Umělohmotný třípokoj: Nikdy nevydaná část

Umělohmotný třípokoj, román o sto padesáti dvou stranách, vznikl v průběhu sedmi dní v květnu 2006 v Petrohradu. Na začátku byl jiný příběh, jiný text, který jsem se vydala na jaře toho roku psát do Moskvy. Po čtyřech týdnech jsem s už rozepsaným příběhem přejela do Petrohradu, kde mi ovšem došlo, že píšu úplnou blbost. Tenhle pocit mě přepadá dost často, takže jsem tomu nejdřív nevěnovala zvláštní pozornost. Stává se to pravidelně: najednou jako by text nebyl k ničemu. Jenže často se zas tou černou dírou propíšu k něčemu, co dává smysl, ačkoli právě tehdy ne, to se to jen zhoršovalo. Nakonec jsem rozepsaný text musela odložit a po tolika týdnech intenzivního psaní přišel nevyhnutelný smutek a beznaděj. Vleču se podél petrohradských kanálů a je mi na nic. A pak se to stalo. U kanálu Gribojedova jsem spatřila ženu. Ušmudlanou, nevýraznou, středních let, na krátko ostříhanou a v hlavě se mi rozjel komentář kohosi, kdo si ji nelítostně dobírá. To nebyla já, kdo se do ní jedovatě pustil. Byl to cizí hlas, já ho jen slyšela. Všeho jsem nechala, letím do bytu, kde jsem si na měsíc pronajala pokoj, rychle psát, než mi to uteče. A stejně se to dělo. Hlava jela tak rychle, že prsty na klávesnici leckdy nestíhaly a bolely jako namožené nohy. Druhý den jsem nemohla dospat, začala jsem psát hned s rozbřeskem a skončila až někdy pozdě v noci. Takhle to šlo celý týden. Nikdy předtím ani potom se mi nic takového nestalo. Chrlení, co nešlo zastavit a vláčelo mě s sebou. Do té doby jsem se tomuhle jen smála. Klišé, že knihy se píšou v nějakém snad rauši po políbení múzou či co. Hollywoodská hloupost, která jen na plátně dobře vypadá. Rozcuchaný nad počítačem shrbený autor ve svatém vytržení. Kniha se přece musí vysedět! Nemusí!!

Nejdřív jsem nevěděla, kdo mi to všechno vlastně našeptává. Co ta šílená osoba žena dělá? Kolik je jí let? A proč to všechno?
Že je to prostitutka, vyšlo najevo až po pár stranách. Žena, co si vydělává tělem a tomu provozu těch těl se šklebí a sama sobě taky. Šklebí a komentuje nejen výstřiky a výtoky, lačnost, extázi a prázdnotu pak, ale i to, co je zatím. Pragmatismus orgánů i hlav a naivitu obojího, směnný obchod mužů a žen a nejen ten v bordelu, ale i ten v laskavých obývácích se sektorovou stěnou nebo fungl novým nábytkem IKEA letní designérské kolekce. Hnus a vzrušení ruku v ruce a někde za tím ledový chlad a prázdnota a smích. Tahle prostitutka není žádná chudinka ani jen stroj na kopulační pohyby s vymydlenou mozkovnou, ale tu a tam i jedlice pořádných kopců vtipné kaše, co svoji filozofii zvrací na čtenáře v pauzičkách mezi čísílky s klienty. Pánové stříkají při do ruda zmydleném zadku? Mydlí ho raději té paní odvedle nebo to ona má být dominou v okovaných botách a jebat jim kozačkou beďary na cimpr campr? Mladinká děvčátka pod zákonem? Ruku na srdce: všechno je přece nejlibější svěží a co nejméně opotřebované, tak proč by to mělo být jinak s ženským masem? Visací je to uskladněné doma a chuť si od něj odpočinout je nanejvýš pochopitelná. Ne, muži nejsou prasata a ženy nebožačky, to jen každý jde na to od jiného lesa a směnný obchod je nastaven tak, že ženy častěji nastavují a platí vnitřkem a muži častěji platí keš a do kyprého masa píchají svým kladélkem (vypravěčka jej nazývá „rašple“, zatímco svůj ženský pracovní nástroj a zdroj peněz k nákupům pěkných věcí „zandavák“. Do něj se to šoupe a vlastnice zandaváku pak šoupe další tisícovku do ruky prodavačce, která jí místo ní v nákupní galerii obratem šoupne po pultu zboží ve značkovém pytlíku).
