Takhle to vypadá, když vzniká akutní schizofrenie

Foto via Wellcome Images

Někdy v zimě, zhruba před rokem, jsem nebyl ve své kůži.

Nejdříve se změnil můj spánkový režim. Postupně, zhruba během dvou týdnů, jsem začal mít problémy s usínáním. Jako čtyřiadvacetiletý kluk s velkou zásobou haše jsem s tím nikdy neměl potíže. Bylo to tak zvláštní. Zničehonic jsem v posteli prostě nebyl schopen vypnout mozek. Hlavou se mi točily všelijaké myšlenky, které zase vedly k jiným a pak se vzájemně zamotávaly jako šlahouny břečťanu. Někdy jsem si přetáhl přes hlavu peřinu, dlaní si drhnul obličej a šeptal si: „Drž. Už. Kurva. Hubu."

Nakonec jsem vždycky usnul, ale probouzel jsem se s takovým zvláštním pocitem, jako bych snad něco zapomněl udělat nebo někomu něco říct. Taky jsem neměl tak velký hlad, jako obvykle. Obvykle v tuhle dobu vystřelím z postele, jakmile otevřu oči, a jdu si dolů nasypat vrchovatou misku cereálií. Místo toho jsem se každé ráno probudil s žaludkem na vodě. Pořád jsem to ale nějak ignoroval s tím, že bych měl trochu omezit hašiš. Tím to asi bylo. Byl jsem v klidu.

Pokračoval jsem v tom, co jsem normálně dělal. Pracoval jsem v místní vinotéce a snažil jsem se všechny ty sračky vytlačit někam na okraj svojí mysli. Tenkrát jsem těmi dny nějak proplul. Matně si vzpomínám, že už tehdy mi trochu dělalo problém vést běžnou konverzaci.

Když nám přišlo zboží a můj šéf mi řekl, abych to šel zkontrolovat, chvíli mi trvalo, než jsem to vůbec zpracoval. Jakoby na mě mluvili tři lidi zároveň. Koukat po ránu na faktury k dodanému zboží a snažit se v nich najít nějaký řád, bylo jako bych si to chtěl rozdat se stromem v té nejšílenější mlze. Zkrátka nadlidský výkon.

Jakoby bylo všechno zamlžené. Pořád se mi zdálo, že všechno kolem mě padá. Někdy jsem se podíval na polici s láhvemi a měl dojem, že dvě z nich už letí dolů. Pak jsem se podíval znovu a všechno bylo v pohodě. Taky se mi zdálo, že slyším zvonit všelijaké telefony, ačkoliv jsme ve skladu žádné neměli. Pořád jsem ale nepanikařil. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem v pohodě, svedl jsem to na špatný spánek a sám jsem tomu věřil. Spánkový deficit dělá s lidmi šílené věci. Kamarád z práce mi dal prášky na spaní. To mi trochu pomohlo, akorát jsem měl po probuzení pocit, jakoby mi někdo vygumoval mozek. Už mě nezajímaly kalby ani fotbal o víkendech, chtěl jsem spát. I konverzace vyžadovala obrovské úsilí.

Trvalo to asi dva měsíce, než mi došlo, že se mnou něco není v pořádku. Ty „chapadla myšlenek", jak jsem je nazval, byla stále divnější a divnější. Třeba jsem se díval na televizi a nedokázal jsem rozlišit, které zvuky vychází z ní, a které vydávám já. Bylo to strašidelné. Jednou v noci jsem se díval na Homeland (ze všech těch pořadů zrovna tenhle) a dostal jsem panický záchvat. Vím, že to byl panický záchvat, protože ho měla jedna holka, se kterou jsem chodil. Byli jsme v kině a musela si lehnout na zem a dýchat zhluboka, aby ji přestalo natahovat. Nedalo se na to koukat. V tu noc jsem se v posteli začal děsně třást, jakoby mi byla strašná zima a moje kůže se přitom vařila. Nohy se mi třásly pod peřinou a v hlavě mi zněla tahle kakofonie – ten dav lidí, co si povídají těsně u mého ucha. Nic dramatického, prostě klidná, ale matoucí konverzace. V té chvíli jsem za blikotu světla televize začal přicházet o rozum.

