Pokud 1. května nebudete pobíhat po Berlíně a účastnit se bojůvek s policisty, resp. pokud se nebudete oddávat berlínskému sportu – podpalování aut v centrech gentrifikace – tak můžete navštívit vernisáž výstavy Jdeme přes pole na pražské Zbraslavi. V jedné z hlavních rolí bude také oheň, tady ale oheň trampský. Protože ve VICE se stavíme k trampské subkultuře s respektem, vyzpovídali jsme tři umělce – Richarda Fischera Jr., Davida Kolovratníka a Kateřinu Palešníkovou, kteří se ve svých realizacích pro zbraslavskou výstavu inspirovali právě svébytnou poetikou vyznavačů šedých dálek.

Richard Fischer Jr. je bývalým kytaristou garážových Kill The Dandies! Po prosincové výstavě Stínadla se boří tentokrát vystoupil z řad městských skautů a zařadil se do šiků divokých. Důstojná kolaborace.

Pro výstavu jsi vymyslel název Jdeme přes pole. Zkusíš to trošku dovysvětlit? Aby pochopil i astrachán.

Cílem trampa je les. Cesta přes pole může být, zvlášť za deštivého počasí, nejtěžší a tou nejnepříjemnější částí „podniku". V kontextu s tématem výstavy to může ukazovat od romantiky oproštěný, uctivý přístup plný porozumění, obdivu a účasti se ztvárňovaným objektem. Vzpomínám si také, jak jsme se v mládí podroušeni vracívali na kemp a broukali si: ,,Jdeme přes pole, jdeme přes pole.."

Popsal bys koncept, z kterého jsi pro tuto výstavu vycházel?

Motorem tvorby jsou pro mě tentokrát texty a silné melodie legendární trampské kapely Hoboes. Silně mě ovlivnili v jinošském věku a nedávno jsem se k nim náhodou vrátil. Fenomény, které mě oslovily v dětství, zpracovávám vlastně pravidelně. Ty, které obstály.

Jakým skladbám Mikiho a Wabiho Ryvoly alias Hoboes vzdáváš hold?

Nemám nějaký konkrétní výběr písní. Vytrhávám verše, které fungují samy o sobě a vystihují určitou náladu. Ale možná jeden či dva songy určitým způsobem pojmu celé. Kupříkladu Mrtvej vlak.

Miki Ryvola, to není jenom Bedna vod whisky.

„…v životě jsi neměl prachy, zato jsi měl řádnej pech,
kamarádi pochcípali v sakra nízkejch tunelech,
že jsi zůstal sám a že jsi jenom hobo ubohej,
zasloužíš si za to všechno aspoň funus fajnovej.
Jednou vlezeš pod vagón a budeš to mít hotový,
kam jsi tímhle vlakem odjel, nikdo už se nedoví,
slunce tady nevychází, cesty zpátky nevedou,
ďábel veksl přehodí a šraňky zvedne za tebou." (Hoboes, Mrtvej vlak)

Jak se vůbec vyvíjel tvůj vztah k trampingu?

Trampovali jsme od čtrnácti. Pak jsme sice zběhli k punku, ale kromě vizáže se toho zas tak moc nezměnilo. Stejně jsme se před fízly schovávali po lesích, hráli na kytary a spali pod širákem u ohně. Na ten pocit svobody si vzpomeneš. Po vojně jsem to už flákal. Výstavou doháním, co jsem zameškal.

Fischerova trampská parta v roce 1983 čeká na svůj poslední vagón na nádraží ve Veselí nad Lužnicí.

Kde jsi byl na vojně a jak na ni vzpomínáš? Mnozí, kteří vojnu zažili, na ni paradoxně vzpomínají jako na nejkrásnější období života. Často vyprávění začíná slovy: „Víš, já měl dobrou vojnu." Vlastně se vždycky jedná o ty úplně nejhorší historky.

Na vojnu spíše nevzpomínám. Bylo to rozhodně jedno z nejmarnějších období mého života. Rukoval jsem do Liptovského Mikuláše, měl na starost čtyři protiletadlová děla, nikdy z nich nevystřelil a dva týdny před koncem jsem je odvezl speciálním vlakem do šrotu. Jediné pozitivum a potvrzení zbytečnosti svého angažmá.