Umělohmotný třípokoj je text, při kterém by vám mělo být špatně. Číst jej se jednomu nechce stejně jako nechat si máčet čumák ve sr…kách, až na to, že tyhle nejsou cizí, ale tvoje vlastní. Přestávám vykat pane morálko a paní slušňáčková. Ani jedno už se totiž nenosí. Neslušnost je úplně passé stejně jako kouření na zastávkách MHD a slušnost je nudná paní z archívu. O té se v Umělohmotném třípokoji píše taky. Že představa paní z archívu nerozhicuje klienta zdaleka tak jako představa slečny, co přišla pohlídat jeho fakany a složit vám trenky, přestože je to jen hloupý stereotyp, protože babysitterka může být neforemná bába stejně jako archivářka šťabajzna, která potom, co si to ráno udělala, musela letět na metro tak rychle, že se ani nestačila nazout do kalhotek. Labyrint představ, tak je to. Biopředstav. Bio je totiž zkadeřená brokolice stejně jako zkadeřený zandavák. Ovšem milovníky bio od čtení Umělohmotného třípokoje raději odrazuji. Dámy tam totiž nosí spodní prádlo nadité lívanci a ty se, jak známo, smaží na přepáleném oleji a ten je z hlediska bio ekl a ucpává tepny cholesterolem. No alespoň nenaběhnou na spáncích těm, co už jsou rudí odporem a vztekem. Všechno zlé pro něco dobré, kámo.
Takže komu se ten textík nelíbí, může ohrnout nejen lívanec, ale i nos, tuhle stránku nebo kaťata a nemilá intimní místa nosiče věčných trablů si vyříznout a zapaspartovat a hle umění, co už tu taky bylo, nic z gruntu objevného. Průvodce krajinou důvěrně známou, to je nejvlastnější hájemství Umělohmotného třípokoje. Netřeba nikomu a všem jako ve tmě ve vašem bytě vypínač, když se chce v noci znenadání čůrat a i po dvaceti letech raději jen šátráte podél stěn. Protože co kdyby?
Níže uvedený fragment v knize nenajdete, ten je jen tady ve Vice. Více! Řeknou si pánové a dámy, co mají pod čepicí, jenže vlastní intimní život poněkud ošoupaný a obyčejného porna už se přežrali.

Nevím, kdo přišel na to, říkat rasám barvami, když mnohem více rozdílů je v očích a tvarech těch všelijakých nosů a žena bílá jako sníh, ta na škále nejsvětlejší, která by šla lehce rozpoznat i na té rumunské černobílé televizi, je ve Vilné Džungli prťavoučká korejka. Myslím, že školačkou tahle táhne na sto honů, i když je jí prý nejmíň pětatřicet, a těžko má víc než nějakou střední života. Nevím, jak to tyhle asijské ženy dělají, že věkem nenabývají, ale spíše ještě více droboučkatí anebo si to své asijské stádečko drží ve Vilné Džungli na nějaké dietě miska rýže denně. Tahle sněhová královnička ručičky jako hůlčičky, přanzandávadlí jako automat na pětikorunu, prsíčka sněžné mandarinky, bříško tácek na dva čajové koflíčky, chodidýlka jako čínská princezna, co je celý život nosí zafačovaná, aby nenarostly, jenomže téhle normálně větrají a v růžových pantoflíčkách s čechulkou umělého chmýří vypadají jako dezertík k zulíbání. Prý jí klienti také nohy líbají, což je jediná kunda, co znám a tohle by se jí dělo.

