©2014 VICE Media LLC

    The VICE Channels

      Unikli jsme: Severokorejští uprchlíci nám vyprávějí o své zemi Unikli jsme: Severokorejští uprchlíci nám vyprávějí o své zemi Unikli jsme: Severokorejští uprchlíci nám vyprávějí o své zemi

      Unikli jsme: Severokorejští uprchlíci nám vyprávějí o své zemi

      November 25, 2009

      Tyhle tři lidi jsem potkala v devítiposchoďovém křesťanském kostele pro severokorejské uprchlíky v Soulu. Nevím, jak se kostel jmenoval, farář mi řekl, že je to prostě Soulský kostel. Vypadal úplně jako křesťanské kostely v Texasu nebo jinde v Americe. Lidé tam chodili v oblecích nebo džínách, děti měly batikovaná trička nebo sportovní oblečení. V sedmém patře byla obří restaurace, kde obědvala nějaká rodina, a ve vedlejší místnosti se čtyři paní v zástěrách snažily uklidnit třídu hyperaktivních capartů.

      Já ale šla do devátého patra, do třídy, která vypadala stejně jako každá jiná školní učebna. Reverend Kuang Il-park tam právě rozdával zástupu nervózních uprchlíků zpěvníky v kožených vazbách. Posadila jsem se dozadu, nějaká mladá dívka se zvedla, došla ke skříni v čele místnosti a vrátila se se zpěvníkem v angličtině. Byl okopírovaný na zeleném papíře v kroužkované vazbě s plastovým přebalem. Il-park stojící na stupínku před dvěma školními tabulemi dal znamení a šedesátiletá korejská žena po jeho levici začala hrát na elektrické klávesy. Reverend začal zpívat do mikrofonu. Ostatní se přidali, až mi srdce poskočilo. Když skončili, reverend mě spolu s mým tlumočníkem pozval do čela místnosti. Držíc v rukou časopis Vice jsem zažila asi nejpodivnější chvilku v životě. Představila jsem se a řekla, že bych si ráda promluvila s kýmkoli, kdo bude ochotný vyprávět.

      Tři lidé se odvážili, a tak přinášíme jejich příběhy.

      kwang-orez-orez

      KWANG IL-PARK

      Narodil jsem se v Hamheungu, jednom z největších průmyslových měst v Severní Koreji. Byl jsem kluk z bohaté rodiny, takže jsem mohl od pěti do deseti let chodit na gymnastiku. Náš dům byl asi čtyři a půl metru široký a měl dvě místnosti. Uprostřed byl rozdělený a já tak sdílel místnost se svými rodiči. Nebylo to proto, že bychom byli chudí, ale severokorejská vláda prostě takhle regulovala bydlení. Nemohli jsme si koupit jiný dům - měli jsme to, co nám vláda přidělila. Později si vláda musela půjčit od mojí rodiny peníze na dokončení rozvoje bytové výstavby. Nakonec to pro nás dopadlo výhodně - dali nám pět pokojů v novém domě.

      Hamheung vypadá skoro jako průmyslová města na Západě. Jenže kvůli nedostatku elektřiny, surovin a peněz tam žádná z velkých továren neběží. Když vidíte nějakou továrnu na Západě, vždycky je otevřená a neustále v ní pracují dělníci. V Severní Koreji sice továrny taky jsou, ale nemáme ani materiál ani elektřinu, a tak jsou všechny zavřené. A jelikož není práce, nedostávají dělníci zaplaceno. Jednou za čas dostanou továrny suroviny od vlády a udělají z nich nějaké výrobky, které pak vláda koupí. Většinou to ale nefunguje, žádné výrobky neputují k vládě a žádné peníze do továren. Ty tak jen leží ladem a vyjma pár lidí z oddělení údržby a ostrahy jsou prázdné.
      V Severní Koreji jsou čtyři druhy lidí. Nejvyšší společenskou sortu tvoří vládní úředníci. Druhou je střední třída, třetí jsou běžní lidé a na úplném dně jsou obyvatelé se závadnými názory - antikomunisté. Dvě nejvyšší třídy mají rýži a zeleninu, ale spodní dvě nemají ani dost rýže. Jedí trávu a stromy. Když přijde jaro, lidé shánějí jedlé křoviny a traviny, vaří si je a jedí.