Tu noc jsem nezamhouřil oka. Byl jsem paralyzován. Dveřmi mého pokoje končil svět jako na konci Truman Show, kde Jim Carrey narazí do papírových kulis. Zvuk stále přicházel a odcházel a já měl pocit, že něco vystřídalo moje tělo a mojí mysl. Nebyl jsem to já, kdo se bál jít na záchod, ale přesto jsem jít nemohl. Tak jsem se rozhodl vychcat do prázdné láhve a zacákal jsem celou podlahu. Nebyl jsem to já, kdo se chtěl svlíknout donaha a odhodit všechny peřiny, protože se jedině tak cítil pohodlně. Nebyl jsem to já, kdo si do paty zapíchl zalamovací nůž, aby se z těch sraček nějak dostal. Když ráno vyšlo Slunce a zazvonil budík, došlo mi, že potřebuju mámu.

Naštěstí mě od jejího bytu dělí jen jedno schodiště. Nebyl jsem ve stavu, ve kterém bych se sebral a šel za ní. Musel jsem jí zavolat, protože jsem měl pocit, že mi při jakékoliv snaze opustit pokoj vyletí vnitřnosti z těla. Skutečně jsem věřil, že mi po překročení prahu místnosti odpadne lebka a vyprsknou střeva jako prasečí pomeje. Zvedla telefon a řekla: „Proboha Danieli, přestaň blbnout," nebo něco v tom smyslu. Rozplakal jsem se jako malý kluk a poté jsem přes strop nade mnou slyšel, jak máma upustila telefon na zem.

Když otevřela dveře, začala lapat po dechu. Sice si to nepamatuju, ale zjevně jsem rozmlátil všechna čtyři dálková ovládání a moje holá matrace byla pokryta jejich součástkami, močí a krví z mé rozřízlé paty. Seděl jsem tam ve spodním prádle, plakal jsem a řekl jsem mámě, že mě něco divného ovládlo. Zavolala sanitku.

Opět si to úplně nepamatuju, ale když dorazili zdravotníci, měl jsem pocit, že si mě fotí. To mě strašně nasralo a chtěl jsem je zmlátit. Začal jsem po jednom z nich řvát, že je nezákonné, aby si mě fotil, zatímco jsem tam seděl v promočených trenýrkách se zakrvácenou nohou.

Z cesty do nemocnice si akorát pamatuju, že mi máma pevně držela nohy. Ona tvrdí, že jsem řval, že nechci jet po dálnici, protože se v dopravních kamerách schovávají lidi. Z nemocnice si vybavuju jen záblesky jehel, příjemné hlasy a nemocniční kazajku.

foto via

Všechno to, co jsem popsal výše, se nazývá akutní psychotická porucha. Byly to konkrétně příznaky schizofrenie, nemoci, kterou mi potom diagnostikovali. „Psychóza" se dá definovat jako ztráta ponětí o realitě. Buď se dostaví rychle, nebo se vyvine postupně. To byl právě můj případ. V nemocnici jsem strávil asi týden a půl, přičemž mi okamžitě nasadili neuroleptika. Z toho si moc nepamatuju, jen že mi bylo špatně a nedokázal jsem s nikým mluvit. Ještě si vzpomínám, že se pacient vedle mě neustále naschvál posrával. Ten smrad byl jako symbol smrti v mojí hlavě.

Živě si vybavuju ten den, kdy jsem zase začal vnímat realitu. Nový lék, který mi podávali, si konečně našel cestičku do mého těla a už se mi nechtělo pořád jen spát. Můj bratr s mámou přišli na návštěvu (chodili tam každý den, spíš ale mluvili se sestřičkami a doktory, protože jsem nebyl schopný konverzovat) a koukali jsme na tři díly Breaking Bad za sebou na iPadu v návštěvní hale. Máma si jej opřela o kolena, jednou rukou ho přidržovala a tou druhou mě hladila po temeni. Zasmál jsem se něčemu, co řekl Saul, a měl jsem pocit, že jsem udělal pokrok. Jakoby ta opona, která zakrývala cokoliv, čím jsem kdy býval, začala pomalu padat. Ten večer jsem dokonce snědl celou porci jídla a od té doby na bramborovou kaši nedám dopustit.

