Pracuju na indických svatbách jako lidský stůl, protože jsem bílá.

„Abyste věděli, já mám titul,“ říkám půlkruhu kníratých mužů, co stojí kolem mě, ale nevypadají, že by je to nějak zajímalo. „A za to, co tu dělám, dostanu zaplaceno 10 000 rupií,“ dodávám. Jejich výrazy se náhle změní. Tváří se zaujatě. „Ale to je hodně peněz,“ říkají. Jo to teda je. Proč bych to taky jinak ksakru dělala? Jenom málokterá práce je tak špatná, že přiměje ženu závidět tanečnici u tyče. Je se na ní podívejte, je zavěšená nad obří koktejlovou skleničkou, topí se v zelené záři laserů, suchém ledu a v pronikavých pohledech gangu šmíráckých šedesátníků – točí se okolo, jako kdyby jí to tu patřilo.

Šťastná čubka.

Kéž bych tak měla její práci. Místo toho budu dneska večer jenom objekt. Ne snad v tom smyslu, že budu objektivizována, jakože „ženy jsou jenom kusy masa". To ne – myslím doslova. Dneska večer budu stůl! Lidský stůl. Se svítící hasičskou čepicí na hlavě.

Takhle to vypadá, když vás převlečou za stůl.

Vítejte v podivném a báječném světě práce bílých holek v Indii. Každý baťůžkář, který někdy kráčel po chodnících Bombaje, se setkal s přehnaně přátelským mladíkem, který číhá u Leopold Cafe a snaží se najmout náhodné cizince pro hlavní role v nadcházejícím bollywoodském trháku. To už je docela ohraný. Podívejte se na nějaký novější bollywoodský film a skoro v každé taneční scéně nebo na party bude skupina bílých mužů nebo žen. Jsou z nevysvětlitelného důvodu zamíchaní mezi profesionály a vypadající ztracení a zmatení.

Ale teď mezi indickou střední vrstvou vzkvétá nový trend. Začali najímat bílé holky ze Západu, aby se poflakovali na svatbách a dělali tam různé divné věci, prostě protože jsou bílý a ze Západu. Práce to může být jakákoli – od vítání hostů v obleku londýnského Beefeatera, přes vedení svatebního procesí ženicha a nevěsty ze hřbetu koně, až k dělání lidské sochy.

Nebo, jako v mém případě, roznášení drinků v převleku za stůl – a pak čekání, až se na mě vrátí prázdné skleničky. Jo, je to přesně tak zajímavé a ponižující, jak to zní.

K přepychu na svatbě patří i syrová krůta a humr.

Každopádně za to ale dobře platí a to je v mnoha smyslech všechno, na čem záleží. Je nemožné ignorovat nepříjemný rasový a post-koloniální podtón v mé situaci. Z nějakého důvodu bohatí Indové kladou důraz na světlou pleť a každý, kdo si může dovolit zaplatit etnicky bílým lidem, aby pracovali na jejich svatbě jako živoucí nábytek, je považován za velký zvíře.

Zpátky ve dnech impéria nechyběl žádnému indofilovi, který za to stál, harém indických bavičů. Od zaříkačů hadů přes hráče na sitár – imperialisté se rádi obklopovali tím, co jim připadalo exotické. Dnes se role obrátily. Jaká ironie, napadalo mě, jak jsem tam stála obležená pitím.

Svatební plánovač už zřejmě netušil, za co ještě by mohl utratit peníze.

Celý ten zážitek byl od začátku až do konce totálně zmatený. Zatelefonovala mi drsně znějící Východoevropanka, která měla na práci schválit naše fotografie a míry a potom domluvit čas a místo setkání. V mém případě to bylo přímo na okraji města. „Ujistěte se, že tam budete v pět hodin, jinak žádná výplata!" dostala jsem varování. „Myslím to vážně děvčata, nezahrávejte si se mnou, kurva!“

V pět jsem tam přijela… a nic. Kolem šesté se ukázalo pár dalších holek – nejvíc tam bylo smutných Rusek, které nemluvily jinak než smutnou ruštinou. V sedm se objevil jeden z chlapíků, kteří mě najali v centru Bombaje. V ruce nesl tři mizerný mobily, do dvou z nich zároveň něco říkal. Představil se jako Pinky. A že si zrovna stáhnul WhatsApp a jestli si mě tam prý může přidat?

Další věc co si pamatuju, byla, jak nás deset nacpali do bílé Toyoty Innova s velkým nápisem TURISTÉ na boku – jako bychom už tak nebyli dost nápadní – a odváželi nás bůhví kam. To jako vážně, neměla jsem tušení, kam jedeme. Myslela jsem, že budu dělat prácičku na dvě nebo tři hodiny na okraji Dillí, která se ale nakonec změnila v sedm hodin ve 320 kilometrů vzdálené Ludhianě v Paňdžábu.

Po příjezdu jsem se neurčitě dlouho poflakovala v šatně, zatímco klient (jehož identita je odhalená jenom velmi zřídka) se rozhodoval, která z nás je ta šťastná, které dovolí pro něj pracovat. V mezičase nás pozorností zahrnovalo několik raperů z Paňdžábu. „Žijou v Kanadě,“ ujišťovali nás několikrát. „Jsou velmi slavní,“ dodali.

V šatně: „Slavní paňdžábští rapeři… žijou v Kanadě.“

Většina dívek, které jsem potkala, buď v Dillí studovaly, nebo byly na stáži a tuhle podivnou práci dělaly, aby se uživily. Jedna z nich mi řekla, že nemůže uvěřit, kde to skončila: „Sem mě dostaly tři roky tvrdýho makání na Oxfordu – s turbanem na hlavě předstírám, že hraju na housle, zatímco v pozadí vyřvává saxofonová hudba.“

Některé z dívek – z mojí zkušenosti hlavně Rusky – pracovaly na plný úvazek na smlouvu. Dostaly zaplaceno až 80 000 rupií měsíčně (to je asi 24 tisíc korun, což na Indii není vůbec špatný) a měly navíc proplacené ubytování a výdaje. Na druhou stranu, tyhle dívky prakticky nemohly odmítnout žádnou práci bez ohledu na to, jaká je, kde je nebo jak dlouho bude trvat.

Nezdálo se, že by si na to nějak stěžovaly, ale mně to prostě připadalo divný a zvrácený. Možná se snažily propracovat nahoru, aby se z nich jednoho dne stal ten děsivej hlas na druhým konci telefonu, který přikazuje holkám, v kolik mají být na smluveném místě.

Pódium. Už hostilo všechno, od striptérek až k hindskému karaoke.

Ve výsledku si můžu sotva stěžovat na vykořisťování na základě svojí alabastrové pleti v zemi, kde jsou každý den miliony lidí využívány, protože mají špatnou barvu pleti. Dostávala jsem 100 liber za dvě hodiny – to je docela velká částka za tuhle lehkou, ať už jakkoli příšernou a frustrující práci. Hlavní nespravedlnost, kterou jsem pociťovala, nebyla ta, kterou jsem trpěla já; ani ti chlapíci, kteří měli pocit, že kolem sebe musí rozhazovat peníze, jenom aby si s nima nějaká bílá kočka zatančila na parketu na Yaariyan Sunny Sunny. Byl to fakt, že jsem vydělávala dvakrát tolik co rodilé Indky, které pracovali na stejné události. A proč? Protože jsem bílá holka ze Západu.

Hádám, že by se tomu dalo říkat pozitivní vykořisťování, ale když jsem tam tak postávala jako stůl, moc pozitivně jsem se teda necítila.