      Severní Korea má dvě hlavní síly: vojenskou a vládní. Jak asi víte, politická síla je jenom jedna - Kim Čong-Il. Vojenské špičky jsou mu nablízku a sídlí v Pchjongjangu. Existují také vládci provincií. Právě ti tvoří střední třídu, která tudíž neznamená to samé jako tady. U nás v Severní Koreji tím myslíme vyšší třídu. Normální třída, lidé jako my, jsou dělníci a zemědělci.

      I když jsem patřil k běžné třídě, měli jsme v rodině spoustu peněz. Ze začátku jsem vůbec nepociťoval nedostatek, můj život v Severní Koreji byl opravdu pohodlný. Navzdory tomu, že naše rodina neměla politický vliv, většina z mých přátel patřila do střední třídy. Všechno se změnilo v roce 1986. Tehdy jsem na černém trhu uviděl jihokorejský televizní seriál. Byl to velmi slavný pořad Přesýpací hodiny. Půjčil jsem ho spoustě kamarádů ze střední třídy a oni jej zas půjčili všem svým přátelům. Nakonec se rozšířil po celé střední třídě a stal se z něj velký problém. Toho času trpěla Severní Korea ekonomickým propadem a vláda se bránila jakýmkoli vlivům západní kultury (říkali jí Žlutá kultura). Národní bezpečnost se pokoušela najít toho, kdo začal s šířením seriálu. Mnoho lidí, kteří ho viděli, kopírovali a předávali dál, patřili ke střední třídě, čili měli nějakou moc. Jejich rodiče pracovali ve vládě. Ačkoli moji rodiče peníze měli, pro vládu nepracovali. Neměli žádný vliv, takže právě mě vybrali jako obětního beránka a vláda se mě rozhodla vyhostit do Číny. Někoho museli potrestat, a tak vybrali mě. Vláda řekla: „Až všichni na případ zapomenou, můžeš se vrátit zpět."

      Nějaký čas jsem žil v oblasti Wharyong, protože je to blízko hranic. Rozhodl jsem se, že chci v Číně zůstat, a tak jsem zamířil hlouběji do země. Jenže mě chytili a poslali zpátky do Musanu (oblast v Severní Koreji hraničící s Čínou - pozn. redakce), kde mě severokorejští policajti týden vyslýchali. Potom mě převezli do Čung Jin, kde mě dál vyslýchali vojáci Národní bezpečnosti. Spal jsem v malé betonové místnosti. V noci mi stráže zakazovaly si lehnout. Jako část mého trestu jsem musel spát vsedě. Krmili mě jednou denně malou miskou kukuřice, fazolí a zeleniny. A pak každý den, po dobu 40 dní, mě brali do místnosti se stolem a dvěma židlemi, kde mě mučili dva chlapi. Měl jsem strach - byl jsem vyděšený k smrti. Úlohou vyšetřovatelů bylo hledat antikomunistické zvědy a za tímhle účelem mě týrali. Polámali mi snad všechny kosti. Znovu a znovu pokládali stejné otázky: „Proč jsi šel dál do Číny? Kde jsi sehnal tu kazetu? Máš spojení s jihokorejskými špióny? Máš ještě nějaké kazety? Proč jsi takový antikomunista?"