Cesta za zotavením byla pěkně hrbolatá. Konkrétně to znamenalo především vysilující záchvaty paniky z toho, co jsem prožil předchozí dny. Tým zdravotníků, který měl na starosti moje duševní zdraví, byl skvělý, když nepočítám pár sester, které se mnou jednaly jako s miminem. To jsem nesnášel. Jakmile mě pustili domů, chodíval mě jednou týdně navštívit sociální pracovník, aby dohlédl na moji léčbu. Ptal se, co celé dny dělám, a snažil se mě přemluvit k procházkám s mámou a k navázání kontaktu s mými přáteli. Styděl jsem se za to, čím jsem procházel, a myslel jsem si, že to nepochopí. Anebo hůř, že mě odepíšou jako beznadějný případ. Naštěstí jsem se mýlil.

Můj kamarád Sam měl o mě takovou starost, že v noci vůbec nespal. Blbeček. Jeden po druhém mi zase začali posílat zprávy. Asi se báli, že napíšou něco nevhodného. Psali, že se těší, až si zase zahrajeme fotbal, a abych se co nejdříve zase postavil na ty svoje tenounké nohy. Bylo neuvěřitelné, jak dospěle se k tomu všichni postavili.

Tým lidí, který se o mě staral, mi domluvil ambulantní léčbu s takovým upřímných chlápkem jménem Gregg. Neuroleptika mě zezačátku dokázaly pěkně utlumit. Měl jsem pocit, jako bych byl obklopen hustou kaší a vše bylo tak nějak zpomalené. Zároveň jsem se ale už dlouho necítil tak klidný. Gregg mi pomohl uspořádat myšlenky a vzpomínky na to, co jsem prožil, a taky mě naučil používat prevenční techniky pro případ, že by mě zase popadla panika. Naučil mě, jak se nebát toho, že to zase může přijít. Říkával: „Přestaň říkat, že jsi přišel o rozum. Rozum nikam nezmizel, akorát prostě onemocněl." Povzbuzoval mě, abych zase začal vídat kamarády. Říkal, že i mysl se mění, a je možné, že se zase uzdravím. Prášky doteď fungovaly, tudíž by měly fungovat i v budoucnu, ale musel jsem být realista a přiznat si, že jsem nemocný. Potřeboval jsem čas.

Srovnat se s tím nebyla žádná sranda. Jak jsem poznal, frustrace nemá k úzkosti daleko. Máma mě každé odpoledne vyslala na vycházku, v půlce mě opustila a zadala mi nějaký úkol. Třeba abych koupil láhev mléka nebo máslo. Při těchhle procházkách jsem začal nad vším přemýšlet. Objevovaly se mi v hlavě myšlenky jako: „Proč, kurva, nemůžeš být normální?" Musel jsem se zastavit, rozdýchat to a nahlas si říct: „Jsem normální. Je mi zle a musím si odpočinout."

Asi šest týdnů poté, co jsem opustil nemocnici, jsem zase začal chodit ke kamarádům domů. Někdy jsem se cítil trošku nepohodlně, když byla televize nahlas nebo když se bavilo moc lidí najednou. Stačilo se jen ozvat a všechno bylo v pohodě. Nikdo se mi nesmál. Taky mě nikdo nelitoval, což bylo super. Spíš jsem měl pocit, jako by onemocněl někdo z nich. Pořád jsem se s přehnanou starostlivostí vyptával, jestli jsou všichni v pořádku.

