Reverse refugees: cesta zpět do krize

V dobách největšího uprchlického přívalu jsme přemýšleli co s načatým létem. Jelikož jsme toho o tom moc nevěděli, a nechtělo se nám listovat všemi zprávami, rozhodli jsme si uprchlickou zkušenost sami vyzkoušet. Ale obráceně. Uprchnout z evropské pohody.

Zároveň nás lákala možnost cestování zadarmo, a krása nákladních vlaků. Krátký film o tom, jak to celé dopadlo, můžete shlédnout tento čtvrtek na Stalinu. A nebo se začíst do našeho "cestovního deníku"…

Jsou 2 hodiny v noci, postupuješ ve tmě až na konec betonového peronu, seskočíš do štěrku. Na kolejích odpočívají soupravy vlaků, červený světla semaforů je drží na místě. Čekáš hodiny schovaný na to, až se jedna z nich dá do pohybu. Teď! Skáčeš na plošinu a za moment jsi v transu, sleduješ kluky na protější plošině, jejich bělma cukají ve tmě jak sledují okolí. Celý kolos se dává do pohybu, mrkneme ne sebe vzrušeně. Tak snadný.

Za chvilku tě studený proudící vzduch donutí zalehnout na úzkou plošinu. Euforii střídají obavy když vlak začne s vřískotem brzdit v nějaké prvotřídní díře - ve vesnici Zámrsk, o půl páté ráno. Slyšíme hlasy. Podělaný strachy vyskakujeme a skrýváme se v křoví. Policajt prohlíží plošiny. Za chvíli se vlak znovu rozjíždí, musíme s ním.

Slepenýma očima sleduju jak projíždíme nástupiště s hloučkem lidí, který nevěřícně čumí. Břeclav, flákáme se po nádraží a vyhýbáme se oranžádám, kteří když tě vidí, vyhodí tě od kolejí. Ale většinou to jsou celkem gumy a řvou na nás přes vagony. Potkáváme jednoho co sdílí náš názor na dopravu a nakonec nám řekne víc, než by asi měl .

Doporučený prázdný korby vybavujeme nalezenou matrací a papundekly. Přejíždíme dvoje hranice, z Břeclavi až do Maďarska. Mikroskopický prach se za jízdy víří a štípe v očích, pálí v plicích, vypadáš jak horník.

Vlak stojí ve stanici podezřele dlouho. Bouchání na stěnu vagónu. Fízl, maďarskej. Šel na jistotu a není sám. Napadá nás to nejhorší – pokuta, problémy a možná návrat domů. Maďar si s tebou ale vůbec neví rady, vrací občanku, dá ti pitnou vodu a vyhodí tě̌ z nádraží.

A tak se prohlídky a vyhazovy z vlaků stávají rutinou. Občanku už ani nedáváš zpátky do peněženky, máš jí připravenou v kapse, protože prostě víš, že to přijde znova. Repertoár široký – hodnej polda, zlej polda, polda ženská, polda mlaďoch, polda staroch. Anglicky vše vysvětluješ jen tak do blba, stejně ti nikdo nerozumí, nikdo tě nemá rád.

Občas ale musíš být svině ty. Zklamat pár lidí, hlavně některý průvodčí a to hned několikrát po sobě. Nasrat výpravčího, policajty, nádražáky nebo okrást prodavačku v krámě. Udělat debila ze sebe a nebo z ostatních. Hranice se opět trochu posune a pud sebezáchovy pomalu mizí.

Jsou různý vlaky – prázdný korby, kde si sice lehneš jak pán, ale nádechy plný uhelnýho prachu věštěj leda tak rakovinu plic a nulový komfort. Nejčastěji však potkáváme cisterny s plošinami, někdy víc a někdy míň na hovno. Někdy jedou sto pade, někdy seš rád za pade.

Když chytíš správný vlak, co tě̌ sveze přes celý stát, tak z takového se ti prostě nechce pryč. Namačkáš se na plošinu a spíš až do doby, než tě̌ zvukem obušků mlátících o vagón budí další fízlové. Nemáš strach, necítíš nic, když tě̌ vedou dlouhou přesvětlenou chodbou jako z kosmické lodi pryč z nádraží. Skrz větve vidíš čekat tvůj vlak. Neodoláš. Po deseti minutách vybíháš z křoví vstříc rozjíždějící se plošině̌. Ještě netušíš, že se na tenhle vlak nevracíš naposled. Jako parazit nastupuješ pořád znovu a znovu, aby tě vlak nakonec vykopnul v té nejmenší díře uprostřed ničeho. Beznadějně̌ vysedáváš na nádraží, kouříš spousty cigár a piješ levný víno ze sámošky. A v tu chvíli nezbývá nic jiného, než se cuknout osobákem. Namačkaný na hajzlu, snaha o podplácení, tvrdost, neústupnost.

