Olivia Arthur fotí ženy, které Západ normálně nevidí

Jeddah, Saúdská Arábie, 2009. Stan v ložnici.

Magnum je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, její fotky už jste pravděpodobně viděli. Nové členy agentury vybírají pouze její stávající fotografové, takže se mezi ně dostanou jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, budeme tu jejich fotografy pravidelně představovat.

Průkopnická práce Olivie Arthur týkající se mladých žen v Saúdské Arábii dala v roce 2012 vzniknout knize Jeddah Diary. Tento projekt spolu s dalším a rozsáhlejším projektem Middle Distance odkrývá životy žen žijících na rozhraní Evropy a Asie a ve společnostech hluboce uzavřených před Západem. No a protože s těmito ženami má takovou zkušenost, jako někdo jiný, promluvil jsem si s ní o tom, jak je komplikované s nimi pracovat se, a o tom, jestli má její práce nějaké zastřešující téma. Ačkoliv se na první pohled zdá, že by mít mohla, zřejmě tomu tak není.

VICE: Takže nejdřív nám řekni, jak ses dostala od studia matematiky na Oxfordu k fotografování? 

Olivia Arthur: No, byl to celkem skok. Pracovala jsem ve studentských novinách, což mě přivedlo k focení. Už dřív mě focení bavilo, ale kvůli práci jsem to začala brát víc vážně. Vyhrála jsem Guardian Student Media Award a řekla si: „Možná bych z toho mohla udělat kariéru." Lidi se snaží najít spojitost mezi titulem z matematiky a fotografií, ale ve skutečnosti jsou to dvě hodně rozdílné věci. Ve výsledku mě prostě víc zajímal skutečný než abstraktní svět.

Když jsem dodělala univerzitu, odjela jsem do Indie. Neměla jsem v plánu kompletně změnit svůj život, prostě jsem tam odjela a začala normálně pracovat. Fotila jsem menší věci převážně pro britské časopisy a noviny.

Jak tvou práci ovlivnilo, že jsi začínala právě v Indii?

Řekla bych, že v Indii jsem se naučila být fotografkou, což samozřejmě utváří všechno, co jsem od té doby udělala. Pro fotografa je Indie na první pohled velmi hektické, barvité a chaotické místo. Během svého pobytu tam jsem přešla na střední formát, který je mnohem decentnější a tlumenější. Myslím, že jsem v tom všem chaosu chtěla najít něco klidnějšího. Mimo to, co se týče témat, doba zde strávená mě vedla k pár, vlastně k mnoha letům práce na projektech s ženskou tematikou.

Jeddah, Saúdská Arábie, 2009. Žena doma sleduje televizi. Fotografie byla přefocena se světelným odrazem kvůli ochraně totožnosti.

Tvoje fotky indických „nedotknutelných" a kastovní systém v zemi byly také součástí rané tvorby?

Ne. To je něco, k čemu se pořád vracím a co pořád běží. Napřed jsem udělala nějakou práci v Kašmíru, což určitě zapříčinilo, že jsem začala přemýšlet o práci týkající se žen.

Když jsi zmínila svoje projekty týkající se žen, myslíš tím svoje knižní projekty Jeddah Diary nebo Middle Distance?

No, Middle Distance byl projekt, který byl přímo ovlivněný mým pobytem v Indii. Po Indii jsem si v Itálii zařizovala bydlení v místě nazvaném Fabrica. Chtěla jsem začít dělat na projektu o ženách z oblastí na pomezí Západu a Východu. Projekt sám byl o hranici mezi Evropou a Asií. To byl počáteční bod. Ale nakonec to skončilo jako příběhy různých žen, které jsem potkala během své cesty podél této hranice. Cestovala jsem do Iránu a pak do Saúdské Arábie. Chci celou svoji dřívější práci také zpracovat do knihy, ale Saudská Arábie byla spíš zběžná součást projektu obsahující relativně malý počet lidí, kteří se nakonec dostali do Jeddah Diary.

