Queer u queer me

​Milý čtenáři, tento text neobsahuje žádné vulgarismy ani šokující závěry, je to prosté sdělení o tom, že se určitá kulturní akce celkem dost daří a pěkně funguje. Takové zprávy prý nejsou moc čtené a ani chtěné – co s tím ale nadělám, když mám psát pravdu?

Na zahájení 15. ročníku Mezipater jsem byl celkem zvědavý. 15 let trvání filmového festivalu s queer tematikou, to už je přeci jenom kus historie. Podle organizátorů se „do pojmu queer vejdou všichni, komu jsou tradiční genderové kategorie těsné bez ohledu na sexuální orientaci nebo pohlavní identitu, se kterou se narodili." Mně osobně se hnusí různé kategorie a tak to pro sebe vnímám jako oslavu "jinakosti".

Jinakost je totiž vzácnost, kterou v sobě má člověk chránit Jinakost je klíčem k vlastní identitě a nemusí se nutně jednat o menšinovou sexuální orientaci nebo to, že jste se narodili s opačným pohlavním orgánem, než jaký byste měli mít. Může to být způsob, jakým vidíte věci kolem sebe, jaké emoce ve vás vzbuzuje poslech Janáčkovy Symfoniety nebo to, že nenávidíte jízdu autem.

Jinakost, originalita to jsou důvody k existenci věcí.

Úvodní zahajovací ceremonie Mezipater představila hlavní téma letošního ročníku, kterým je motto: „Dokud nás smrt nerozdělí." Je v něm ukrytý možná poněkud smutný příběh o přátelství a jeho konci.

Festival má letos skvělou znělku od Štěpána Fok Vodrážky, s níž souvisí i krásná fotografie Radka Brousila z plakátu a doprovodných propagačně informačních materiálů. Velmi mě zaujala také lehkost a vtip s jakou moderátoři Honza Cina a Petr Vančura slavnostní zahájení zvládli. Něco takového bych rád viděl třeba i na Českých lvech místo té každoroční trapnosti.

No a úvodní film „V jeho očích" byl takové klišovité pohlazení, které soudě podle nadšených reakcí v sále prostě asi je občas potřeba. Podobný film o slepém homosexuálovi by v Čechách takhle laskavě natočil snad jen Zdeněk Svěrák po pořadný dávce emka.

Stačí Vám to? Tím dneska končím.