Předčasná smrt a velkolepý návrat Faith No More

Faith No More za pár dní odehrají svůj letošní koncert na Rock for People. Už jednou na RFP přijeli, ale nepřivezli si sebou zrovna dvakrát pěkný počasí, takže se letos pokusí o nápravu a rovnou si k tomu vezou i zbrusu nové album. A abychom poodhalili obnovení Faith No More a detaily kolem jejich nové desky, popovídali jsme si s Roddym Bottumem.

Tvoje pravé jméno je Roswell. Odkdy se ti začlo říkat Roddy?

Roddy Bottum: Je to rodinný jméno. Nevymyslel to žádný z mých kamarádů, nebo tak něco. Už můj děda se jmenoval Roswell a říkali mu "Roddy". Můj táta se tak jmenoval taky a říkali mu "Ros". A já jsem byl zase "Roddy", už když jsem byl dítě. Sice to je přezdívka, ale mám to i v řidičáku. Vždycky se mi tak říkalo a je to celkem super vtipná přezdívka. Umíš si představit, jaký to bylo s tímhle jménem ve škole? Když někdo četl nahlas "Roddy Bottum" před bandou dětí? Vybudovalo mi to dobrej respekt.

Počkat. Hned mě napadá jméno znamého wrestlera. "Rowdy" Roddy Pipera.

No jasně. Přesně tak. Jednou jsem ho i potkal.

Že se dá Faith No More zase dohromady jste oznámili v roce 2009. Kdy jste o tom ale začali doopravdy vážně uvažovat?

Tři kluci z kapely přijeli do Los Angeles, když jsem se ženil. Nechtěli jsme o ničem takovém mluvit, ale bylo to po dlouhé době, kdy jsme byli skoro všichni ve stejném geografickém prostoru. Cítili jsme se spolu dobře, jako na srazu ze střední. Prožil jsem s těma klukama hodně věcí a být s nima v jedný místnosti po takové době, bylo doopravdy super. Myslím, že se tak cítil každej z nás. Najednou přišla pobídka, abychom udělali jednu show a já si nikdy nemyslel, že bychom do toho šli. Potom jsme spolu strávili nějaký ten čas a opět se sobě otevřeli, jako za starých časů. Nevím. Prostě se to stalo.

Kdy ses ženil?

Nevim. Já na tohle nemám dobrou paměť (smích). A ani nikdy nebudu mít. Ale vim, kdy jsem dodělal střední. Myslím, že v roce 81. Nebo tak nějak.

Dlouhá léta byli Faith No More totálně neaktivní. Cítil jsi, že byste se mohli ještě někdy dát dohromady?

Ne, absolutně ne. Když jsme se tenkrát s kapelou někam už dostali, měli jsme se plné zuby. Takže nás tohle vůbec nenapadlo. Prošli jsme si společně peklem. Náš první koncert jsme odjeli v Dodge z roku 66, potom jsme léta přespávali jenom na pohovkách, a následně jsme prodali miliony desek. Fakt těžká cesta. A kor pro dvacetiletý děcka, který měly tvořit, obchodovat, pracovat spolu, žít spolu, drogy… bylo toho hodně. Když jsme byli slavný a na pokraji rozpadu, měli jsme se navzájem plný zuby. A přesně v tomhle bodě jsme se k sobě otočili zády a nikdy jsme si nemysleli, že se ještě někdy dáme dohromady.

Byl určitý okamžik, kdy jsi toho měl dost ty osobně?

V největších sračkách jsem byl v 90. letech. Bral jsem hodně drog. Potom jsem s tim přestal. Jenže všechny špatný věci se dějí v jeden moment. Umřeli mi dva dobří kamarádi a následně i můj otec. Když se ti tohle stane, tak podle mých zkušeností, se ti zdá všechno ostatní naprosto zbytečný. Když jsme dělali poslední společný nahrávky, tak jsem v tom už necítil tu lásku jako předtím. Nahrávání pro mě nebylo vůbec důležitý.

Chtěl tehdy někdo z kapely, aby Faith No More pokračovali?

Myslim, že jsem další infikoval. Hanba mi, že jsem se vydal touhle cestou. Založil jsem si totiž další kapelu a věnoval jsem se spíš týhle, než Faith No More. Všichni pak měli jiný projekty a příležitosti. Najednou jsme všichni byli někde jinde a ostatní souhlasili, že to rozpustíme.

Ty jsi založil kapelu Imperial Teen. Byla to reakce na stav Faith No More?