Vojna v zeleném je vlastně trochu spjata s trampingem. Teda to spojení je třeba brát hodně s rezervou. V 70. a 80. letech se součástí trampského oděvu staly z vojny nakradené maskáče vzor 60 - jehličí, hlavně bunda zvaná Kongo. Podobně se v devadesátkách staly symbolem civilní vojenské služby lahve s rajčákem, které v nemocnicích na civilkách kradli vyznavači raveu. Když byla civilka zrušena, výrazně na akcích techno-špinavců ubylo rajského občerstvení. Co myslíš, mělo zrušení „zelené" vojenské služby vliv i na tramping?

Já nějak necítím žádnou spojitost mezi pakárnou a tak svobodnou věcí, jakou je tramping ve své nejčistší, divoké podobě. A vášeň pro vše maskáčové mě po vojně bezpečně přešla. Neobul jsem už pak nikdy ani ty ikonické kanady. Předtím byl samozřejmě jakýkoliv odrbaný hadřík s jehličím horkým zbožím.

http://www.davidkolovratnik.com/

David Kolovratník je bubeníkem Nauzey Orchestra. Na výstavě Jdeme přes pole opustil své oblíbené „rybí" motivy, aby ukázal, jaké poklady se dají nalézt v zděděné osadnické chatce u soutoku Vltavy a Sázavy.

Zkusil bys popsat koncept, z kterého jsi pro tuto výstavu vycházel?

Jasně, před časem jsem zdědil po svém vzdáleném příbuzném chatu v bývalé osadě na soutoku Sázavy a Vltavy. Při vyklízení jsme narazili na mnoho "pokladů" a mimo jiné i na rozsáhlý fotoarchiv - fotky a spoustu negativů. Pořídil jsem skener a jal se digitalizovat. V těch obrázcích je celý život části mé rodiny, kterou teprve teď poznávám. Bohužel zpětně. No a můj příspěvek k výstavě jsou akvarely vycházející z fotografií zachycujících trampské nebo řekněme toulavé období.

Jednalo se o trampskou osadu? Já jezdím k Loděnickému potoku, kde se lidi z osady Rujana schází každou sobotu v hospodě už od 50. let. Hrají tam skvěle staré trampárny. Funguje to tam podobně? Nějaké centrum v podobě ústřední hospody, stánku?

Nevím, jestli to byla zrovna trampská osada, je to v obci Březová-Oleško, na pravém břehu Vltavy, naproti Davli. Popravdě, tamní kulturně-trampský život nemám nijak zvlášť zmapovaný. V hospodě jsem párkrát byl, to jo. Docela příjemná záležitost bez rádia a podobných kravin, chodí se tam klábosit. Na to, že se obec samotná rozrostla v docela bohatou součást Prahy s drahými domy a veleploty, je to taková ta starousedlická putyka.

Pokud seběhneš kopec a napojíš se u Maškova mlýna na údolí Zahořanského potoka, dojdeš zanedlouho k místu mezi Davelským a Libřickým tunelem (bývala tam železniční stanice), a to už se na tebe za zatáčkou usmívá kiosek s utopenci, klobásou, pivem, štamgasty, ale taky všudypřítomnými cyklisty. Je to hezké místo s pohledem na Vltavu, kterou křižují rychlé čluny a vodní skútry.

Kolovratníkovo dědictví aneb kurvahošigutntág.

Jedná se tedy dost o tvé pátrání po rodinné historii? O vyrovnání se s minulostí? O hledání kořenů? Možná mě napadá trochu propojení s některými projekty Kateřiny Šedé, laureátky Ceny Jindřicha Chalupeckého, která s tématem rodiny taky dost pracovala.

Ano, ale Kateřina Šedá jde mnohem víc do hloubky, zapojuje mnoho lidí, kterých se to týká, a výsledným dílem je pak ten koncept samotný. Což je skvělé, moje cesta to však není. Mě zajímá spíš vizuální stránka, a to, že se na obrazech potom objevují moji příbuzní, není pro diváka zas tak důležité.

Znám tě jako příznivce black metalu. Jak se to slučuje s trampířinou? Misantropie versus čistota a družnost trampské duše?