Já kdybych kromě péče o podpaží, předzandávadlí, zandavadlo a obličej ještě měla docházet na drahou pedikúru, rovnou by mě z toho piclo, ale koreječka má z těch svých tlapiček zlatý důl, náramně si tím prý vydělá. Prý ji někteří stříkají rovnou mezi prstíky jen s těmi jejími malými nožkami ve svých rukou, ale to zní trochu jako báchorka, aby Vilná Džungle měla image, ale upřímně řečeno nevím, za sametem závěsu v jejím pokojíku jsem nikdy nešmírovala.
Všechna děvčata z Vilné Džungle vídám jednou za čtvrtrok na konferenci našeho volného sdružení, kam patří kromě Vilné Džungle a umělohmotného třípokoje ještě pár podobných stanic, detaily jsou na kočku, jen, že všechny ty ženy od vidění znám a pár slov jsem s nimi prohodila, takže nevařím úplně z vody.
Na tuhle koreječku jsou prý nejvíc ti největší bařtipáni, ti prý chodí ke koreječce jako náměsíční. Kouzlo tahle kunda rozhodně má a myslím, že zandavák v jejím případě ani není to nejdůležitější, ale to jsou zase spekulace. Abych s muži ještě dělala interview, když jich mám od rána do večera plný byt, tak to bych po sobě chtěla moc a navíc bych potřebovala mluvit spíš s rašplemi než s jejich mozky, kde je koreječka jen jedna položka vedle mlhoviny jiných, jako jsou termíny na splátky hypotéky, přání nového auta, špatné svědomí za přílišné pití, obliba kysaného zelí, odpor k tchyni, nervozita z mluvení na veřejnosti a další tuny zálibek, strachů, znalostí, pých, a žena s růžovými pantoflíčky, kdo ví nakonec jestli tam vůbec svou malou figurečku prostrčí a když, tak někde úplně na chvostík spolu s myšlenkou dosekat na chalupě trávník či utrhnout už konečně na záchodě starý květen na kalendáři s Muchou.
Ó rašple, to je jinačí. Ta bude mít v hlavince sice taky víc než dvě tři položtičky, ale všechny budou na to stejné brdo nejlibovějšího se udělání a tam by koreječka, jestli stojí za to a podle všeho ano, měla mít někde svojí zlatou destičku s monogramem.
Drobounká žena a velký muž, to je vůbec časté. Myslím, že nejen proto, že pod takovým žena skoro vypouští duši a tak přiznává své poddanství a to může klacana pěkně nahoupnout, ale také ve dvojici s takovou, když se kilogramy rozdělí na půl to dává na váhu standardní pár a dieta se rázem nejeví jako nezbytně naléhavá. Také koreječky a já nevím jestli náhodou neni thajka, kterou je ale určitě ve Vilné Džungli minimálně ta druhá, výrazně zlevňují sexuální turistiku a když bařtipán v pánské společnosti prohodí, že si jezdí vyskučet péro ke korejkám, co stále ještě nezapomněly, co to znamená být opravdovou ženou, leckdo si řekne airbusem do Singapúru asi a přitom bařtipán jen nahodí rovnou po šichtě oktávku do Vilné Džungle a na večeři už je zas zpátky doma v Hlubočepích. Lacino si takhle přijde k troše respektu, na který je digi společnost tak skoupá a těm kolegáčkům co si moc myslí, k tomu pěkně vypálí rybník.
Možná taky, že tyhle drobné šikmoočky znají různé ty praktiky, které mužům dodávají sebevědomí a třeba i víc než jebačka na stole, pod stolem, ve skříni nebo mezi cuketami ve špajzu, protože po tomhle rašplení muž většinou kouká pakovat se pryč, kdežto ke koreječce se prý vracejí.