Jo, myslim, že jo. Když jsme začali s Faith No More, tak byl Billy Gould můj kamarád. Měli jsme k sobě blízko. Ale během koncertů a cestování a toho všeho jsme se vzdálili. Najednou jsem dělal hudbu s lidmi, který nebyli přátelský. Takže Imperial Teen bylo doopravdy o hledání útěchy, kreativity a lidí, s kterýma se můžu přátelit. Takže jo. Tímhle způsobem to byla reakce na Faith No More, protože jsem tam nebyl spokojenej.

Tobě se doopravdy nelíbily vaše poslední nahrávky?

Bylo pro mě těžký se soustředit. Jen těžko jsem ze sebe vydal to nejlepší.

Jakej byl váš první koncert po 11 letech?

Bylo to šílený. Nevim, jestli jsi měl tyhle dětský sny, ale já je měl, když jsem ještě byl na střední. Tenhle sen jsem měl fakt často. Hlavně když se blížil test a já se na něj neučil. A pak jsem začal mít podobnej sen, když jsme se rozpadli. Šlo o tohle: Začínal náš koncert s Faith No More a já jsem zapomněl, jak se hrajou naše písničky. Byla to noční můra, která se pořád a pořád vracela. Takže když jsme měli náš první koncert, bylo hrozně těžký se dostat přes tuhle noční můru. Ale nakonec to bylo super a neuvěřitelně emocionální. Tahle kapela je totiž pevnou součástí mého mládí. Vrátit se k ní a zažít s ní znova tyhle chvíle bylo úžasný. Byla to příležitost, kterou bych už nikdy nedostal.

Bylo jasný, že se k vám Jim Martin už nepřipojí, nebo jste měli v plánu ho oslovit?

Rozhodně jsme ho chtěli. Myslel jsem si, že to bez něj nemůžeme udělat. Cítili jsme to tak na začátku asi všichni. No, někdo asi víc než ostatní. Jim byl rozporuplnou osobou v kapele, ale já ho měl rád. Je to skvělej chlap a skutečnej podivín. Je to naprostý protipól nás všech v kapele, ale já ho mám rád a vždycky budu mít. Chtěl jsem, aby se k nám přidal a mluvil jsem s ním o tom. Prostě to nevyšlo.

Neměl zájem?

Myslím, že měl. Ale myslím si, že se zasekl na tom, jakým způsobem jsme se rozešli. Bylo pro něj obtížné se vrátit. Byl natolik naštvanej, že si vykopal jámu a už z ní nevylezl. Což je škoda… Tohle je můj pohled na věc. Jsem si jistý, že by vám řekl něco jiného. Je to velký introvert, který nerad mluví o těchle věcech.

Ale teď je z něho úspěšný pěstitel dýní.

Jojo. Mluvili jsme o tom spolu. Oženil se a má dvě dcery. Myslím, že i furt dělá nějakou hudbu a do toho pěstuje dýně. Zdá se, že je tak šťastný.

Jak jste se nakonec rozhodli pro nové album? Jedna věc je dát kapelu zase dohromady a hrát starý věci, ale nahrát nové album je velká věc. Měli jste obavy, že nedokážete navázat na starý Faith No More?

To víš, že to byla poslední věc, co nás napadla. Nemyslím si, že bychom to nedokázali po kreativní stránce… Nastala situace, kdy jsme hráli spoustu koncertů, a pak jsme se dohodli na dalším turné. Když jsme ho jeli, dostali jsme pocit, že děláme všechno furt dokola a stává se z toho kýč. Tak jsme se dohodli, že napíšeme jednu písničku. Bylo to super a bylo jasné, že to v nás ještě je. Následně jsme se dohodli, že nebudeme hrát další koncerty, dokud neuděláme víc novinek. No, a je to.

Nedávno jsi napsal operu jménem Sasquatch: The Opera. Asi potřebuju, abys mi to trochu osvětlil.

(Smích) Není to opera v tradičním smyslu slova. Spíš to je hodně bizarní malá opera. Vyrostl jsem v L.A., ale přestěhoval jsem se do New Yorku a tam jsem se se dostal do opery a dostal jsem absurdní nápad na operu. Napsal jsem příběh, hudbu a za nedlouho to bude mít premiéru. Je to zatím koncipované na tři scény, ale bude komplikované to přizpůsobit větší produkci.

Proč zrovna Sasquatch?

Víš, moje oblíbené postavy jsou divný netvoři, jako je Frankenstein nebo Elephant Man. Zkrátka nepochopený netvor, který se ukáže jako velmi citlivý a velmi chytrý tvor. To mě vždycky dostane. Vždycky mě dojme, když se ukáže, že i takhle velkej drsňák má srdce ze zlata.