      Když jsem neodpověděl nebo odpověděl špatně, kopali do mě, mlátili pěstmi nebo velkými dřevěnými holemi. Existuje také mučení s názvem „holub". Za zády mi k sobě svázali ruce a nohy a za ně pak pověsili ke stropu. Obvykle mě tak nechávali dvě nebo tři hodiny. Hlava je těžká, takže v téhle holubí pozici vás převáží a nahrne se do ní příliš mnoho krve. Mozek nepracuje, jak by měl, a často ztratíte vědomí. Pokaždé, když jsem takhle omdlel, mi potopili hlavu do vody, a když jsem se probral, proces mohl začít znova. Když jsem omdlel, častokrát jsem zapomněl, kde to vlastně jsem. Po zhruba deseti dnech bití a mučení už myslíte jenom na to, abyste umřel, jak nejrychleji to půjde. Takže pokaždé, když jsem se probral a uvědomil si, že jsem ve vězení, říkal jsem si jenom: „Jak to, že stále žiju? Chci umřít, umřít, umřít." Spousta lidí během čtyřicetidenního výslechu zemřela, takže jsem čekal, že mě potká to samé. Nebyla naděje, že mě pustí, a proto jsem chtěl všechno skončit: fyzickou bolest i šílenství. Prostě jsem chtěl zemřít. Protože když vás tolikrát zmlátí, už nic necítíte, žádnou fyzickou bolest, jen tupost. Je to jako když boxer v utkání necítí bolest - tělesné smysly postupně otupí.

      Poté, co skončilo mých 40 dnů mučení, mě poslali vlakem do severokorejského vězení. Byl jsem na dně. Nemohl jsem unést fakt, že mě uvězní v Severní Koreji, a tak jsem se rozhodl spáchat sebevraždu. Vylezl jsem z jedoucí soupravy a skočil do řeky, ale jako zázrakem jsem přežil. Nakonec se mi podařilo dostat do Jižní Koreje.

      kyung-orez-orez

      KJUNG HI LEE

      Můj otec se narodil v Severní a matka v Jižní Koreji. Během války (nazývané taky Válka 6-25) ale sloužila moje matka jako severokorejská dobrovolnice. Já jsem se narodila v Pchjongjangu a vedla tam velmi hezký život. Severokorejská vláda přidělovala lidem jídlo a v Pchjongjangu dostávali všichni rýži bez ohledu na jejich společenské postavení.

      Když se podíváte na Pchjongjang, je to krásné město - dokonce hezčí než Soul. Je čisté a všechno vypadá upraveně. Když ale vejdete do nějaké budovy, není v ní elektřina, takže nemůžete používat výtahy. Nehledě na to, jak vysoký dům je, musíte šlapat po schodech. Když není elektřina, neteče ani voda. Většinu času tak točíte kohoutkem naprázdno. Musíte si nabrat vodu ručně a pak ji nosit do schodů. Kvůli vypnuté elektřině není v budovách ani topení, takže je pořád zima a musíte být neustále teple oblečeni. Je to vlastně docela komické.

      Když mi bylo čtrnáct, vláda rozhodla, že ačkoli moje matka bojovala ve válce na jejich straně, narodila se na Jihu, a tudíž jí nemůže zcela důvěřovat. Naši rodinu proto odsunuli z Pchjongjangu. První rok jsme žili v Onsungu, v domě sdíleném několika rodinami v podobné situaci. Poté naši rodinu vyhodili a my jsme si našli velice malý dům v zemědělském kraji.

      Oba rodiče byli v Pchjongjangu zaměstnáni jako lékaři, ale po vyhoštění museli pracovat manuálně na staveništích a v dolech. Práce v dolech byla brána jako forma trestu a o nějakém štěstí nemohla být řeč. Přesto však rodiče byli rádi, že neskončili ve vězení, a byli vděční alespoň za tu trochu svobody. Já to cítila podobně. Nechovala jsem zášť vůči Kim Il-sungovi, protože jsem byla mladá a oni nás neustále učili, že je velkým otcem severokorejského lidu. Říkala jsem si, že je to dobrý člověk, který mě krmí rýží. Jídlo bylo od něho, oblečení bylo od něho. Byla jsem mu za to vděčná.

      V roce 1990 zemřelo mnoho lidí hlady a já začala uvažovat o útěku. Onsung je částí příhraniční oblasti, velice blízko čínské Severní provincii. Viděla jsem odtud přicházet spoustu lidí s rýží a penězi. Říkala jsem si, že když zůstanu v Onsungu, zemřu hlady, věděla jsem ale taky, že když mne během pokusu o útěk chytí stráže, zabijí mě. Rozhodla jsem se, že to musím risknout, protože smrt hlady byla v Severní Koreji téměř jistá.
      Čína ležela přes řeku vedle Onsungu, takže ji zbývalo akorát překročit. Protože jsem ve městě vyrůstala, znala jsem všechny strážce a taky jsem věděla, v kolik hodin přicházejí a odcházejí.