Saúdská Arábie je známá jako klášterní společnost, aspoň v očích západních pozorovatelů, a obzvlášť to platí, když jde o životy žen. Jeddah Diary ukazuje jak tento klášterní aspekt, tak i řídce líčenou a uvolněnou stránku života arabských žen. Předpokládám, že to byl hodně těžký projekt?

Zezačátku jsem vůbec neměla představu o tom, jaké to bude. Ale byla to nejtěžší věc, o kterou jsem se kdy pokusila. V určitých fázích jsem byla připravená to vzdát. Věc, která mi hodně pomohla, byl workshop, ve kterém jsem učila ženy fotit. To byla velká pomoc, ale Arábie není místo, kde někoho potkáte na ulici a vyfotíte ho. To prostě vůbec nemůžete udělat. Jako žena jsem ale mohla být pozvaná domů a vidět jejich vnitřní svět.

Mimo to, že si zde lidé velmi chrání soukromí, jsou také velice pohostinní. Foťák přinášel něco z venkovního světa do jejich vnitřního světa, což pro ně mohlo být nepříjemné. Některým holkám se líbilo nechat se fotit a neměly problém se zveřejněním fotek, ale když jsem například potkala jejich rodiče, došla jsem k názoru, že by to nebyl dobrý nápad. Takže popud ke skrytí identit v knize přišel spíš od nich, než ode mě.

Jeddah, Saúdská Arábie, 2009. Diana se koupe ve svých muslimských plavkých v Durrat Al Arous.

Dobře, povídej dál…

Prostředí je tam hrozně uzavřené. A i když se vám podaří se dostat do tohoto uzavřeného světa, pořídíte spoustu snímků, které pak nemůžete použít. Je tam celá řada komplikací a souborů pravidel týkajících se toho, co můžeš nebo nemůžeš ukázat. A v momentě, kdy si už si člověk myslí, že už ty pravidla pochopil, zjistí, že je tu ještě jiná verze pravidel, což je naprosto matoucí.

Ve své knize jsem se především snažila lidem ukázat cestu, kterou jsem musela absolvovat. Ne říct: „Saúdská Arábie je taková a maková," ale spíš, „MŮŽE být taková nebo taky taková." Proplouvání mezi různými světy bylo to, čím jsem si v Arábii prošla. Na to lidi často zapomínají, když mluví o místech jako je Arábie. Snaží se všechno hodit do jednoho pytle. Každý je podle nich buď hrozně konzervativní, nebo naopak pořád paří. Ale tak to není, jsou tam hodně rozdílné světy a lidi mezi těmahle bublinama proplouvají.

Některé fotky v knize ses rozhodla zastřít pomocí přefocení tisků s ozářenými obličeji. To zní jako kompromis, ale podle mě to koresponduje s celkovou tematikou knihy, ve které ukazuješ tamní svět a tlaky v něm.

To rozhodně nebylo něco, čeho jsem chtěla dosáhnout. Ale jo, svým způsobem to zdůrazňuje tu myšlenku. Udělala jsem spoustu fotek a pak jsem přišla na to, že je nemůžu použít. Zabralo mi hodně času vymyslet, jak to udělám. Mám zamlžit obličeje? Nebo je odříznout? Nechtěla jsem použít černou čáru, aby nevypadaly jako zločinci. Trvalo to celkem dlouho, než jsem přišla na to jak to udělat. Myslím, že to celkem funguje, je to jemné a ponechává to intimitu a zároveň poskytuje anonymitu. Někomu to může připadat zvláštní, ale jo, myslím, že to dobře vystihuje jejich situaci. Rozdíly mezi soukromým a normálním životem jsou celkem znatelné.

Teherán, Irán, 2007. Jedenáctiletá Fatima doma při polední modlitbě.

V čem se lišila práce s ženami v Iránu a v Saúdské Arábii?