Asiatky ale všechny moudrost také nespolkly, mezi námi. Například neumí zdaleka tak hrdelně a hluboko vzdychat a vrnět, říkala jsem si s jednou černou, co v Džungli dělá taky, když jsme ty malé trochu pomlouvaly, ona je totiž slyší ze svého pokoje a tak bych na ní dala.
Stávající dilema bych přirovnala k tomu, zda si domů pořídit spíš myšku tanečnici nebo labradora anebo třeba černého chrta, ale prostě něco s názorem, který asijské ženy podle mě nemají a podle toho také trochu nemastně neslaně poklonkují klientům, a komu se to líbí, budiž, ale kdo chodí ke kundě, aby si pořádně naolejoval trysku, tak tomu bych doporučovala něco tmavšího.
Teď je myslím podstatné, co se vám jako první vybaví. Jestli gazela metr osmdesát s šíjí, jak kdyby džbán vody z hlavy nikdy nesundala, s nohama jako strunky a struky něžnými, přiměřeně kozatá, ale s mírou, pas šedesát a snědé štíhlé prsty dlouhé jako klavíristka nebo ta nejmazanější zlodějka z Kapského Města. Anebo je to matka kmene Maguwe, se zadkem, na němž se vozí malé děti a s prsy, z nichž saje každý lovec před tím, než se vydá na lov buvolů? Rty jako pysky a pysky jako vrata do ráje. Tuhle když chytíte, tak vás tam odveze než bys řekl švec a ještě při tom stačí porodit dva bojovníky, vymíst chýši a odvyprávět kolekci kmenových legend. Anebo je potichu protože je svázaná? Máma Afrika v područí bílého muže? Chtěla by, ale nemůže a vy jste nejdřív ani nechtěli, ale teď už musíte? I mně zandavák přišeptává, že se právě dostává do náladičky. Jenže zadek roztrhlý až ke kolenům, toho už si přece černé ženy užily dost, pořád užívají a přijde mi to trochu nevkusné jako začít ráno jelitem a pak celé dopoledne prosedět na tureckém hajzlu a navíc je mi těhle žen líto.
Tato černá žena totiž umí něco nádherného. Náramně pochovat. Její náručí je jako sametové polstrováníčko, kde buch buch buší srdíčko a teplé prsy jsou pořád na dosah a voní a voní a možná vám k tomu i zazpívá písničku, tu nejkrásnější ukolébavku na světě, kterou ještě žádný zvukový pásek ani digi posraného etnologa neměly možnost zachytit a možná vás bude mít i ráda a když se ráno probudíte, hned vás pošimrá v nose libá vůně připraveného pokrmu, který už na vás před chýškou čeká a kouří se z něj jako z vás, až budete tu ženu obdělávat při nějaké z těch jejích domácích prací. A těch je habaděj, možností poloh nespočet, no a nějakou tu pánskou ochranu byste si prostě koupil ještě v duty free na přestupu v Paříži, stejně je tam nejmíň pětihodinová prodleva. Anebo, anebo stači zazvonit dole pod červenou lucerničkou a ona Vám jen Vám až dolů přijde otevřít.

Na gazelky, musím přiznat, tolik prostě nejsem a tak ani fantazie mi tak neštrikuje když má vymýšlet, co dělat s černou nohaticí, aby se nafouknul hafánek i tomu, pro koho je kyprá bohyně prostě jen obézní mamina a té má z domova až dost.