Budapešť. Ruch velkoměsta – tramvaje, mraky lidí, turistů, zmatek. Cítíme město, ale chceme jet dál. Hlavní nádraží není řešení. Tramvaj, další nádraží, opět vyhazov. Kupujeme vodku. Po kolejích pešky na třetí nádraží. Trefa! Další cisterny a na nich se ráno probouzíme zlámaný o pět set kilometrů dál.

Netušíme, že Rumunsko není v Schengenu a že přejet jeho hranice nebude snadný. Plujeme krajinou a v dálce se rýsují hraniční brány. Spousta vlaků kolem, krčíme se na cisterně za bílého dne a myslíme si, že jsme neviditelní. Koukneš na jednu stranu, 3 fízlové, chceš vyskočit na druhou stranu, a tam jich je ještě mnohem víc. Dochází ti, že tady sranda končí.

Oprýskaná budova, umaštěná cela, strach z deportace zpět do Čech. Ale nasraný obličeje střídá úsměv, když pochopí že nejsme uprchlíci ani teroristi. Policie nás předává zpět naštvaným maďarům, kdesi v polích. Podepisování proběhne na kapotě auta, papíry si příslušníci nastrkají do igelitek a po cestě autem na nádraží nám vyhrožují obuškem. Hlídají abychom si koupili lístek a nasedli na osobní vlak. Kupujeme jednu stanici, ale projedem jich 15.

Suneme se na hajzlech osobáku na střídačku s nákladníma vlakama. Rumuni jsou přátelští a jde z nich cítit štěstí, nemají mindrák. Řidič vlaku na kterým jedeš ti koupí klobásu. Nádražáci tě ignoruji. Poslední naháněčka po vlaku, vyhrocená situace, schovávačka. Průvodčí tě vyhání, nadává ti a ty prostě nejdeš, nehneš se. Cítíme cíl - jedeme na krev. Víš, že jediný co je potřeba je nepustit k sobě jeho nasranost, neustoupit, bejt tvrdej jako cikán a věřit sám sobě.

Černé moře, cíl, který vlastně nic neznamená. Otáčíme se na párty na pláži Vama Veche na jihu Rumunska a směr cesty se obrací. Volíme trasu přes Ukrajinu a Polsko. Únava začíná být hlavní náplní dní. Kdekoliv si sedneme, v jakoukoli dobu, okamžitě usínáme. Často se vzbudíš a musíš se chvíli srovnávat s tím, kde vlastně jsi, co děláš a proč. Čas neexistuje. V hlavě absolutní prázdno. Není síla mluvit. Jednoduchá komunikace probíhá pohledem, gesty a telepatií. Šetříš sílu, víš, že jí budeš potřebovat.

„Ukrajinské hranice s občankou nepřejedeš", říká kulometník střežící vstup do jeho země. „Ukrajina, víš, nevzali jste nás do EU". Vtípkem a s převlekem zajíce se snažíme narušit hustou atmosféru hranic, marně.

Po dni zbytečného přejíždění vším možným naskakujeme na cisterny v Suceavě, kde jsme ten den snad po desátý. Troleje mizí, my jedeme dál – náš první motorák, surfujeme na střeše cisteren beze strachu zásahu elektrickým proudem. Víme že je před námi jediná křižovatka, odbočit doprava znamená znova Ukrajinské hranice, doufáme v druhou možnost – na západ.

Kolos se s hlasitě posouvá vpřed frekvencí taneční muziky. Děsí tě, že ta ohromná věc není schopná jen tak zastavit. Obrovské meřítko síly tě strhává do stavu hypnózy. Je to mezigalaktický zážitek, jako když se hýbou planety. Vidíš svou kolej, dva vyleštěný pruhy ve tmě, rychle poznáš výhybku, koleje se rozdvojí, modlíme se ať jsme na té levé, ale s cuknutím zjistíš, že jsi na pravé z nich. Nejvyšší čas seskočit a změnit směr.

Od hranic se musíme posunout víc do vnitrozemí. Bereme stopa na jiné nákladové nádraží, po padesáti kilometrech se z hodného strejdy vyklubal samozvaný taxikář. Na zadních sedačkách forda doplňujeme nápis na ceduli s místem našeho cíle o „no money" a kouzelná slovíčka. Nasraného taxikáře opouštíme úprkem.