Po deseti týdnech jsem byl zpátky v práci, akorát na částečný úvazek. Můj šéf byl dost chápavý. Když mě odvezli do nemocnice, volal mámě a řekl jí, že tam pro mě pořád drží místo, že můžu nastoupit kdykoliv a v jakémkoliv pracovním nasazení. To mě trochu naštvalo. Nechtěl jsem přijít zpátky jako invalida. Bylo mi dvacet pět (oslavu narozenin jsem strávil sledováním opakování seriálu Přátel a byl jsem pěkně nadopovaný) a ne šedesát. Chtěl jsem, ať mě berou jako kdysi. Trvalo mi nějaký ten pátek, než jsem byl schopen přijmout všechen ten soucit a péči lidí okolo mě.

Návrat do práce bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mít řád a lidi, se kterými jsem mohl mluvit. Mít nějaký hmatatelný výsledek práce. Bylo to ozdravující. Byly dny, kdy jsem se probudil vyděšený, a trvalo mi pár hodin, než jsem se dostal do práce. Nikdo se mě ale na nic nevyptával. Někdy jsem volal Greggovi přímo ze skladu, z místa, kde to moje šílenství začalo. Ne pokaždé mi zvedl telefon, mně ale stačilo jen nechat zprávu na záznamníku. Nakonec mi řekl, že už jeho pomoc nebudu potřebovat. Věřil, že už ovládám všechny potřebné techniky a že si vystačím sám.

Uběhl rok a já neměl žádný záchvat. Budu ještě dlouho muset brát prášky, ale to mi nevadí. Chutě na sex mám sakra málo, ale pořád se mi ještě postaví. Taky jsem trochu přibral, ale to je malá cena, kterou za klid mysli rád zaplatím.

Chtěl jsem se o tenhle příběh podělit, protože jsem před tím incidentem sám schizofrenii bral jako cejch smrti. Když slyšíte o lidech, co mají schizofrenii, představíte si nějakého blázna zamčeného v pokoji na dvacet zámků, jehož svět se točí v spletitých zdrogovaných konverzacích a poslintaných polštářích. Nebo někoho, kdo vidí přízraky a slyší hlasy. Při správné léčbě ale nemoc do této fáze nedojde. Pokud se s léčbou začne včas, je možné, že se z nemoci celkem dobře zotavíte.

O svojí diagnóze si nedělám iluze. Vím, že můžu znovu dostat záchvat paniky a mít depresi. Taky ale vím, že se z toho dokážu celkem dobře dostat. Už zase pracuju, chodím do společnosti, udržuju se v kondici a hraju fotbal jako před rokem. Byl jsem na dovolené. Ještě se asi necítím na to, abych se odstěhoval z domu. To bude ale spíš tím, že jsem líný.

Nejlepší rada pro ostatní je: „Kdykoliv budete mít pocit, že máte jakékoliv příznaky psychologické nemoci, řekněte to někomu." Raději to s někým proberte, než abyste to břímě táhli sami. Psychické onemocnění se nějak neliší od ostatních, akorát postihuje jiný orgán – mozek. Požádejte šéfa o den volna, řekněte mu, že je vám zle. Když si vzpomenu, jak jsem tenkrát v práci slyšel zvonit telefony, uvědomuju si, že jsem ještě pořád měl kontakt s realitou a mohl jsem něco udělat. Stud musí jít stranou, když jde o mentální zdraví člověka. Proto bychom měli příznakům psychických onemocnění věnovat stejnou pozornost jako příznakům onemocnění fyzických. Být mistrem v předstírání – dokonce i před vlastní mámou – to není nic, čím by se člověk měl chlubit.

Pokud se necítíte dobře, běžte k doktorovi. Pokud to bude třeba, sjednejte si s ním narychlo schůzku. I když to bude znít jako blbost nebo něco, co odezní, musíte to někomu říct. Všichni víme, jak skvěle se o nás dokáží postarat na pohotovosti, když je člověk v nouzi. Nevím, jak to vnímají lidi, kteří neměli to štěstí jako já (četl jsem na internetu všelijaké strašidelné historky o opožděné a špatné léčbě), ale je mi jasné, že si to nesmíte nechat pro sebe. Lidi jsou totiž o dost chápavější, než si vůbec dokážete představit.

*Jména osob byla změněna.