Chodí to po molech, tyhlety, co kůstky jim tu hedvábnou pletinku div že nepotrhají, jenže já prostě na hlazení žebříku nic nevidím. Dejme tomu, že chápu ty dlouhatananánské nohy. Ona udělá krok, zatímco vy pět. Tak tohle psí panáčkování, že vám napumpičkuje vepříka? Když to leží rozcapené v krokodýlích kozačkách a pak vás ty předlouhé nohy obejmou kolem zad, jakmile je už váš zadek šup tam šup ven pěkně rozpohybovaný, tak z toho se určitě dá také roztéct na karamel, to jistě. Anebo vím. Ta šíje Nefertity, co volá po jemňounkém řetízku, jen pozor abyste to nepřepískli s karáty a šrajtofle na to měla. Tyhle báječné ženy prostě něco stojí, to nejsou cuchty jen tak pro někoho. Ale dělat se do stejného kyklopího oka, jako saudský princ nebo světová fotbalová špice má taky něco do sebe. Alespoň muž ví kam patří, nemusí o tom pořád přemýšlet a něco si dokazovat v autě s náhonem na čtyři nebo rolovací střechou.
Já mám prostě tropické ovoce ráda lehounce načaté. Pěkně odpočinuté a plné slunce, co se z něj rosí, když se takový banán nebo broskývka zapotí v sáčku cestou z prodejny. I to místečko, jež je malounko potlučené a měkčí než ta kolem je mi milejší než předčasně natrhané plody Chiquita, které mrznou po letadlech samy ještě zelené a nešťastně pak stárnou, aniž by dozrály, přilákaly kdy na svůj sladký výstřik vosičku a tak pěkně uměly zapotit sáček.
I zralé ženy přece mají něco do sebe a to neříkám jen proto, že sama zraju o sto šest, tak aby se mi z toho nepřihodilo trápení i přes to mé zajímavé zaměstnání, které opravdu zajímavé mám, protože nejen, že jsem svou paní, ale mohu být i paní někoho jiného anebo mít na pár desítek minut svého pána, který mi vzápětí nechá obstojnou hotovost
a pak je po něm veta. Pěkné, že?

Za pomluvami je nejčastěji myslím právě ta nepřejícnost a tímhle kroužkem jsme se dostali až k tomu pornu starých lidí, které mě zaujalo, když jsem nazdařbůh brouzdala televizními kanály, zatímco klient, co si zaplatil i za přespání, funěl do mého nového povlečení.

V mrdně byl klid a mír a já koukala na šukačku starců se stařenami a ta ošklivost, co vámi teď možná trošičku cloumla, tak ta je nepřejícná až bůh brání a vůbec myslím tradičním lidem nesluší. Protože co je špatného na tradiční noční aktivitě té na tradici nejvíce lpící věkové skupiny? A pokud se mezi tradiční nepočítáte, tak něco takového jako šukačka starců se stařenami před televizními diváky, vůbec tradiční není a tak byste si taky mohli přijít na své.
Já jen vím, že představit si vlastní rodiče, jež by těmhle byli věkově blízcí, dost dobře neumím a přes všechno úsilí aby ne, zvedá se mi z toho kufr jako po dlouhé jízdě špatným autem. Možná je to právě tahle asociace, co mrdačky starců a stařen zapuzuje do speciálních kanálů a periodik, které na stánku nedostanete a v multikině takové pokoukání taky ne. A přitom předzandávadlí staré ženy vypadá skoro stejně jako mladice, těch pár šedivých chloupků lze snadno přebarvit, v době předzandavadlových deosprejů se jistě dělají i pubické barvy, smývací nebo permanentní podle toho, jaká jste riskérka a je hotovo. A když se rozchlípnou pysčíky, je to teprve to samé. Ten rudý tulipánek není skoro vůbec odkvetlý a září si a brouká i u úplně staré babičky. Možná to s ní trochu více drhne, méně se to totiž starším ženám zevnitř vlaží, ovšem do análu s mladinkou také nelezete bez tuby, čili stáří, mládí, kdo maže ten nelení, rozdíl veškerý žádný kromě těch těl a obličejů, ještě by to chtělo něco s nimi.