Očividně jsou to dvě velmi rozdílné země. V Iránu je dlouhodobý západní vliv. Početná střední třída v Teheránu je hodně uvědomělá a v kontaktu se Západem. Nežijou v té „bublině" tak jako lidi v Saúdské Arábii. Saúdská Arábie je mladší země, západní vliv je zde krátkodobější. V Iránu ženy, které jsem potkala, měly svůj názor a nebály se ho říct. Jsou zkrátka mnohem sebevědomější.

V Iránu je mnohem tvrdší režim. Člověk se bojí, jestli ho policie nezastaví při focení, jestli ho nebude považovat za bezpečnostní hrozbu a tak dál. V Arábii to nebyl až takový problém, náboženská policie mi třeba řekla, abych si nasadila na hlavu šátek, ale víc je zajímaly soukromé věci než moje potencionální politická nebo společenská nebezpečnost. Lidi v Arábii tebe i sebe navzájem spíš odsoudí, pokud jde o focení. Lidi se tam hodně starají o to, co si o nich lidi myslí, je to malá společnost a tohle je pro lidi důležité.

Ilynskoje, Rusko, 2007. Studenti v odlehlé venkovské škole při kozáckém výcviku.

Když bychom vzali Middle Distance, Jeddah Diary, tvoji práci týkající se kastovních systémů a zvláštních míst, kde se Východ střetává se Západem, myslíš, že je všechny spojuje nějaké společné téma? Třeba segregace? Nebo dvojí metr mezi pohlavími a společenskými třídami?

Je tu spojitost? Nevím. Začala jsem s prací o ženách asi proto, že jsem byla zaskočena tím, co jsem viděla v Indii, tím, co se od těch žen očekávalo, a tím, jak s nimi zacházelo. Moje práce týkající se kastovního systému určitě pochází z doby, kterou jsem tam strávila, takže bych řekla, že tam nějaká spojitost bude, ale každá z těch věcí je jiná.

Když jsem byla poprvé v Indii, měla jsem pocit, jakoby každý mluvil o změně. Byla jsem tam mezi lety 2003 a 2006 a to bylo období hesel jako „Indie vpřed", „Indie ovládne svět". Ale zarazilo mě, kolik věcí se vůbec nezměnilo. Kastovní systém je to, co drží hodně věcí v Indii pozadu. Jsem fascinovaná tím, že i když se zbavíš názvů kast a tak dál, tak jsou lidi pořád posuzovaní na základě barvy pleti a původu. To je to, co mě zajímá, a taky důvod, proč je to tak rozsáhlý projekt. Lze zahodit tyhle pocity nadřazenosti a podřadnosti?

Takže je to svým způsobem hodně odlišné od mých projektů týkajících se žen, které nejsou zaměřeny na hiearchie. Projekty o ženách se týkají žen a toho, jak zvládají svoji situaci. Jde tam o ně, ne o muže kolem nich. Není to nic jako: „S ženami je zacházeno jako s občany druhé kategorie." Jde o mnohem ženštější věc, jde o život žen, o to, jak se dokážou vypořádat s každou životní situací, ať už dobrou, nebo špatnou.

Klikejte níže, abyste si prolistovali více obrázků od Olivie Arthur.

Ramsar, Irán. 2007. Edranyita, členka Iránské křesťanské komunity v letovisku u Kaspického moře.

Baku, Ázerbajdžán. 2006. Dívky připravují čaj po nedělní mši v ruském kostele.

Ramsar, Irán. 2006. Fotící se pár u Kaspického moře.

Istanbul, Turecko. 2006. Přípravy na svatební veselku.

Istanbul, Turecko. 2006. Žena si zakrývá vlasy záclonou při pohledu z okna.

Mejvreskevi, Gruzie. 2006. Katie je studentka designu v Tbilisi a vrací se na víkend domů ke své venkovské rodině.

Agri, Turecko. 2006. Hediva a její dvě sestry mají navždy zakázáno opustit domov.

Jeddah, Saudská Arábie, 2009. Saudské dívky jedou na kole v Durrat Al Arousu, soukromém plážovém městě, kde neplatí pravidla saúdské společnosti.

Jeddah, Saúdská Arábie. 2009. Saúdská žena se válí doma.