Našlapujte zlehka na afghánském hřbitově sovětských tanků

FYI.

This story is over 5 years old.

cestování

Našlapujte zlehka na afghánském hřbitově sovětských tanků

Nafotili jsme největší hroudu vojenského šrotu, kterou si Sověti po neúspěšné okupaci země neuklidili.

„Afghánci mají takové pořekadlo,“ říká mi kapitán Vosnos, zatímco puškou máchá ve vzduchu: „Poté, co Bůh stvořil Zemi, zbylo mu pár šutrů a nějaký písek, tak z toho udělal Afghánistán.“ K tomu, jak vypadá vojenské výcvikové centrum v Kábulu, to skvěle sedí. Poprvé jsem na základnu přijel začátkem týdne, abych viděl ty nejnadějnější afghánské kadety, jak nacvičují různé zásahy, zneškodňují bomby a jak střílí kulometem na papírové terče na pozadí scenerií plných písku a žhnoucího slunce. V pozadí těchto cvičení se ale docela příhodně nachází jedna velká pláň, po které jsou rozesety rozpadající se tanky a další vojenské vybavení. Nechali ho v zemi Sověti po neúspěšné invazi v roce 1989.

Reklama

Šel jsem k němu blíž, abych si pořádně vyfotil tuhle rezivějící horu sovětské vojenské techniky, ale ještě než jsem mohl vytáhnout foťák, museli jsme se zbavit psů, co kolem šrotu kroužili ve smečkách. Kvůli nim sem ostatně Vosnos šel.

„V M-4 mám 30 nábojů a 15 dalších v Berettě,“ povídá mi. „Takže zvládneme 45 psů, ale ten 46. bude už docela nasranej.“ Psí smečka před námi slyšela, jak se bavíme, a začala štěkat ještě víc nahlas. Většina z nich má vzteklinu – psí mrtvoly kolem o tom dost dobře svědčí.

Vosnos mi přikázal, abych se trochu stáhnul, když pozvednul zbraň a pomalu se začal ke smečce přibližovat. Jakákoliv dřívější jistota v psích očích byla najednou pryč. Jelikož tihle psi žijí na vojenském území, dost dobře vědí, co s nimi taková útočná puška může udělat. Když teď jednu měli před očima, jenom stáhli ocas a začali utíkat. Sledovali jsme jenom, jak se postupně začali nořit do moře zničených tanků.

Jeden francouzský instruktor mi později pověděl, že tyhle tanky jsou docela cennou kořistí. Řekl mi, že pokaždé, když si nějaký afghánský voják začal stěžovat na nedostatek techniky a vybavení, jenom mohl ukázat k tankům a říct: „Vaši tátové porazili Sověty s mušketami a vaši dědové zase porazili Brity jenom s meči. Jste snad o něco horší, než oni?“ Tohle vždycky znamená konec diskuse.

Zatímco jsem já šplhal po tancích s foťákem v ruce, Vosnos si pečlivě prohlížel okolí.

„Co tam hledáš?“ zeptal jsem se.

Reklama

„Tady jsme na základně,“ řekl mi, „kde je to dost bezpečné, ale na obzoru je taky několik vesnic. Pár jich je přátelských, některé jsou neutrální a další jsou nepřátelské.“

„Jak nepřátelské?“ zeptal jsem se.

„Většinou po nás hází kameny,“ odvětil.

S úsměvem jsem po chvíli slezl dolů a zas se k němu připojil. Posunuli jsme se o kousek dál, blíž ke krajině, kde se dřív válčilo, a jen jsem očima jezdil nahoru a dolů na to, jak si lidé a psi chodili pro nevybuchlou munici. Předchozí noci jsem zaslechl, že tahle oblast může být podminovaná. Zavolal jsem proto mému bratrancovi, urostlému důstojníkovi americké armády, který v Kábulu nějakou dobu strávil a osobně dohlížel na odminování oblasti v roce 2010.

„Pokud tam nikoho nevidíš,“ doporučil mi, „a vypadá to nedotčeně jako na Měsíci, jakože se země nikdo nedotkl, nechoď tam. V podstatě většinu min odjistili tak, že na ně házeli kameny. Takže jestli existuje šance, že na jednu šlápneš? Řekl bych, že asi bude podstatně větší, než aby se do tebe trefil meteorit.“

Více informací z válečných oblastí na VICE:

Rozhovor s bodyguardem Saadího Kaddáfího

Jack Picone už dvacet let vozí fotky z válek

Náš člověk ve Vietnamu: Saigon a Cu Chi