Nakonec přece sexy je to, co má dobře nafrizurovanou sexy reklamku a nejsou náhodou stará těla tak trochu podobná miminčím a svou dojemností si nás znovu a znovu získávají? Mně takoví někdy připadají i ti staří lidé, co se motají městem, jakoby právě v obchodním domě ztratili maminku a stejně jako malincí mají také snadněji na kahánku. Možná by to jejich nevalné image šlo nějak s tím miminkovským zkombinovat a jeho prostřednictvím nakopnout plus přihodit něco z dvanáctek a klientelu jejich mrdáků nebo rádobymrdáků nenápadně přeorientovat na ženy v letech, které mají styků málo, zvlášť když pan manžel je už deset let nebožtík, ale stejně jako dvanáctka oplývají úplně jemňounkou kůžičkou na vnitřní straně paží, za tu se zaručuji a bezbranné jsou jako dočista neposkvrněné panny. Trochu toho násilného prošťouchnutí to po těch letech nepoužívání asi také bude vyžadovat a proč tedy sexu ve starém věku rovnou neříkat doba druhé penetrace a šup sem s bilboardovou kampaní a mužů žhavých do deflorace starých žen a jejich znovuiniciace v novém sexuálním oběhu bude tolik, že staré ženy budou muže z balkónů mydlit kořenovou zeleninou, až se tam jim ti jejich Romeové budou šplhat po okapu.
Nejvíce žádané bude za krátko jebat tu nejstarší z celého města, protože dělat jí, tak to je delikátnost nad jiné. Dělat jí libo prsty v předzandávadlí je něco jako probírat se ručně paličkovanými krajkami. Žádné to škrábání červa, co muži uštědřují ženám obyčejného věku, protože na takovou jemnost a mistrovství je jejich předzandávadlí ještě nezralé a mužský um je dobré si šetřit na příležitost. Čili partnerky mistrů musí být logicky ženy velmi staré, jejichž péče si žádá víc než obsluha strojku mlaďuchy a rozkvět stoletého tulipánu, jenž se tetelí rozkoší je snad opravdu tak rozkošný jako ten můj oblíbený západ slunce v horách s výhledem.
Navíc i mystici intelektuálové si přijdou na své. Závratný rozdíl mezi dívčí svěžestí letitého zandaváku, jež je nestárnoucím kyklopovým okem a hlubokou zbrázděností ženina obličeje velmi připomíná Obraz Doriána Graye, co na to říkáte?
Jen ještě chvíli kolem toho vířit vzduch, pár článečků v novinových přílohách a staré ženy půjdou na dračku samospádem a nejen staří muži, ale především ti mladí se poženou.
Ve srovnání s mladými muži jsou staří muži nespravedlivě znevýhodněni. Namazat rašpli je sice pěkná věc, ale když se voják nedá do pozoru a zůstane jen leskle viset, tak mazadlo mohlo klidně zůstat v krabičce a uspořit se pro jiného, protože tady se žádný letecký den nechystá. Stará rašple, je mi líto, se bohužel od té mladé liší víc než nové a obstarožní zandavadlo. Ochrana před povětrnostními vlivy, které se rašple na rozdíl od ukrytého zandavadla netěší, prostě není jen nějaký větřík, který studí, když hrošíka venčíte v únoru někde mimo toaletu, ale taťka čas, co si hrošíka strupánkuje a dělá mu varhánky a vrásky a seschnutíčka na jeho milém obličejíku, který dostává zabrat a jakpak si k tomu přišel? Důvody nespravedlností bývají zajímavé a divácky vděčné a jen pro jasnost, dodejme, že víme, že za ty jeho vrásečky může jeho neodhalenost, ale otázka je, proč to macecha příroda udělala tak nespravedlivé? Protože Adam dal ženě kousnout jablka? Ale rašplíka už měl snad při tom, ne? Anebo mu byl přidělen až vzápětí? To by na to celé totiž házelo poněkud světla a i osvěty a sice, že spravedlnost přecejen je, ale pro nedostatek důkazů to zatím nechme otevřené a pro detailnější zpracování televiznímu štábu.