To já jsem příznivcem lecčeho… V obojím je vlastně romantika, zároveň jak tramp, tak blackmetalista nechávají v určitém smyslu "společnost za zády" a míří daleko do hlubokých mlžných lesů. Jen blackmetalistův pomyslný cíl není bod, kde se sbíhají koleje, půjde v noci raději než ve dne a píseň na rtu nahradí železitou pachutí krve. No a pak je tady taky ten oheň! Dlužno dodat, že obojího jsem spíš teoretikem, to znamená, že v blackmetalové kapele jsem nikdy nebubnoval a do lesa chodím spíš na houby.

To máš pravdu, oheň to spojuje. Ale zároveň i rozpojuje. Zatímco v devadesátých letech skandinávští blackmetalisté vypalovali kostely, tak pro trampy je zapálení táborového ohně posvátným rituálem. Rituálem přátelství. A vůbec, bude oheň hrát nějakou roli na výstavě Jdeme přes pole?

Je na Zbraslavi kostel?

Je tam kostel svatého Jakuba Staršího, kde jsou umístěny ostatky posledních přemyslovských králů. A mimochodem, v květnu si připomeneme 27 let od natočení opusu Live In Zbraslav blackmetalistů Master's Hammer. Takže…

Master's Hammer – Live In Zbraslav.

http://katerinapalesnikova.com/

Kateřina Palešníková studuje UMPRUM v ateliéru Jiřího Černického. Nezatížena melancholickými vzpomínkami na potulování se přírodou s „teletem" na zádech může na trampskou tradici nahlížet mnohem volněji než její soudruzi na výstavě Jdeme přes pole.

Jak jsi pojala svou práci pro výstavu Jdeme přes pole?

Téma trampingu mi není tolik blízké jako mým kolegům Davidovi a Richardovi. Částečně tramping a věci okolo vnímám jako bizár, ale nese to s sebou i takovou rajcovní notu, jakousi nostalgii ohlížející se za lepšími časy, ušlechtilými ideály, soulad s přírodou a tak. Všechno, o čem může městský pecivál mého formátu jenom snít. Takže se domnívám, že mým úkolem na této výstavě je to celé nějak relativizovat, trochu té nádheře dát na frak. Ale není to tak, že bych se pokoušela o zesměšňování nebo nějakou devalvaci tématu. To v žádném případě. Spíš bych tam ráda dostala pohled odněkud „zvenčí". Pohled někoho, kdo není ani „pro", ani „proti", demonstraci toho, co to ve mně vyvolává…

I když ses prohlásila za nositelku diverze v rámci trampské výstavy, tak ses v životě musela konfrontovat minimálně s trampskou hudbou. Tomu přeci v Čechách nelze uniknout. Zkus jmenovat svou kotlíkářskou hitparádu, dejme tomu tři skladby, které tě v životě potkaly v nějakém důležitém bodě.

Jasně, tak v prepubertě jsem absolvovala táborákové období ve stylu zpěvníku Já písnička. Ale i hudebně jsem ve spojení s trampskou estetikou dost jalová. Mám ráda country, Iron&Wine, Karl Blau nebo písničkáře Tallest Man On The Earth, romantický kluk se španělkou, to se tomu blíží, ne?

Blíží, vychází to ze stejných kořenů. A třeba Karl Blau si zaslouží respekt. Stejně jako všichni, kdo se nebojí chovat na hlavě čolka - nahoře krátký, vzadu dlouhý vlas. Studuješ UMPRUM v ateliéru Jiřího Černického, který měl nedávno v Galerii Rudolfinum výstavu. U svých děl má často rozsáhlý text, někdy i návod, popis konceptu. I ty u svých realizací pro výstavu Jdeme přes pole pracuješ dost se slovy. Černického „škola"?

No, tak bych to neřekla. Myslím, že ani pro Čerňase tento systém není dlouhodobě nijak signifikantní. Pro výstavu Divoký sny v Rudolfinu zvolil muzeální, takový pseudo-vědecký styl, který mu posloužil jako jednotící princip pro realizace skic a nápadů již od devadesátek přibývajících do jeho šuplíku. Charakter jednotlivých idejí byl poměrně různorodý, ale muzeální forma (skica-popis-model) vystavení prací mu poskytla čitelný mechanismus, prostřednictvím nějž bylo možné vše scelit. Takže to tak udělal z konkrétního důvodu.