Další město, další nástupiště̌. Čas na sundání bot, kalhot a rychlý polospánek. Zasněně̌ vyhlížíme expresy zpět do našich životů. Když se po několikahodinovém čekání a záchvatech zoufalství v dáli objeví přibližující se cisterny, je to jako když bouchne granát. Věci co se válí na zemi naházíš do kapes a běžíš. Schody dolů, hukot vlaku nad hlavou, schody nahoru. Vidíš jenom před sebe, neohlížíš se. Lidi na nástupišti jakoby neexistovali stejně jako předsevzetí, že nikdy nebudeme naskakovat na jedoucí vlak. Když se vaše rychlosti srovnají, naskakuješ. Až na plošině si uvědomujeme, že jeden z nás neměl dost odvahy a čumí mezi lidmi na perónu jak ujíždíme v dáli.

Po dalších hodinách problémů se znovu všichni potkáváme na nádraží Keleti v Budapešti. Procházíme se mezi uprchlíky, kterých je najednou plné nádraží. Stany, deky, karimatky, celé rodiny. Děti starší i úplná novorozeňata. Smrad a policajti v plynových maskách. Dva kohoutky vody na pět tisíc lidí. Ptám se jednoho kluka na co čekají, nevěděl. V obličejích lidí vidím zmatek ale i naději. Vlastně mi přišli docela šťastní. Mají cíl, mají naději.

Jeden z nás ztrácí pas. Opustit město nám pomůže lehký trik –přesun na jiné nádraží, odkud jezdí nákladní vlaky. V poledne zde naskakujeme na korbu s pražcema. Natlačení mezi ně doufáme, že nás nerozmáčknou. Dostáváme se až na hranice Slovenska a dál do Bratislavy. Už to celé trvá příliš dlouho. Táhneme se Bratislavou jako mrtvoly od nádraží k nádraží. Trápí nás úmorný vedro, nedostatek spánku a jídla, ale možnost koupit si lístek do Prahy a beze strachu se zavřít v kupé v našich hlavách neexistuje.

Obhlížíme dvoupatrový vlak plný aut. Nikdy nevíš, jestli vyjede za hodinu nebo za týden. Čekání nám zpestří pokuta od slovenských bratrů, zřejmě̌ čerstvých absolventů policejní akademie. Bez zájmu jí strkáme do kapsy a vracíme se širokým obloukem na číhanou.

Auta vyplňují veškerý vnitřní prostor, a dost se za jízdy hýbou. Chceš nahoru. Uzoučkým průchodem se přehoupneš, nohu si dáš na nárazník vlaku. Mezi vagonama vidíš rozjetou zem kousek pod tebou. Tady by ti ujela kecka jenom jednou. Ale jsme zvyklí, všechno skřípe a kolem hlavy fičí ledový vzduch.

Na nástupišti se smotáme do uličky vedle auta. Je tam tak málo místa, že se nemůžeme zplna nadechnout. Slyšíme plno lidí. Musí nás vidět. Koukám jednomu přímo do očí, koukám na něj a on tam stojí a nepřítomně̌ se kouká na vagón. Patnáct minut se nehneme. Vlak sebou začne cukat, zrychluje. Konečně vyjíždíme ze světla nástupiště do noci. Raní déšť přečkáváme spánkem v jednom z nezamčených citroenů.

Často se někde vzbudíš a chvíli se srovnáváš s tím kde vlastně jsi a co tam děláš. Několikrát mě napadlo, že to zabalím. Někdy to bylo docela na hraně, dokonce jsem potají zjišťoval kdy mi co jede zpátky do Prahy. Za hodinu, 450 korun, a o půlnoci budu doma. Místo toho volím dál to šílené drnčení. Důvodů, proč jsem se tak rozhodl, je více. Teď už převládá ten nejjednodušší – vzdát to skoro u konce, je srabárna. Navíc si uvědomuju, že mě doma vlastně nečeká žádný zázrak.

Proč jsme podnikli takovou cestu nám dochází až v průběhu. Nikdo o tom nemluvil, každý to bral jinak. Překonávání strachu, posouvání hranic toho, co jsi schopen vydržet, hlad, žízeň, únava. Nekonečné, vyčerpávající nepohodlí. Kdy to skončí, nemáš tušení. Žádný jízdní řád nebo plán není. Problémy co si dáš k večeři, kde máš být, v kolik a co tam máš dělat neexistují. Posedlost tím pořád jet, se stává tou nejdůležitější věcí ve Vesmíru. Cíl je cesta, a taky místo, kde to všechno začalo.