jeho životní příběh zajímavější. Čím víc člověk cestuje, tím víc ho baví poznávat všechny ty životní příběhy lidí kolem. Čím víc člověk cestuje, tím více si uvědomuje, že zajímavý příběh má vlastně každý. Třeba i ta převoněná babi s natupírovaným účesem ve frontě sámošky v našem rodném městě.