Pátrání po pachu deprese

Minulý týden jsem se rozhodla najít svou osobní vůni, která by byla schopná odvrátit smrt. Smrtí nemám na mysli tu velkou, ale malé každodenní smrti: pocity nesmyslnosti, prázdnoty, to, že nikam nezapadáte, které jsou příznaky mojí deprese. Občas se mi podaří zapomenout na to, že nějakou mám. Naneštěstí deprese nezapomíná na to, že má mě.

Po dni proplahočeném po newyorských parfumériích, pátraje po pachu, který by završil mou osobnost, s peněženkou naditou vzorky Mohavského Ducha, Černého Čaje, Černé Orchideje, Smyslné Orchideje, Lesku na Rty, Procházky po Pláži, Vanilkového Tabáku, Champacy, Portrétu Dámy, Smyslné Květiny, Santalové Rudé, Dioru Addict, Lásky v Bílé, Cikánské Vody, Dvojí Vody a To, Co Děláme v Paříži Je Tajné jsem cítila potřebu je všechny zahodit.

Vyrážím na tyhle posedlé lovy, abych necítila vlastní pocity. Nakonec mě ten lov rozptýlí od pocitu prázdnoty, aniž bych z něj něco měla.

Nazývání čehokoliv „vlastním" je taky jen iluze, protože nesourodost obsaženou v člověku můžeme jen těžko označit. Označování není jen narcismem malých rozdílů u druhu, který si navzájem ubližuje skrze náboženské, kulturní a filozofické odlišnosti, v konečném důsledku je to jen jedna velká otravná osoba.

Když necháme stranou vzorky vůní, jsem ochotná podnikat prakticky jakékoliv nežádoucí chování, které mi pomůže utéct depresi, kterou zapomínám, že mám: sexting, vynucování si pozornosti na internetu, aplikace na randění, omezení jídelníčku, rituální stravování, a kdysi dávno také drogy a alkohol. Jakmile si ale obstarám dávku dopaminu nebo serotoninu, potřebuju jich víc, abych se cítila normálně.

Před lety, když jsem byla na odvykačce, jsem se naučila staré pořekadlo: „Pocity nejsou fakta." Začala jsem to sama sobě opakovat a zjistila jsem, že je to pravda. Špatný pocit neznamenal, že celý den musí být k nevydržení. Mohla jsem restartovat svůj den, kdykoliv se mi zachtělo. Neznamenalo to nezbytně potlačení samotného pocitu, ale bylo to vědomí toho, že to, co jsem prožívala, nebylo ničím jiným než jen pocitem, které jsou od přírody pomíjivé.

Taky jsem si uvědomila, že můj den nemusí být nanic jen proto, že nejsem nadšená, pobavená, natěšená nebo nepociťuji blaho nového dne. Den může občas být jen dnem, hodina jen další hodinou. Naučila jsem se tolerovat věci, které mi přijdou nudné nebo nepříjemné, jako chození k zubaři nebo na poštu. Vypěstovala jsem si nadšení pro nechávání života býti životem, bez chemického vylepšování mého vnímání světa.

Není ale vždycky možné poznat, že pocit je jen pocitem. Deprese je chytrá a mění se pod tíhou mé touhy uniknout jí. Komunikuje se mnou v prohlášeních, které se zdají být fakty. Říká: „všechno je nahovno," „seš v prdeli," „ty seš nahovno," a „takhle to bude už navždycky." Úzkost, kterou pociťuji a od které se snažím utéct jakýmkoliv způsobem od Sephory, přes sexting až po drogy, mě utvrzuje v tom, že moje pocity jsou skutečné a každý špatný pocit mě zabije.

Zdá se, že jsem svoje pocity rozdělila do kategorií, které korespondují s různými vůněmi: květinová, citrusová, zemitá, uzená, pálivá. Stejně jako vůně vnímám svoje pocity jako výborné nebo odpudivé. Mívám dobré pocity: radost, očekávání, mír, blaho, a pak ty špatné: smutek, vztek, nudu, strach.

Ale jsou ty špatné pocity vážně špatné? Jsou to ty špatné pocity, které mají ten mučivý účinek na mou psychiku, nebo za to můžou příběhy, které si kolem nich vytvářím.

Když jsou stromy druhu Aquilaria napadeny parazitickou plísní vylučují látku zvanou oud. Oud je silně aromatický a chrání strom před napadením bakteriemi. Co když jsou moje pocity podobné čistému, smradlavému oudu? Nezbytné, silné, hluboké a zajímavé? V posledních letech se syntetické oudy staly hitem v parfumérském průmyslu, stejně jako syntetický smutek se oba stávají komoditami.

Na příbězích, které si ke svým pocitům vytvářím mě nejvíce děsí představa jejich nekonečnosti. Občas se bojím, že pokud se spokojím se špatným pocitem a nebudu se mu snažit uniknout, prostě mi zůstane. Denním chlebem se tak při mojí každodenní dřině nebo přibývajícím smutku stává rčení: „Pane Bože, budu se takhle cítit už napořád."

Když nad tím přemýšlím, dochází mi, že nic není napořád. Dobré pocity, naneštěstí, netrvají věčně; stejně jako ty špatné. Stejně jako vůně – časem vyčpí. Můžou se vrátit několikrát za den nebo i za hodinu, ale zmizí, odplavou nebo se změní. Čím více času s nimi trávíme, tím víc je poznáme, podobně jako je tomu u složitých pachů.

Vždycky si na svoje pocity stěžuji. Cítím jich až příliš mnoho a říkám si, jak bych chtěla být víc netečná. Pravdou ale je, že svět bez rozsahu rozličných pocitů je světem postrádajícím hloubku. Oud, který sám o sobě hořce páchne, dovoluje vůni růže rozvinout se. Mám tendence chtít být pořád mimo a aby bylo všechno skvělé. Toužím to pom, aby mou příznačnou vůni byla vanilka nebo tak něco. Ale vanilka je sama o sobě až příliš výrazná. Má vlastní vůně obsahuje spíš celé spektrum vonných tónů: některé teplé, některé melancholické, některé voní po noci prosycené rozkvétajícími jasmíny.

Nakonec jsem ty vzorky vůní nezahodila. Ze samé vášně jsem nashromáždila přes dvacet lahviček. Ale raději než hledat vůni, která by mě dokonale vystihovala, nosím každý den jinou.