      Můj manžel nemohl jít, protože měl v Severní Koreji spoustu bratrů a sester a jeho útěk by jim zkomplikoval životy. Měli jsme spolu dvě dcery. Jedné bylo deset let a druhé pět. Řeku jsem přešla s tou desetiletou. Zjistila jsem, že Čína je výborné místo pro život, protože rýži tam mají úplně všude. Lidé jí mají tolik, že ji dokonce vyhazují. Překvapilo mě, když jsem viděla tolik lidí, kteří nehladoví. Řekla jsem si, že bych tam měla vzít i mladší dceru a tak jsem se pro ni vrátila.
      Časně ráno jsem se vydala podél řeky, ale chytili mě severokorejští vojáci. Začali na mě štěkat otázky: „Odkud jdeš? Proč zrovna po břehu? Snažíš se přejít řeku?" Řekla jsem: „Ale vůbec ne, nedaleko mám dům a jen se tam vracím." Na sobě jsem měla čínskou voňavku a v Onsungu nikdo voňavky nepoužívá. Taky jsem na sobě měla hezké čínské šaty - bavlněnou halenku a kalhoty. Severokorejci prostě věděli, že přicházím z Číny, takže mě odvedli a na čtyři měsíce uvěznili.
      V místnosti dvakrát tři metry bylo spolu se mnou dalších devět žen. Mačkaly jsme se tam jako sardinky. V místnosti byl jen jeden kohoutek a jeden záchod. Pod stropem vedla trubka, která neustále kapala. Až do večerky jsem musela sedět a nehýbat se. Každá z nás musela sedět a mohly jsme se hýbat jen pět minut každé dvě hodiny. To byl náš trest - sezení bez hnutí. V noci, když všichni spali, jsme mohly vstát a protáhnout se.

      Byla tam jedna žena, která porodila měsíc předtím, než mě přivedli. Její tělo se nezotavilo. Nemohla se hýbat. Nemohla dojít ze svého místa na záchod, takže jsme ji musely nosit. Začala plakat a křičet, že nemůže chodit, takže ji po deseti dnech odvedli a poslali domů.
      Stráže mě bily. Krvácela jsem. Mučili mě. Kopali mě a mlátili, dokud jsem neomdlela. Byla jsem v bezvědomí 20 hodin. Ležela jsem v krvi v naší místnosti mezi ostatními devíti ženami. Vězeňkyně se mě snažily očistit a pomoct mi, ale ve vězení nebyly žádné léky ani lékař. Asi po deseti dnech vypukl tyfus a já ho dostala. Celé tělo se mi třáslo a dostala jsem horečku. V té době měly tyfus tři nebo čtyři z nás. Když jsme se zotavily, dostaly ho další a tak pořád dokola. Postupně se rozšířil chodbou do dalších cel, takže když bylo večer ticho, mohly jsme slyšet sténání ostatních žen.

      V té době byla moje desetiletá dcera v Číně u manželského páru, kterému nás bylo hrozně líto. Poté, co jsem se dostala z vězení, se mi podařilo znovu utéct a zaplatila jsem jednomu čínskému zprostředkovateli, aby mě a mou dceru vzal do Soulu. Stálo nás to dohromady přes 200 tisíc korun. Byla jsem schopná tuhle částku zaplatit díky přesídlovacímu příspěvku, který nám dala jihokorejská vláda po našem příjezdu. Onsung je zemědělské město, takže když prší, všichni musí nosit holínky. Po příjezdu do Jižní Koreje jsem proto okamžitě navštívila obchod, abych koupila holínky svým dětem. Prodavač se mě zeptal, na co potřebuji holínky v Soulu a já na to: „Copak není Soul deštivý? Nechci, aby si moje děti umazaly nohy." Myslel si, jak nejsem legrační.

      hak-cheol-orez-orez

      HAK CHEOL KIM

      Otázka dodržování lidských práv je v Severní Koreji opravdu palčivá. Jen pro ilustraci: v letech 1993 a 1998 zemřelo hlady zhruba tři miliony lidí. Začalo to v roce 1993, protože tehdy zemřel Kim Il-sung. Po jeho smrti se společnost ocitla v naprostém chaosu. Vysocí úředníci se nijak nestarali o blaho obyčejných lidí a snažili se zachránit jen vlastní krky.

