Syrské vraždění: 10 minutový film o zabíjení syřanů

Syrial Killing from Johann Rousselot on Vimeo.

Jak jsme se neochotně plahočili do podzimu, mohli jsme pocítit Arabské jaro, které připomínalo jeden z těch nostalgických momentů minulosti, všechno krveprolití, násilí a lidské oběti vyrvaných ze záběrů minulosti. Ale zatímco se libyjská prozatímní vláda nechává kojit prsy plnými teplého mléka od mezinárodní diplomacie, porevoluční Egypt dostává první korupční rány a tuniský bývalý kápo dostává vyhubováno ve stylu soudce Judy, Sýrie zažívá jedny z nejbrutálnějších zákroků posledních dekád.
Fotoreportér Johann Rousselot dal dohromady dokumentární grafický web nazvaný Syrské vraždění. Zachycuje velmi surově ten druh hrůzy, který Syřané zažívají posledních šest měsíců. Web je sestaven z amatérských záběrů. Johannův desetiminutový kolotoč odhaluje to, co většina západního světa (nebo alespoň západní média) víceméně ignoruje.
Sešli jsme se s Johannem, abychom se ho zeptali na pár otázek.

VICE: Čau, Johanne! Mohl bys nám, prosím tě, říct něco o Syrském vraždění?
Johann: Nedávno jsem strávil týden v provincii Hatay v Turecku, kde jsem se setkal s několika syrskými uprchlíky. Sbíral jsem tam materiál pro film, který dávám dohromady o Arabských revolucích, zaměřený převážně na roli, kterou sehrály informační technologie v těchto událostech. Už bych byl někde v Tunisku nebo Lybii, ale byl jsem hrozně frustrován z toho, co se v Sýrii děje a nemohl jsem pokračovat dál. Vkročil jsem tedy do Sýrie s jedním z uprchlíků. Když jsem se tam ale ocitl, byl jsem neustále zavalen záběry plnými krve.

Ty tvoje klipy ukazují docela děsivé scény.
Záběry, které vidíte v těch ohavných videích, jsou tam na denním pořádku už od té doby, co začalo povstání proti režimu. To je ten důvod, proč jsem se rozhodl, před návratem do Paříže, dát dohromady film složený z tisíců amatérských záběrů.

Když jsi makal na Syrském vraždění, bylo tam něco, co ses rozhodl vystřihnout?
Ne. Ale bylo těžké trávit celé dny koukáním na ty záběry a vybírat ty „nejlepší“… Moje předchozí práce většinou nezahrnovaly šokující, krvavé záběry – spíš mírnější a hlubší přístup k dané problematice. Ale situace v Sýrii je tak hnusná a brutální – od začátku mi bylo jasné, že tudy žádná mírnější cesta nepovede. Tyhle videa byly a jsou nočními můrami v myslích všech uprchlíků. Co tě donutilo dokumentovat Arabské revoluce?
Když jsem četl o tom, co se děje v Tunisku na začátku ledna, uvědomil jsem si, že se třesu. Cítil jsem, že tahle událost je něco obrovského. Navíc to bylo relativně blízko Francii, takže cesta tam nebyla tak drahá a navíc lidi v Tunisku mluví francouzsky, takže jsem se lehce domluvil. Být svědkem konce diktatury a zažít tu atmosféru vytvořenou nedávno osvobozenou populací… Tohle všechno bylo velkou motivací, abych revoluce v arabském světě zdokumentoval.

Situace v Sýrii je samozřejmě úplně jiná. Jak syrští uprchlíci, s nimiž jsi se setkal, pohlížejí na povstání v Tunisku?
To je zajímavá otázka. První den mého pobytu tam, jsem se zaměřil na to, jak se na syrskou revoluci dívají Syřané na internetu. Ale brzy jsem si uvědomil, že to nejsou žádní geekové a moc mi toho neřekli, na rozdíl od tuniských internetových aktivistů, které jsem potkal v únoru. Rozhovory na webu mě nikam nedostaly. Pro ně byla důležitá jen jedna jediná věc: ukázat tyhle videa celému světu. To mě dovedlo k otázce, kterou jsem jim položil: Nejste už tím vším po těch šesti měsících znechuceni, máte pořád naději v YouTube, ve vaše videa a v internet vůbec?

Co ti odpověděli?
Jejich nálada byla stejná jako ta moje. Většina z nich začala pochybovat o síle internetu, viděla jeho limity a uvědomila si, že armáda a zbraně jsou stále silnější než komunikace a zprávy.

A to tě donutilo dokumentovat Arabské jaro a přitom prozkoumávat sílu a limity Facebooku a YouTubu a dalších podobných stránek?
Ano. Sestavil jsem krátký film, ukazující hrůzy v Arabském světě, které jsou tam na denním pořádku. Došel jsem k závěru, že tohle všechno je skandální, ale ne skandální natolik, aby to rozhýbalo mezinárodní komunitou. Takže teď chceme bojovat Libyjským způsobem.

Jsou Syřané „méně propojeni“ než Tunisané nebo Libyjci?
Ano, zdá se, že ano.

