Pharrell nám řekl, jaké je to být autorem největšího letošního hitu

Pharell dělá hudbu už nějakých 20 let, z toho půlku času ho většina lidí má za hvězdu, nicméně z nějakých nevysvětlitelných důvodů se na úplný vrchol hudebního světa vyškrábal až letos ve svých 41 letech.

Pharell přitom do roku 2014 produkoval věci pro snad úplně všechny v pop music – od Madonny až po Jay Zho – a rozhodně to není takový ten typ producenta, jehož jméno si musíte dohledávat na zadní straně obalu CD lupou. Jako host se taky objevil ve Snoop Doggově tracku ‚Drop It Like It’s Hot‘ nebo v loňském letním hitu ‚Blurred Lines‘ od Robina Thicka, čímž se dostal až na číslo 1 komerčních hitparád a tím pádem i na oči lidí, kteří o něm možná ani slyšet nechtěli. Nicméně pořád ho nikdo nebral vážně jako sólového umělce. Tedy až do roku 2014.

Největší hit ‚Happy‘ z jeho letošní desky GIRL se stal doslova fenoménem a třeba v českých radiových rotacích se drží nebezpečně vysoko už 18 týdnů. Možná za to může i fakt, že ve středu 17. září vystoupí v pražské O2 Areně. V Americe pak je na tom hitparádově ještě lépe – před létem vydržel na čísle 1 dlouhé dva měsíce – takže dá se ‚Happy‘ považovat za mnohem víc než jenom za nějakou dost populární skladbu. Jenom pár skladeb v historii to ostatně dotáhlo dál a tak se nezdráháme označit ji za regulérní zápis do popkulturní historie.

No, a protože letos Pharrell dosáhl jednoho ze svých největších komerčních úspěchů, tak mu naši kámoši z Noisey zavolali, aby zjistili, jaké je to být autorem jednoho z největších hitů na světě.

VICE: Tvůj singl Happy je mnohem víc než jen obyčejný hit. Je to nesmazatelný zásek v historii populární hudby. Jak se ti s tím žije?

Pharell: Je to úžasné, protože vím, že to není jen mou zásluhou. Ano, jsem sice autorem té skladby, nicméně to lidi můžou za její úspěch. Když o nějaké skladbě říkáme, že je velká, populární nebo úspěšná, tak ve skutečnosti odkazujeme k tomu, jak na něco reagovala veřejnost. Pokaždé, když někdo poslouchá nebo stahuje ‚Happy‘, tak tím přispívá ke všemu tomu obrovskému dění, co se kolem mé skladby shromáždilo. Právě lidé ji dostali až na číslo 1 a jediné, co já jsem pro to mohl udělat, bylo nahrát ten song. Každý den vzniká spoustu skvělých písniček a ne každé z nich se dostane takové reakce. Když jste ještě mladí a něco vytváříte, tak si většinou myslíte, že se vám něco takového povede. Ale když už hudbu děláte tak dlouho jako já, uvědomíte si, že něco může být skvělé, ale že pořád existuje spoustu dalších faktorů, které s tím pak hýbou a na které nemáte vůbec žádný vliv. Postupně se vám může stávat, že děláte něco, o čem si myslíte, že to bude obrovské, ale nakonec se tak z nějakého důvodu nestane. Já jsem teď doopravdy šťastný, že mi okolnosti umožnily dosáhnout tohoto momentu, a budu se snažit pokračovat tak, aby to podobně dopadlo pokaždé.

Máš radost, že se ti to podařilo s takhle pozitivní skladbou? Mně se třeba líbil Vlk z Wall Street kvůli všem těm šíleným věcem, co se v něm dějí – a všichni přece víme, jak lidi přitahuje temná stránka umění. Ale z ‚Happy‘ mám pocit, jako by to úplně posunulo náladu celého lidstva. Moje máma mi kvůli tomu dokonce psala smsku: „Miluju ten song od Pharrella.“ Nic takového by se asi nestalo, kdyby obsah skladby byl negativní. 

Kdo by to byl čekal, že se něco takového vůbec stane? Je to neuvěřitelné. Já jsem jenom šťastný za všechny ty lidi, u kterých ten song nějak zarezonoval. A samozřejmě to platí i o desce GIRL. Je to moc hezké a milé. Dokonce, i když moje práce není vždycky perfektní, myslím, že si všichni uvědomují, že moje práce má nějaký společný jmenovatel a ten zase může mít esteticky nějakou hodnotu a kvalitu. A já si myslím, že definice a význam slova kvalita se během roku asi změní.

Můžeš to trochu rozvést?

Dřív se slovem kvalita označovaly materiální věci jako třeba Ferrari, pak to bylo něco jiného, teď to zas bude něco jako: „Jak se ta budova cítí, když do ní vkročím? Jak se díky tomu songu cítím, když si ho zpívám? Jaká byla moje online zkušenost, když jsem navštívil tamten web?“ Chci tím říct, že pocity podle mě zase znovu všechno ovládnou, tak jako tomu bylo kdysi. Když jsem byl ještě dítě, poslouchali jsme hudbu a doopravdy ji prožívali. Když jsem poslouchal O’Jayovy věci jako je ‚Cry Together‘, tak jsem ani nevěděl, o čem tam mluví – byl jsem na to moc mladý, ale cítil jsem, o čem to je. Myslím si, že napříč všemi spektrem celého kontinua, co nás obklopuje, si můžeš všimnout, že se tohle letos stane a všechno bude zas o pocitech.

Fascinuje mě to v kontextu toho, o čem zpíváš na svojí první desce In My Mind. Občas tam zní i negativní věci typu: „To nebyla radost. To bylo jen chvástání.“ Dneska mi přijde, že se od toho úplně distancuješ. Proč?

Dobře, nech mě to vyjasnit. Tehdy jsem byl ve všem moc ponořený, procházel jsem si docela bouřlivým obdobím života. Všechno kolem mě bylo dost divoké a začal jsem dělat hudbu tak, abych soupeřil s lidmi kolem sebe. Kvůli tomu si taky myslím, že všechny ty alba od N.E.R.D. měly mnohem pozitivnější efekt než třeba In My Mind. Tohle album bylo natočené ve stylu: „Já jsem takový, a dělám tohle nebo tamto…“ Když se na to podívám dneska zpátky, tak vidím, jak mi tahle sebestřednost přinesla to, že jsem se soustředil na nezávažná témata.  Ano, bylo to o sice emocích a emoce se občas chovají jako na horské dráze, nicméně tohle album byla horská dráha jedoucí rychlostí letadla.