      Tehdy jsem trpěl i já. Když hladovíte deset nebo i více dnů, ztratíte veškerou energii. Nemáte sílu, abyste chodili. Když se mi podařilo vyjít na ulici, uviděl jsem před sebou člověka, který upadl na zem a neměl na to vstát. Zůstal prostě ležet na silnici. Nemohl jsem mu nijak pomoct, protože jsem měl stejně prázdný žaludek jako on. A tak jsem kolem něj prostě prošel a on tam zemřel. Viděl jsem spoustu lidí ležet takhle na ulici.

      V tu dobu mladí lidé utíkali ze svých domovů, protože v nich zkrátka nebylo žádné jídlo. Žili pak ve skupinách s dalšími mladými lidmi. Říkalo se jim koseibi, což znamená „mládež, která poletuje okolo jako vlaštovky". Kradli nebo žebrali, a tak se jim ze dne na den dařilo přežívat. V Severní Koreji je ale velmi chladno, a když pět z nich usnulo na nádraží, probudili se z nich jen dva nebo tři. Umírali zimou. Na nádražích bylo tolik mrtvol, že vláda vytvořila zvláštní organizaci, která je měla uklízet. Jmenovala se Veřejná služba 918. Koseibiové umírali po desítkách každý den a Veřejná služba 918 se je snažila všechny zahrabávat v nedalekých horách. Během zimy je ale půda zmrzlá a nejde do ní pořádně kopat, takže těla nemohla být pořádně zakryta. Vyhloubili jen mělké díry, do kterých hodili těla, a zasypali je trochou hlíny.
      Když jsem byl ve škole, můj kamarád pracoval na rýžovém poli nedaleko města, za nímž ležely ony hory. Nebylo tam dostatek kamení, aby z něho udělali náhrobky, a tak byly hroby označeny jen bílými cedulemi. Hory byly těmito bílými cedulemi zcela pokryty. Během jara a léta začaly nedostatečně hluboké hroby odkrývat zpod rozmrzající půdy těla. Zápach, který z nich vycházel, byl strašný.

      Můj otec byl zavřený ve vězení pro politické názory a moje matka pracovala ve městě, aby pro mne a mého bratra vydělala nějaké peníze. Byli jsme tak ponechaní sami doma s jednou miskou kukuřice, která nám musela vydržet pět dní. Jedl jsem jedno zrno každou hodinu.
      Aby severokorejský lid přežil po dobu jednoho roku, je potřeba zhruba 15 milionů tun rýže. Od šedesátých let byla produkce jen 8 milionů tun. Kdysi nám pomáhal Sovětský svaz a Východní Německo, ale dnes už Severní Korea žádnou pomoc nedostává - ani od svých spojenců.

      Jediným způsobem, jak situaci zlepšit, je ukázat světu ten strašný obrázek každodenního života lidí v dnešní Severní Koreji. To, co právě teď provádí USA, Severní Koreu postihuje. Američané zabraňují hospodářské spolupráci mezi Severní Koreou a ostatními zeměmi. Tím jsou do jisté míry zodpovědní za hladovění Severokorejců. Hlavním důvodem našeho utrpení je ale vláda Kim Čong-ila - odmítá jakákoli uvolnění, protože zabila příliš mnoho lidí na to, aby se pak udržela v sedle. Oni nemohou dopustit zmírnění režimu, protože by museli čelit vojenskému soudu.
      Většina uprchlíků v Jižní Koreji nebo jiných zemích posílá peníze svým rodinám na severu, jelikož v Jižní Koreji jste schopní přežít i bez peněz. Pokud ale nemáte peníze v Severní Koreji, zemřete. Podivný život. To je vše, co jsem dnes chtěl říct.

      -

      Témata: Korea, uprchlíci, vyprávějí, Severní Korea, kim, vojsko, mučení, věznění, hlad, chlad, zkurvený

      Komentáře