Jak je to možné?
Přístup k internetu je v Sýrii příliš krátce, teprve před rokem začali používat Facebook. A vzdělání není na tak vysoké úrovni jako v Tunisku. Některé záběry ve tvém filmu jsou ze zpravodajského kanálu Ugarit News, Na internetu o nich není moc informací, ale ze záběrů, které pouští ven, by jeden mohl předpokládat, že nejsou státní televizí…
Včera jsem měl s jedním z jejich zpravodajů rozhovor po Skypu. Neudávají žádná místa, kde se nachází a představují se jen pod přezdívkami. Je to asi deset Syřanů žijících ve vyhnanství. Jsou velmi opatrní a podezřívaví a jsou v úzkém kontaktu s klukama v zemi. Ukazují videa přes satelit, Facebook, proxyny a tak…

Když jsi dával dohromady ten svůj film, byly tam nějaké problémy s ilegalitou nebo vlastnickými právy?
Vůbec. Všichni mají revolučního ducha a uplatňování autorských práv v těchto časech by považovali za neslušné. Nejprve vykopnout Assada od moci, až potom se možná začnou dožadovat autorských práv. Já nejsem syrský aktivista a vždycky jsem chtěl nějaké uznání za svou práci. Ale upřímně… tentokrát jsem to nedělal, abych dostal nějaké body. Samozřejmě, přesně to se nakonec stalo. Ale můj prvotní cíl bylo rozšířit informace o tom, co se v Sýrii děje do celého světa. Posílal jsem maily všem možným politiků, ale nemělo to cenu, oni sami věděli přesně, co se tam děje.

Jedna z věcí, která vychází z filmu, je pocit izolace. Následkem vyčerpávajících protestů, vypadá Sýrie jako opuštěné místo. Co tě povzbuzovalo, když jsi na tom filmu dělal?
Pocit, že pomáhám úspěchu revoluce. Měl jsem podobné pocity jako můj kontakt v Atakya v provincii Hatay. Říkal: „Dělám jen svoji občanskou povinnost“. Nikdy mě nepožádal o peníze, ale na konci jsem mu přece jen pomohl. Dal jsem mu asi €150 na nový notebook.

To seš celej ty.
Myslím, že už má téměř €700, který potřeboval.

V druhé polovině filmu, jsou záběry nějakejch vostrejch chlápků na steroidech. Můžeš nám o nich něco říct?
To jsou Shabihas. Ti jsou přesným obrazem tamního teroru. Jsou to ti nejnebezpečnější, hrůzu nahánějící ochránci Assadovy rodiny.

Ty záběry vypadají dost osobně. Jak jsi k nim přišel?
Předtím jsem o nich nevěděl, ale jeden můj kontakt v Turecku mi o nich řekl a pak už nebylo těžké si ty záběry najít na YouTubu. Ty fotky patří jednomu z Shabihas, jsou z jeho telefonu, který někdo našel po jednom ze střetů na ulici. Prej ten telefon ztratil, když utíkal.

Ti Shabihas vypadají, že jsou na sebe dost pyšní, jsou jako malej gang, to je docela zneklidňující.
Můj kontakt mi řekl tohle: „Když ti kontrolují průkaz totožnosti, ani si nevšimnou, že ho mají vzhůru nohama.“ Ať už je to pravda nebo ne… tohle vám udělá přesný obrázek o tom, jak chytří jsou. Vždycky je to stejný systém. Nevzdělaní kluci, bývalí vězni, gangsteři a dlouhodobě nezaměstnaní mladí lidé. Nabídnete jim peníze, mnohem vyšší než je průměrná mzda, k tomu holky, moc, auta a byt a pak pro vás udělají všechno. Jsou nad zákonem. Mohou si dělat všechno, co je napadne nebo cokoli, co si myslí, že pomáhá udržovat stát v bezpečí.

V současné době musejí mít plné ruce práce.
Jejich počet od začátku revoluce hodně vzrostl. „Shabiha“ znamená „duch“… mafiánský duch. Jen armáda se jim může postavit. Myslíš si, že tenhle film něco změní?
Ne. Jeden malý film nezmění nic. Rozmnožování filmů, článků, fotek… to nakonec způsobí, že se to pohne kupředu, ale jen trochu. Zase na druhou stranu, nedělat nic, taky není řešení. Moje práce je jako práce jednoho mravenečka, ale tisíce mravenečků pracujících ve stejném směru, se stejným záměrem, mohou dosáhnout velkých věcí.

Výstižně řečeno.
Občanská válka je na cestě. Každý den se můžete dočítat o přebíhání vojáků na stranu povstalců. Některá města už mají i své vlastní armády, které chrání občany a blízká obydlí proti oficiální armádě. Začíná se dít to, že proti sobě stojí dvě milice.

To zní děsivě. Myslíš si, že nedostatek světového zájmu (když to srovnáme s Egyptem, Tuniskem a Libyí) jim nějak škodí? Jsou si Syřané vědomi vrtkavosti západu, když přijde na globální krize?
Z toho co vím, mohu říct jen to, že oni nechtějí, aby se jim do toho někdo vměšoval. Potřebují jen zbraně a peníze, zbytek zvládnou sami. Oni vědí, že po šesti měsících pokojných protestů je nesmyslné vracet se na tu samou kolej.

Viděl jsi nějaké násilí, když jsi tam byl?
Ne, neviděl jsem žádné násilí, kromě toho na záběrech, které se mi dostaly do rukou. Tito lidí ale čelí jednomu z největších problémů světa. Co jiného jim zbývá? Válka se nyní zdá být jediným „rozumným“ řešením. Assad nikoho neposlouchá, nestará se ani trochu o to, co říká svět.

Proč si myslíte, že je jejich situace na Západě tak podceňována? Co zvláštního se tam vlastně děje v porovnání s dalšími arabskými revolucemi, které proběhly tento rok?
Záludná otázka. Sýrie nemá ropu a má křehkou pozici na Středním východě. Má úzké vztahy s Iránem a Hizballáhem. Rusko, Indie a Čína jsou proti jakémukoli zásahu OSN. Sám dobře víš jak byrokratické tohle všechno je. Což znamená, že to bude trvat dlouho, hodně dlouho.

Jaký je teď tvůj další úkol?
Připravuju malou sérii fotek, portrétů syrských uprchlíků. Možná to otiskne nějaký magazín.

Možná.