Se starými muži to bude zkrátka o něco komplikovanější, kdyby ale skutečně teklo do bot, prostě se nakáže, že mají před mladými u žen přednost, však takový precedens už mají v privilegiu ve veřejné dopravě, tak proč to nerozšířit více a mladí muži prostě staré ženy nebudou moci hoblovat do té doby, než všichni staří muži budou spárováni a až potom se pustí stavidla pro všechny bez rozdílu. Zbývá dořešit jak stará žena přijde k tomu, že má na jebačku starého muže, který sice její kvítek pěkně oňuchá, ale tyčí neprotáhne, když jiné ženy jsou protahovány mladými jak dentální nití škvíry mezi zuby, ale detaily se prostě vyřeší za pochodu. Ono od stolu něco se všemi podrobnostmi nalajnovat není dobré. Projekt musí dýchat a být v něm dost místa pro improvizaci, protože ve skutečnosti pak různé drobnosti vypadají jinak. Je třeba věci přeskládat, poonačit a proto volný náčrt bývá ve výsledku efektivnější, protože s drobnými nesrovnalostmi předem počítá, má je tak říkajíc zahrnuty do svých předpokladů.

Abych nezapomněla. Jedna věc je rozdílná rychlost stárnutí obličeje a zandavadla, jež se na rozdíl od ženských tváří v kyklopově díře téměř nemění a rašple muže, jež stárne rychleji než zandavátko a zhruba stejnou rychlostí jako mužův obličej, jemuž však vrásky jakoby více svědčily, respektive neekluje se na ně sahat tak příliš, a druhou věcí je stárnutí busty a zbytku těla. Zatímco některé ženy mají velmi zachovalé hlavy s dekoltem, zatímco zbytek těla se již notně rozpíjí a rozšněrovává, jiné mají postavičky tip ťop se seschlou hlavičkou, jež je nakonec tím, co od jebačky mladistvého zadečku odradí a žena se může ucvičit jak chce a vůbec jí to nepomůže. Tyto již poněkud technické podružnosti zmiňuji proto, že ženy v přechodu vlekoucí se s kabelou náhradních blůz by na improvizovaných trzích, které by začaly spontánně vznikat stejně jako by spontánně podlehly levné čínské konkurenci, mohly nejen směňovat své blůzky, ale i tyto části svého těla. Pokud je totiž obličej samá díra a rygol, pevné bříško už toho moc nezachrání, naopak ženě se zachovalými líčky by takové tělo mohlo pomoci a tak by mezi těmito dvěma došlo ke směně. Žena, která by odcházela kompletně stará, by si odnášela kompenzaci v podobě poukázky na dovolenou, svazečku bankovek, nových elektrospotřebičů a podobně. Postupně ale, jak by na trhu zandavadel v souvislosti s mediální kampaní, kterou jsme již nastínili, začala cena starých zandavátek šplhat nahoru, by tak zvané odškodnění za fungl nově kompletně starou figuru s hlavou přestalo dávat smysl a trh by se, v tomto případě by k tomu ani nepotřeboval čínskou konkurenci laciného textilu, sám od sebe rozpadl. Nicméně v rámci jistého přechodného období bychom mu snad mohli dát alespoň šanci.

A proč by ten trh s ženami v přechodu, jež si směňují své blůzy a hlavy také, nemohl být rovnou tady? Na tomhle pěkném náměstíčku. Jeden z mnoha, to se ví. Tohle je hlavní město a jen jednou tu není skoro nic. Samozřejmě až tihle přitažliví imigrantští kopáči s náramnými bicepsy tu skončí svojí práci na kanalizaci, chodníček bude zas jak se patří vyhlazený a ta krátkovlasá holka s tlustým obličejem, co tu jen sedí a sedí na rohu pod převisem se někam vypakuje.
Jedu si na kole do nákupní galerie na espresso a prostě mi to zase myslí o sto šest.