Ale je pravda, že mě zmíněný edukativní moment Jiřího výstavy inspiroval v úvahách o tom, jak uchopit naši výstavu Jdeme přes pole. Osobně žádný tramp nejsem, a je to pro mě spíše výzva. I proto jsem si ke spolupráci přizvala trampa z údolí Kačáku, který si říká Červený Eso, aby mi poskytnul určitý informační background pro mou vlastní práci. A tak vznikl nápad, že spojíme dohromady texty, které budou částečně výňatkem z historie trampingu, směsí různých zajímavostí o tomto fenoménu a literární expresí Esa, vážící se k jednotlivým tematickým sekvencím. Tyto texty budou přímo součástí díla, nikoli jen popisky k němu. Já texty opatřím vizuálním doprovodem a dám tomu všemu konečnou podobu ve výsledné expozici. Plánuji i nějaké sochy. Říkala jsem si, že bude fajn, pokud se i návštěvník, který není bytostným trampem, doví něco nového. Proto ten popisný koncept, jak říkáš.

Takže si mám představit něco v tom smyslu, jako kdyby se Basquiat namísto graffiti-zkušeností v New Yorku inspiroval víkendovými potlachy třeba v kempu Zlaté dno v Brdech?

Snad nebudeš zklamaný.

Dlouho jsi byla vegetariánka. Když už jsi jednou za dlouhý čas zhřešila, vždy to byl utopenec. Jedním z častých motivů pro ponižování trampů je právě jejich buřtožroutství. Pokládám tě za odbornici, kde si tedy koupit nejlepšího buřta na oheň? Za mě v bývalé Jednotě na náměstí v Unhošti.

Já jsem utopence vyráběla pouze dvakrát v životě. Poprvé to bylo ještě z rostlinné uzeniny a podruhé jsem buřty kupovala v nějakém supermarketu. Spíš právě chodím někam, kde mi naservírujou už pěkně proleželý matroš. Můj první v životě a současně nejlepší utopenec byl podomácku zhotoven v jedné vesnické rodinné restauraci poblíž hranic s Polskem. Vesnici ani název podniku si bohužel nepamatuju. Ale mám z toho fotku. Byla to čistá extáze. Fakt. V Praze určitě neprohloupíš, když si půjdeš dát nakládačku do Podskalského sklípku Dr. Emila Holuba. To je takový high-class utopenec. Pokud to chceš i s exotikou, a máš na to odvahu, na Masarykově nádraží je legendární žumpa jménem Flip, kde k tomu dostaneš veškerý příslušný folklor, dotažený úplně do detailu. Hliníkový příbor, plastová ošatka, výzdoba, hosti, všechno, chápeš! Ale taky je fakt, že jednou ten utopenec už byl dost nekrotický…

Myslel jsem spíše buřta na oheň, ale budiž. Když už utopence, tak ty já mám nejradši v „Prasečáku" na Petřinách. Jak říkal Egon Bondy v dokumentu My žijeme v Praze, „v té hospodě, která je tak hnusná, že se ani nijak nejmenuje". Mimochodem, pamatuju si moc dobře na jeden tvůj objekt, jednalo se o zátiší s buřtem, chlebem a plnotučnou hořčicí, ne? To moc na absolutní neposkvrněnost trampstvím nevypadá.

Byly dva objekty, buřt byl samostatně (ovázaný rudou pentlí) a talíř s hořčicí, chlebem a jitrnicí. Všechno hyperreal v keramickém provedení. Tehdy to spíš udělalo radost mně než obdarovanému. Nejspíš si to bral osobně. Jistá fascinace tam je, ale to ze mě ještě nedělá trampa, bohužel.

Tvoje poselství na výstavě Jdeme přes pole?

Kanady, kanady!!!

Skladba Začala mladým slavnost skupiny Manželé. Ryzí pocta trampingu!

Vernisáž výstavy Jdeme přes pole můžete navštívit 1. května od 17.00 v Městském domě na Zbraslavi. Výstavu uvede etnolog a tramp Jan Pohunek, autor kapitoly věnované trampingu v zásadním sborníku o subkulturách Folklor atomového věku. Po trampsku, bez mikrofonu a bez komba, vystoupí Johannes Benz &Harvey Sisters. Pod nickem Johannes Benz se skrývá Jan Foukal, režisér trampského snímku Amerika.

Skladba It Happens od Johannes Benz.